ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.775.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 775/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Milana Pokorného,CSc., a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. o dovolání Ing. A. Š., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 23.8.2001, sp.zn. 12 Co 89/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 16 C 231/97 /žalobce Ing.A. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing.J. M., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí/ takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 10.4.1995 /v průběhu řízení upravovanou/, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání tří osmin domu čp. 608 v P., J. 5, s pozemky parc. č. 1318 a parc.č. 1344. V žalobě bylo uvedeno, že na základě dohody o vydání nemovitostí vydal Bytový podnik města P. V. A. tři čtvrtiny uvedených nemovitostí jako jediné oprávněné osobě; dohoda byla uzavřena 22.8. 1991 a byla registrována bývalým Státním notářstvím Plzeň-město. Tyto nemovitosti patřily původně majitelce V. Š. a přešly na stát prohlášením o darování z 13.12.1971; V. Š. zemřela 17.12.1978 a žalobce je jejím synem. V. A. měla být vydána jen jedna ideální polovina z dílu nemovitostí, které původně náležely V. Š. Žalobce měl proto za to, že je nyní /po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb./ oprávněn požadovat ve smyslu ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb., uspokojení svých nároků na vydání dílu nemovitosti, který mu náleží jako dědici po V. Š. Žalovaný i Správa budov města P. byli vyzvání k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Poukazoval na to, že spoluvlastnický podíl, získaný V. A. dohodou, uzavřenou 22.8.1991 s Bytovým podnikem města P., byl jí převeden na syna – žalovaného Ing. J. M. a ten pak spolu se svou manželkou si odkoupili zbývající 1/4nemovitostí od Města P. V době vydání nemovitostí podle uvedené dohody byla V. A. jedinou oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., protože žalobce neměl tehdy trvalý pobyt na území republiky; V. A. nabyla nemovitost v dobré víře. Žaloba žalobce byla podána u soudu po uplynutí roční lhůty uvedené v ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalobu žalobce, domáhající se vydání, „eventuálně uzavření dohody o vydání“, tří osmin domu čp. 608 v P., J. č. 5, s pozemky parc.č. 1318 a parc. č. 1344 a jedné čtvrtiny domu čp. 1402 s pozemkem par. č 133 v katastrálním území P., byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 28.8.1995, čj. 16 C 93/95-24. Bylo také rozhodnuto,že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení částkou 1.250 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že vzhledem k nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. je žalobce oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst.4 písm.c/ zákona č. 87/1991 Sb., ale podle ustanovení §5 odst.4 téhož zákona mohl žalobce uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy od 1.4.1992, což se v daném případě nestalo. Dále měl soud prvního stupně za to, že žalovaný nebyl v této právní věci pasívně legitimován, neboť není osobou, jíž byly nemovitosti, uváděné žalobce, vydány, nýbrž je získal darem od své matky. Byla proto žaloba žalobce zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 22.1.1996, sp.zn. 12 Co 677/95, tak, že odvoláním napadený rozsudek potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 230 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání.
K dovolání žalobce byl rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 21.2.1997, 2 Cdon 900/96, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud poukazoval na to, že smyslem nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. bylo nejen zrušit část ustanovení §3 odst.1-4 i §5 odst.2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., ale také zároveň umožnit osobám, jejichž nároky založil teprve tento nález, aby mohly řádně uplatnit nároky takto jim přiznané. Nelze mít za to, že by osobám, jimž statut oprávněné osoby přiznal až nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., zákonem poskytnutá lhůta skončila dříve než jím vůbec začala běžet. Dospěl proto dovolací soud k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci; tyto rozsudky byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze 6.10.2000, čj. 16 C 231/97-75, jímž bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání tří osmin domu čp.608 v P., J. č. 5, s pozemky par.č. 1318 a parc.č. 1344, jakož i jedné čtvrtiny domu čp. 1402 s pozemkem parc.č. 1330 v katastrálním území P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že žalobce je třeba považovat za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst.4 písm.c/ zákona č. 87/1991 Sb.,/ve spojení z nálezem č. 164/1994 Sb./, která vyzvala ve lhůtě 6 měsíců k vydání věci a uplatnila ve lhůtě jednoho roku svůj nárok u soudu ve smyslu ustanovení §5 odst.2 a odst.4 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud šlo o podíl tří osmin na domu čp. 608 v P. /a na pozemcích parc.č. 1318 a parc.č. 1344 /byl tento podíl vydán V. A. jako jedině oprávněné osobě, která nárok v tehdy stanovené lhůtě uplatnila. V. A. darovala jí vydané nemovitosti svému synu Ing. J. M., krátce poté zemřela a žalovaný jako její dědic je jejím nástupcem. Žalobci měla být, podle názoru soudu prvního stupně, vydána jedna polovina toho, co bylo její; proto žalobce důvodně uplatnil žalobou svůj nárok proti žalovanému ve smyslu ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud jde o podíl jedné čtvrtiny domu čp. 1402 /s pozemkem parc.č. 1333/ v katastrálním území P. měl soud prvního stupně za to, že nebyla-li tato nemovitost vydána jako oprávněné osobě ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm.c/ zákona č. 87/1991 Sb., uplatnil žalobce právem svůj nárok ve smyslu ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb., když žalovaný nereagoval na výzvu k vydání nemovitostí z 28.3.1995, která byla učiněna i vůči Správě budov města P.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn poukazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 23.8.201, sp.zn. 12 Co 89/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku, jímž bylo uloženo žalovanému uzavřít se žalobce dohodu o vydání jedné čtvrtiny domu čp. 1402 s pozemkem parc.č. 1330 v katastrálním území P. Naproti tomu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání tří osmin domu čp. 608 v P., J. č.5 s pozemky parc.č. 1318 a parc.č. 1344 v katastrálním území P., a to tak, že v této části byla žaloba žalobce zamítnuta.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného bylo shledáno částečně důvodným. Pokud šlo o jednu ideální čtvrtinu domu čp.1402 v P., S. 35, se stavební plochou, byl odvolací soud toho názoru, že je nárok žalobce uplatněný v této právní věci zcela nepochybně dán a v tomto směru odkazoval odvolací soud na správné a řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně. Pokud však šlo o dům čp. 608 v P., J. 5, s přilehlými pozemky, poukazoval odvolací soud na to, že tato nemovitost byla vydána podle zákona č. 87/1991 Sb. oprávněně V. A., sestře žalobce; žalobce totiž v té době neměl postavení oprávněné osoby a poté, kdy toto postavení nabyl, již V. A. uvedenou nemovitost nevlastnila, neboť svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem převedla na žalovaného, na nějž se již nevztahuje ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb., protože není osobou, které byla věc vydána. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil /§219 občanského soudního řádu/ a zčásti jej změnil /§220 občanského soudního řádu/.
Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením §142 odst.2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9.10.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo u Okresního soudu Plzeň-město podáno dne 4.12.2001, a to ve lhůtě, kterou uvedl ve svém rozsudku odvolací soud v poučení účastníkům řízení o možnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu /srov. k tomu §204 odst.2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb./.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, a aby věc byla vrácen odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na to, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel pokládal za nesprávný názor odvolacího soudu, že tu je rozhodné převedení nemovitosti na třetí osobu ze strany osoby, jíž byla nemovitost vydána podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel měl za to, že při tomto výkladu by nesprávně jakákoli dispozice s majetkem v takovém případě zabránila realizaci práv těch oprávněných osob, které své právo nemohly uplatnit dříve. Podle názoru dovolatele by pak nálezy Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb. se takto míjely svým účinkem.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 7 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona /tj. před 1.1.2001/ nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisu, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb./ jako tomu bylo i v daném případě /a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a/ občanského soudního řádu / v již citovaném znění/, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo, že si požitý právní předpis nesprávně vyloží /viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb., které se na projednávanou právní věc nepochybně vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc vydána podle tohoto zákona, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v ustanovení §5 odst.2 téhož zákona nebyla uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb. je postaveno na předpokladu platnosti dohody o vydání věci, uzavřenou mezi povinnou osobou a osobu oprávněnou podle ustanovení §5 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, vycházelo ze slovního znění ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb. a odpovídalo citovanému právním závěru z uveřejněného soudního rozhodnutí, které také dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě. V tomto případě žalovaný není osobou, které byl dům čp.608 v P., J. č. 5 /s pozemky parc. č. 1318 a parc.č. 1344/ vydán, jak to má na zřeteli ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., a ohledně dohody o vydání těchto nemovitostí, uzavřené dne 22.8.1991, nebylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že by tato smlouva byla neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku a ani v dovolání dovolatelů nebyly uvedeny okolnosti, jež by vedly k opačnému závěru.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že by výrok rozsudku odvolacího soudu, napadený dovoláním, spočíval na nesprávném právním posouzení věci /§241 odst.3 písm.d) občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č 30/2000 Sb./.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst.4 a §224 odst.1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznat náhradu nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané věci a také k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího jen procesní vyjádření žalovaného, učiněná v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , Csc., v.r.
předseda senátu