ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2062.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2062/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. Bytového podniku P., státního podniku v likvidaci, zastoupeného advokátem, a 2. Bytového družstva M. S. „U P.“, zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.2.2001, sp.zn. 16 Co 4/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 7 C 213/92 (žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Bytovému podniku P., zastoupenému advokátem, a za účasti vedlejších účastníků řízení Městské části P., zastoupené advokátkou, a Bytového družstva M. S. „U P.“, zastoupeného advokátem, o vydání podílu nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu dne 27.2.1991 (v průběhu řízení upravovanou), byl posléze vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2.4.1997, čj. 7 C 213/92-93, jímž bylo uloženo žalovanému Bytovému podniku P. vydat žalobkyni H. S. jednu ideální polovinu domu čp. 272-III s pozemkem parc. č. 201 v P.-M. S., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalovaného Bytového podniku P. (a dvou vedlejších účastníků řízení) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze z 20.5.1998, sp.zn. 13 Co 154/98, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku P. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.815,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.150,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a vedlejší účastník řízení – Městská část P. nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobkyně H. S. byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 23.5.2000, 23 Cdo 216/98, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku vytýkal dovolací soud odvolacímu soudu, že při pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, měl zopakovat provedení důkazů, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Poté dovolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně provedl vedle výslechu svědků (M. L., G. B. a M. B.) důkaz listinnými doklady, a to zprávou bývalého Obvodního národního výboru v P. (obsahující protokoly o výslechu 14 svědků), rozhodnutím bývalého Ústředního národního výboru h. m. P. (nalézací trestní komise) z 2.5.1947 a osvědčením o státní a národní spolehlivosti H. S. z 2.6.1947. Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňoval, že soud prvního stupně učinil po zhodnocení provedeného dokazování toto zjištění: „H. S. v době okupace nesouhlasila s jednáním a chováním svého manžela, zabránila mu v tom, aby se přihlásil do NSDAP, docházelo z toho důvodu mezi manžely k rozporům a uvažovala i o rozvodu manželství s tímto manželem. H. S. se v době okupace projevovala jako Češka. Ze samotné skutečnosti, že do domu S., ve kterém měli zubní ordinaci, docházeli N., nelze činit žádné závěry, i s ohledem na to, že manžel H. S. se s N.stýkal. Vyšetřováním trestní komise nebylo prokázáno, že by H. S. se dopustila jednání, které by svědčilo o podporování N. a kolaborace“. Soud prvního stupně odmítl pravdivost záznamu svědeckých výpovědí svědků J. K., A. K, G. H. a F. D., na jejichž základě bylo vydáno správní rozhodnutí podle ustanovení §1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v P. z 11.9.1952 a výměru bývalého Ústředního národního výboru h. m. P. z 2.12.1955), a přiklonil se k ostatním listinným důkazům, svědčícím pro shora uvedené skutkové závěry (a tento způsob hodnocení listinných důkazů odůvodnil), vyplývá, že ani výpovědím svědků M. L. a G. B. nepřikládal soud prvního stupně věrohodnost, i když to výslovně neuvedl. Dovolací soud dále poukazoval na to, že odvolací soud naproti tomu při jednání dne 20.5.1998, aniž by opakoval důkaz výslechem svědků (ve smyslu ustanovení §213 odst. 2 občanského soudního řádu), pouze sdělil obsah výpovědí M. L. a přečetl výpověď G. B., zachycené v protokolech o jednání soudu prvního stupně, a na tomto základě (včetně výpovědi M. B., z níž soud prvního stupně skutkové okolnosti vůbec nečerpal) učinil skutkové závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně; s odkazem na ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu pak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když měl za to, že skutkový stav věci zjistil po doplnění dokazování. S poukazem na uvedený postup odvolacího soudu, který dovolací soud posuzoval jako nesprávný, dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolací soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším průběhu odvolacího řízení byl vynesen rozsudek odvolacího soudu z 20.2.2001, sp.zn. 16 Co 4/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2.4.1997, čj. 7 C 213/92-93. Žalovanému Bytovému podniku P. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení 1.725,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že důvody, které vedly soud prvního stupně k výslednému závěru ve věci samé jsou dostatečně přesvědčivé. Za situace, kdy matka žalobkyně nebyla shledána vinnou z přestupku podle dekretu č. 138/1945 Sb., o potrestání některých provinění proti národní cti, lze stěží vycházet ze závěru, že v průběhu období 1952-1955 mohlo bez dalšího být dosaženo objektivnějšího zjištění o tom, že se H. S. přece jen dopustila závadného chování. Za této situace se odvolací soud neodchýlil od závěrů soudu prvního stupně, když také odvolávající se žádné další relevantní návrhy na doplnění dokazování neučinil. Byly tu tedy splněny zákonné předpoklady stanovené v zákoně č. 87/1991 Sb. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno, protože tu v rozhodnutí odvolacího soudu nešlo o řešení otázky zásadního právního významu a navíc byl odvolací soud vázán ve vztahu k procesní otázce přístupu k posuzování správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně právním názorem dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovaný Bytový podnik P., dne 24.4.2001 a advokátu, který v řízení zastupoval Bytové družstvo M. S. „U P.“, dne 23.4.2001. Dovolání ze strany Bytového podniku P. a Bytového družstva M. S. „U P.“ byla podána dne 22.5.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Oba dovolatelé navrhovali, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelé měli za to, že rozhodnutím odvolacího soudu tu byla řešena otázka zásadního významu po právní stránce. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný Bytový podnik P. ve svém dovolání zdůrazňoval, že tu došlo k nesprávnému hodnocení důkazům provedených za účelem posouzení oprávněnosti aplikace ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb. na právní poměry právní předchůdkyně žalobkyně. Dovolatel měl za to, že v odvolacím řízení měly být zopakovány důkazy provedené před soudem prvního stupně, zejména žalovaným bytovým podnikem navržený důkaz soudním spisem; provedení tohoto důkazu bylo, podle názoru uvedeného dovolatele, způsobilé ovlivnit rozhodnutí ve věci samé.
Další dovolatel – Bytové družstvo M. S. „U P.“, jako vedlejší účastník řízení, zdůrazňoval, že tu nebylo možné přezkoumávat v občanském soudním řízení rozhodnutí příslušných orgánů vydaných podle dekretu č. 108/1945 Sb., o tom, zda jednání H. S. bylo v době okupace za druhé světové války jednáním závadným. Odnětí majetku H. S. v poválečné době bylo provedeno ve správním řízení v souladu s právní úpravou. V důsledku rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb. tu nastal přechod jejího majetku na stát, a to už vyhlášením tohoto dekretu, tj. dnem 30.10.1945, tedy mimo rozhodné období podle zákona č. 87/1991 Sb. (od 25.2.1948 do 1.1.1990). Účelem dekretu č. 108/1945 Sb. bylo postihnout formou konfiskace majetku ty osoby, které vyvíjely činnost v tomto dekretu výslovně uvedenou a zákon č. 87/1991 Sb. si vytkl za cíl napravovat jen opatření učiněná nesprávnou aplikací tohoto dekretu; jiný záměr nebyl sledován ani ustanovením §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Ostatně i co do zjištěných skutečností, týkajících se chování matky žalobkyně H. S. za okupace, nebyly tyto odvolacím soudem v rozsudku uváděné okolnosti doloženy, ani zákonu odpovídajícím způsobem zhodnoceny.
Dovolávající se bytové družstvo poukazovalo také na to, že uvedená právní otázka byla odlišně řešena v řízení o právní věci vedené pod sp.zn. 5 C 77/92 Obvodního soudu pro Prahu 3; i z tohoto pohledu šlo tedy o posouzení otázky zásadního právního významu; nebylo povinností účastníka řízení konkretizovat právní otázku zásadního významu, jež měla být odvolacím soudem řešena.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacím soudům je v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tedy přede dnem 1.1.2001 (jako tomu bylo i v daném případě), a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že splnění zákonných předpokladů přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. může v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. soud posuzovat jen tehdy, jestliže správní orgán rozhodoval až po 25.2.1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, stanovené tímto dekretem.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že zákon č. 87/1991 Sb. se nevztahuje ohledně majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. jen na majetek, ohledně něhož rozhodnutí bývalého okresního národního výboru, jež bylo vydáno podle ustanovení §1 odst. 4 citovaného dekretu, nabylo právní moci a vykonatelnosti už před 25.2.1948 (srov. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Z právních závěrů obsažených v citovaných rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyplývá, že ani rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, se od těchto publikovaných právních závěrů neodlišuje, takže tu nejde o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo o rozhodnutí přinášející judikaturu novou (srov. k tomu již shora uváděné usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Z hlediska výkladu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., jaký zaujal odvolací soud ve svém rozhodnutí v daném případě, nebylo tedy možné zaujmout právní závěr, že tu jde o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce.
K jinému právnímu závěru nemohly dovolací soud vést ani výtky dovolatelů poukazující na procesní postup soudů obou stupňů při provádění dokazování a při hodnocení provedených důkazů. I v tomto smyslu lze poukázat na právní závěry z uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu v tomtéž znění nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, jež má po právní stránce zásadní význam. Neshledal proto dovolací soud, že by tu byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu