ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1347.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1347/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalovaného J. B., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 11 Cmo 20/2000 (v právní věci žalobce Č. d., státní organizace, proti žalovanému J. B., zast. advokátem, o 191.284,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 22 Cm 405/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. září 1999, pod č.j. 22 Cm 405/95–80 byl žalovaný výrokem I. uznán povinným zaplatit žalobci částku Kč 88189.00 s 16% úrokem od 01.01.1994 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Výrokem II. rozsudku byla žaloba v části Kč 103095.00 s 16% úrokem od 01.01.1993 do zaplacení zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl zavázán zaplatit českému státu částku Kč 585.00 prostřednictvím účtárny krajského soudu do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, pod č.j. 11 Cmo 20/2000-105, byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. potvrzen. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Doplňujícím usnesením odvolacího soudu z téhož dne pod č.j. 11 Cmo 20/2000-108 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky.
Vrchní soud přejal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Závazek, který je předmětem sporu, vznikl na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 17.5.1991, která nabyla účinnosti od 1.6.1991. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že žalovaný jako nájemce si provede opravy na vlastní náklady tak, aby pronajatý prostor vyhovoval danému účelu. Součástí smlouvy bylo ujednání, že vzhledem k těmto opravám nebude pronajímatel za prvý rok nájmu požadovat nájemné. Od 1.6.1992 měl tedy žalovaný začít platit sjednané nájemné v roční výši 128.928,- Kč, dosud však nezaplatil nic.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, který dovodil, že v době od 1.6.1992 do 20.11.1992 žalovaný předmět nájmu užíval, a proto za uvedené období musí zaplatit nájemné, jež činí 64.244,- Kč. Od 20.11.1992 do 31.12.1993 nemohl žalovaný pro havárii vodovodní přípojky užívat pronajaté prostory řádně. Vzhledem k tomu měl nájemce v souladu s ustanovením §8 zákona č. 116/1990 Sb. právo na poskytnutí poměrné slevy z nájemného. Protože žalovaný mohl užívat pouze přízemí skladu, a nikoliv suterén, určil soud prvního stupně jako přiměřenou slevu z nájemného ve výši 85%. Zbývajících 15% za období od 20.11.1992 do 31.12.1993 činí 23.945,- Kč. Ve zbývající části 103.095,- Kč byl požadavek žalobce shledán bezdůvodným.
Odvolacímu soudu se sice sleva na nájemném za dobu 20.11.1992 do 31.12.1993 ve výši 85% s ohledem na výsledky dokazování jevila jako nepřiměřeně vysoká, ale se zřetelem na to, že žalovaný proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, nemohl se již odvolací soud přiměřeností slevy z nájemného za dobu po 20.11.1992 zabývat. Pokud jde o období od 1.6. do 20.11.1992, žalovaný v průběhu řízení nenamítal, že by nemohl předmět nájmu užívat v plném rozsahu. Naopak z výpovědi svědka J., který u žalovaného pracoval jako obchodní referent, vyplynulo, že ve zmíněném období byl sklad užíván ke skladování citrusových plodů. Sám žalovaný v průběhu řízení výslovně uznával, že za toto období je dána jeho povinnost nájemné zaplatit. Proto odvolací soud považoval následné zpochybňování možnosti užívat sklad v období od 1.6. do 20.11.1992 ze strany žalovaného za účelové. V návaznosti na to odvolací soud nepovažoval za potřebné doplnit dokazování výslechem navrhované svědkyně o možnosti užívat sklad v uvedené době, a rozsudek prvoinstančního soudu v odvoláním napadeném výroku jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které bylo po výzvě soudu doplněno jeho advokátem. Žalovaný uvádí, že odmítnutím výslechu jím navrhované svědkyně Z. U. bylo dovolateli znemožněno uplatnění obrany, a odvolací soud tak řízení zatížil vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu. Svědek byl navržen z toho důvodu, že z dosavadních výpovědí svědků nebyl plně objasněn skutkový stav před vydáním rozsudku soudu prvního stupně. Nesnížení nájemného za první období užívání skladu není v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o. s. ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o. s. ř., §24l odst. l o. s. ř.). Dříve, než bylo přistoupeno k věcnému projednání, bylo ovšem třeba zaujmout stanovisko k tomu, zda je toto dovolání vůbec přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhli - li žalobci vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.; odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jí účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o. s. ř. žalobci evidentně nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalobců jednat před odvolacím soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) tím, že odvolací soud nepředvolal žalovaným navrhovaného svědka.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Podle ustanovení §120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud tedy není vázán důkazními návrhy potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je naopak oprávněn důkazní návrhy posoudit a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor.
V projednávané věci bylo kromě jiných důkazů provedeno dokazování výslechy svědků N., B., P., P. a J. Z výslechu svědků, kteří v rozhodné době pracovali pro žalovaného (P., P., J.) přitom dostatečně jasně vyplývá, že předmětný sklad byl až do závady na vodovodním potrubí užíván k zamýšlenému účelu, tedy ke skladování ovoce a zeleniny. Tuto skutečnost navíc původně potvrzoval i sám žalovaný (např. ve svém písemném podání ze dne 26.3.1998 výslovně uvedl, že „sklad byl pro nájemce použitelný pouze od 1.6.1992 do 20.11.1992, kdy došlo k poruše vodovodního řádu“). Za těchto okolností odvolací soud nijak nepochybil, když nepovažoval za potřebné doplnit provedené dokazování ještě výslechem navrhované svědkyně, která se měla opět vyjadřovat k možnosti využívat sklad v období od 1.6. do 20.11.1992.
Dovolání proto nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §151 věty první odst. 1 o. s. ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu