ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.572.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 572/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) Ing. M. Š. a B) M. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému V. L., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 100/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, č.j. 15 Co 342/2001-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, č.j. 15 Co 342/2001-88 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 C 100/99-69, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. 3. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat nebytové prostory blíže popsané v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdili, že jsou na základě kupní smlouvy ze dne 12.12.1996 vlastníky domu, v němž žalovaný užívá dvě místnosti, které mu byly přiděleny v roce 1982 a 1984 jako byt. Vzhledem k tomu, že jde o místnosti nebytové, které nebyly žalovanému dány do nájmu, užívá tyto místnosti neoprávněně.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.4.1999, č.j. 21 C 100/99-18, žalobě vyhověl v plném rozsahu. Dovodil, že dohoda o užívání bytu ze dne 10.4.1992 je neplatný právní úkon podle §39 o.z. a jejím předmětem je plnění nemožné ve smyslu §37 odst. 2 o.z. Věc posoudil podle §126 odst. 1 o.z.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.3.2000, č.j. 15 Co 452/99-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění účelu, pro který byla stavba povolena, jak je svým stavebnětechnickým uspořádáním vybavena, popřípadě k jakému účelu se užívá bez závad podle §104 odst. 1 stavebního řádu. Vyslovil, že posouzení, zda v určitém objektu jsou prostory bytové či nebytové je posouzením právní otázky.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 13.3.2001, č.j. 21 C 100/99-69, žalobě vyhověl v plném rozsahu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky nemovitosti, ve které se nacházejí předmětné místnosti. Vzal za prokázáno, že žalovaný předmětné místnosti užíval od roku 1990 původně s bratrem J. L. a dále na základě dohody o užívání bytu ze dne 10.4.1992 uzavřené s tehdejší vlastnicí domu Ing. E. P. a smlouvy o nájmu bytu ze dne 30.1.1998 uzavřené s žalobci. Rovněž vzal za prokázané, že rozhodnutím ze dne 24.11.1934, č.j. III-54553/34 byla povolena změna na byty s tím, že se jedná o provizorium kdykoliv odvolatelné. S ohledem na obsah výše uvedeného rozhodnutí bylo s předmětnými prostory nakládáno jako s bytovými. Věc posoudil podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., v platném znění s tím, že za rozhodující považoval posouzení pro jaký účel je stavba svým stavebnětechnickým uspořádáním vybavena a pro jaké účely ji lze v současné době užívat bez závad. Dospěl k závěru, že nájemní smlouvy ze dne 10.4.1992 a 30.1.1998 jsou neplatné, neboť předmětem smluv je od počátku plnění nemožné podle §37 odst. 2 o.z. Povinnost vyklidit nebytové prostory vázal soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 na zajištění bytové náhrady. Zde zohlednil skutečnost, že v případě žalovaného jde o početnou rodinu se čtyřmi nezletilými dětmi. Ohledně námitky neplacení řádného nájemného za užívání předmětných prostor dospěl k závěru, že nešlo o úmyslné vyhýbání se této povinnosti, nýbrž o důsledek ne příliš dobré finanční situace početné rodiny žalovaného.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.10.2001, č.j. 15 Co 342/2001-88 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně. Uzavřel, že pokud nebyly k dispozici listinné důkazy svědčící o tom, že předmětné prostory byly kolaudovány jako bytové, je nutno vycházet z ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že smlouvy o nájmu bytu ze dne 10.4.1992 a 30.1.1998 jsou neplatné, neboť jejich předmětem není byt. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle §3 odst. 1 o.z. a vyklizení nebytových prostor podmínil zajištěním náhradního bytu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Namítali, že rozsudek odvolacího soudu má právní vady a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazovali na skutečnost, že nezavinili neoprávněné přidělení nebytových prostor za účelem bydlení. Nesouhlasili s posouzením §3 o.z. s odůvodněním, že žalovaný již od roku 1995 řádně neplatí poplatky za užívání jednotky a s tím spojené poplatky za služby. Podle dovolatelů žalovaný též nesplácí dluhy na nájemném a poplatcích za služby. Soudům obou stupňů vytýkali nedostatečná skutková zjištění ve vztahu k §3 o.z. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Odvolací soud v daném případě v rozporu s ustanovením bodu 15 části dvanácté, hlavy 1 zákona č. 30/2000 Sb. neprojednával odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému přede dnem účinnosti tohoto zákona, podle dosavadních procesních právních předpisů a jmenovitě co do uvedení lhůty k případnému dovolání proti svému rozsudku nesprávně výslovně odkazoval účastníky řízení na odlišnou právní úpravu této lhůty v nyní platném ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Tento postup odvolacího soudu musel dovolací soud posoudit ve smyslu ustanovení §243c a ustanovení §204 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako nesprávné poučení o dovolání a o lhůtě k jeho podání. Dovolací soud proto posuzoval dovolání jako včas podané, třebaže bylo učiněno po uplynutí jednoměsíční lhůty podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Právní otázkou, jejíž řešení odvolacím soudem považuje dovolatelka za nesprávné, a proto ji učinila předmětem dovolacího přezkumu, je otázka, zda ve sporu o vyklizení bytu za situace, kdy žalovanému nesvědčí právo na bytovou náhradu ani přímo podle výslovného ustanovení zákona, ani na základě analogie zákona, lze žalobě přesto výjimečně – ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z. - vyhovět za předpokladu přiznání práva na zajištění bytové náhrady.
Právní názor, že aktem aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze výkon práva pouze odepřít, byl obsažen již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96, a vyslovil jej i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 15, ročník 1999 – III. díl, pod poř. č. 110.
V uvažovaných souvislostech však nelze přehlédnout právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod poř. č. 5 (dále též jen \"citovaný judikát\" nebo \"judikát R 5/2001\"), na který v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal odvolací soud. Právě v něm byla řešena právní otázka, zda vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady musí být dáno pouze výslovnou právní úpravou (popř. je lze dovodit z analogické aplikace této pozitivní úpravy), nebo zda může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale žalobě o vyklizení bytu lze přesto vyhovět (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z.) – výjimečně – za předpokladu přiznání bytové náhrady.
Citovaný judikát vychází z toho, že bytová náhrada je v hmotném právu upravena v rámci institutu nájmu bytu podle §685 násl. o.z. především v ustanovení §712 o.z..; smysl uvedeného institutu vyplývá zejména z §712 odst. 6 o.z. vyslovujícího zásadu, že má-li nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna.
Jak se dále v judikátu R 5/2001 uvádí, soudní praxe, vycházející z občanského zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992 dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, ale i analogickou aplikací této pozitivní úpravy, a může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto lze žalobě o vyklizení bytu vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod poř. č. 39 - dále jen \"R 39/86\").
Podle §3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních). Toto ustanovení plní – v rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jakou dříve plnily v posuzovaných právních vztazích výše označené základní články VI. a VII. občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991). Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být nadále použitelné.
Judikát R 5/2001 spočívá na právním názoru, že sice prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 o.z. nelze \"založit právo\", že ale důsledkem jeho aplikace (stejně jako důsledkem aplikace dřívějších článků VI. a VII.) není konstituování \"nového\" práva, ale omezení práva existujícího. Rozhodnutí, jímž byla povinnost vyklidit byt s odkazem na tyto články vázána na zajištění bytové náhrady, bylo soudní praxí pojímáno – a ani ve vztahu k §3 odst. 1 o.z. není důvod k chápání jinému – nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí. Zároveň zdůrazňuje, že má-li být omezen výkon práva vlastnického (jako je tomu v souzeném případě), nelze pominout, že tento výkon je v nájemních vztazích omezen již ze zákona samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, ale na druhé straně právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, ročník 1995, II. díl, pod poř. č. 87).
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. V této souvislosti judikát R 5/2001 poukazuje jednak na již zmíněné rozhodnutí R 39/86, v němž byla vyslovena zásada, že závěr o výjimečném vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu a pod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila, jednak i na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod poř. č. 36, že úvaha soudu (v rovině §3 odst. 1 o.z.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu.
Dovolací soud neshledává důvod, pro který by se měl v souzené věci od těchto právních závěrů v obecné rovině odchýlit, a nemůže proto dát za pravdu dovolatelce v jejím právním názoru, že možnost vázat vyklizovací povinnost na předchozí zajištění bytové náhrady je omezena pouze na případy, kdy tak výslovně stanoví zákon. Zároveň ale nemůže přehlédnout to, že odvolací soud, přestože na judikát R 5/2001 výslovně poukázal, neřídil se důsledně zásadami, které v něm byly formulovány.
Při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 o.z. se totiž odvolací soud omezil jen na poměry žalovaného, přičemž i zde z okolností, které mohou svědčit ve prospěch přiznání bytové náhrady, zmínil pouze existenci přesvědčení žalovaných o tom, že mají právní důvod k užívání předmětného bytu na dobu neurčitou (přesvědčení, jež mělo – podle odvolacího soudu – trvat do doby zahájení soudního sporu o vyklizení bytu, tj. do roku 1998). Jinými relevantními okolnostmi na straně žalovaných se odvolací soud nezabýval a nijak nepřihlížel k poměrům žalobkyně. Nevysvětlil zejména, čím je podle jeho názoru opodstatněna povinnost žalobkyně strpět omezení vlastnického práva, ani to, proč je bytovou náhradou, na jejíž zajištění se vyklizovací povinnost žalovaných váže, právě náhradní byt; v důvodech odvolacího rozsudku – na rozdíl od jeho výrokové části – není konkrétní forma bytové náhrady vůbec zmíněna.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce, která je předmětem dovolacího přezkumu, je proto právním posouzením neúplným a z toho důvodu i nesprávným. Právě na něm však rozsudek odvolacího soudu (přezkumu podrobený výrok týkající se bytové náhrady) spočívá a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak řeší shora vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k přípustnosti dovolání takto založené podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a výše uvedeným právním závěrům byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu