ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2291.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2291/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání R. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. února 2002, sp.zn. 64 Co 433/2001 (v právní věci žalobce Městská část P., zast. advokátkou, proti žalovanému R. K., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené pod sp.zn. 5 C 279/2000 Obvodního soudu pro Prahu 5), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2002 pod čj. 64 Co 433/2001-66 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. června 2001 pod čj. 5 C 279/2000-37, jímž byl žalovaný uznán povinným vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 9, 1+1, I. kategorie ve druhém podlaží domu čp. 951, P. ulice čp. 125 v P.-K. a to do tří měsíců od právní moci rozsudku. Současně byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3.875,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalovaný. Přípustnost dovolání odůvodňoval tím, že sice bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak toto rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní význam. Pokud jde o důvod dovolání, který ustanovení §241a o.s.ř. vymezuje, dovolatel uvedl, že napadené rozhodnutí je z hlediska právního posouzení věci založeno na tom, že soud vyhodnotil jako neprůkazná tvrzení vyjádřená pojmem, který má svou definici v zákoně (společná domácnost) a to jednostranně v neprospěch dovolatele, když vůbec nevzal v úvahu, že jde o obecně používané slovní spojení.
V dalším dovolatel napadl, že odvolací soud pominul jeho námitky, týkající se zaujatosti svědkyň S., D. a P. Naproti tomu odvolací soud tvrzení svědků P., P., K., T., P., R., S. a B. označil za neprůkazná.
Na tomto podkladě dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušen.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., ve znění zákona č. 30/2001 Sb.), podle něhož lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání bylo sice podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.) za stavu, kdy dovolatel byl zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.); přesto však nesplňuje podmínky přípustnosti, vymezené ustanovením §237 odst. 2 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je totiž dovolání přípustné (pokud bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a nejde o případ podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V kterých případech má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je po účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád stanoveno přímo v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.; je tomu tak zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový, v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. uvedený případ však v souzené věci nejde. Výsledek sporu u soudu prvního a druhého stupně nezáležel v řešení nějaké zásadní právní otázky, ale na tom, jak oba soudy zhodnotily provedené dokazování a jak na tomto podkladě zjistily stav věci.
V otázce hodnocení důkazů nelze odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení; soud prvního stupně zhodnotil důkazy jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a nedopustil se přitom žádných pochybení, směřujících proti logice věci. Potom ovšem ani odvolací soud neměl důvod se od těchto skutkových závěrů odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu by po právní stránce mělo zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) jen tehdy, kdyby se odvolací soud skutečně po hmotněprávní stránce zabýval výkladem a uplatňováním sporných otázek ustanovení §706 odst. 1 věta druhá obč. zák. Tak tomu však v daném případě nebylo, protože na základě úplně provedeného dokazování, které bylo správně zhodnoceno soudy prvního a druhého stupně neprokázal žalovaný, jehož důkazní břemeno zatěžuje, že žil ve společné domácnosti zemřelého nájemce alespoň po dobu tří let před jeho smrtí, pečoval o společnou domácnost a neměl vlastní byt (§706 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
Závěry soudů prvního a druhého stupně nikterak nepomíjejí skutečnost, že žalovaný (podle výpovědí svědků) občas prováděl pro zemřelého nájemce nákupy, staral se o jeho domácnost a pomáhal řešit situace, které se vyvinuly v důsledku zdravotního stavu zemřelého nájemce a předtím i zdravotního stavu jeho manželky. Pokud však tyto soudy dospěly ke skutkovému závěru, že se nejednalo o takové aktivity, které pro přechod nájmu bytu stanoví §706 odst. 1 věta druhá obč. zák., jedná se o jejich vlastní zhodnocení provedeného dokazování a jestliže ani po stránce logické v tomto zhodnocení nebylo možné vytýkat nesprávnost, potom ani dovolací soud neměl ldůvod k závěru, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Nezbylo proto než dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 a §151 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který podal dovoaltel, nebylo rozhodováno, protože bylo v nejkratším možném termínu rozhodnuto o věci samé.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v řízení o dovolání žádné náklady nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu