ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2161.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2161/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., rozhodl o dovolání K. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002 pod sp.zn. 20 Co 230/2002 (v právní věci žalobkyně K. K., zast. advokátem, proti žalovanému Městská část P., o určení nájemního práva k bytu, vedené pod sp.zn. 24 C 66/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června 2002 pod čj. 20 Co 230/2002-51, ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. října 2001 pod čj. 24 C 66/2001-34, jímž byla žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu v P., ve 2. podlaží, sestávajícího ze dvou pokojů a společné předsíně IV. kategorie, zamítnuta. Odvolací soud potvrdil i výrok soudu prvního stupně o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále vyslovil, že i pokud jde o náklady odvolacího řízení, žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; kromě toho odvolací soud uznal žalobkyni povinnou zaplatit českému státu na náhradě nákladů řízení 2.416,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a to jako nákladů svědečného svědka MUDr. R. P. v podobě vynaložených nákladů na cestovném.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalobkyně.
Vycházejíc z poučení odvolacího soudu, že proti rozsudku lze podat dovolání, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze žalobkyně dovolání, v němž, pokud jde o podmínku přípustnosti, odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. ve znění novely – zákona č. 30/2000 Sb.
Podle obsahu svého dovolání však dovolatelka akcentovala skutečnosti, týkající se zjištění skutkového stavu a jeho zhodnocení. Polemizuje s obsahem svědeckých výpovědí i s jejich zhodnocením a posouzením okresním a městským soudem. Odůvodnění dovolání se vyčerpává nikoliv právní argumentací, sledující řešení právní otázky, pro které má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam (srov. ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve znění po novele zákonem č. 30/2000 Sb.), ale úvahami skutkovými, zda totiž stav věci byl prvým a druhým soudem úplně zjištěn a zda byl správně zhodnocen
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), že dovolatelka je oprávněnou osobou a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.); bylo však nezbytné přezkoumat, zda dovolání je vůbec přípustné.
V souzené věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože nejde o případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.(bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), bylo možné uvažovat jen o důvodu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V tomto případě však dovolací soud musí dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zda jde o zásadní právní význam, řeší nyní, po novele uskutečněné zákonem č. 30/2000 Sb., ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ (srov. ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.) však v souzené věci nejde.
Dovolatelka sice ve svém dovolání podrobně rozvedla důvody dovolání, jimiž vytýká nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jakož i další důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že totiž rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ovšem neprokázala, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř.
V souzené věci totiž nejde o řešení otázky, která má po právní stránce zásadní význam, ale podstata námitek dovolatelky spočívá v tom, že napadá zjištění stavu věci a jeho zhodnocení soudem.
Zda podle §706 odst. 1 obč. zák. došlo k přechodu nájmu bytu, nevyžaduje k posouzení žádné vybočení z dosavadní judikatury obecných soudů. Nejde ani o řešení otázky nové, nebo o změnu právního názoru již judikaturou zaujatého v obdobných případech. Nejde ani o otázku, která by vyžadovala sjednocení rozhodování odvolacích soudů nebo senátů dovolacího soudu. Dovolání vyjadřuje pouze nespokojenost a námitky proti zjištění skutkového stavu a jeho zhodnocení, což nezakládá řádný z důvodů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Proto nezbylo než dovolání jako nepřípustné odmítnout podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř.
Náhrada nákladů nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána, protože dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému žádné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.
předseda senátu