ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.848.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 848/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v právní věci žalobce O., a.s., proti žalovanému F. S., zastoupenému advokátkou, o vyklizení garáže, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 299/99-19, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.12.2000, č.j. 9 Co 1026/2000-44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 12.11.1999 vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit garáž blíže popsanou v petitu žaloby a vyklizenou žalobci předat, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že předmětná garáž je ve vlastnictví žalobce a žalovaný ji měl v nájmu na základě smlouvy o nájmu garáže ze dne 30.10.1990. Nájemní smlouva byla sjednána se žalovaným na dobu neurčitou s jednoměsíční výpovědní lhůtou a dne 14.4.1999 dal výpověď z nájmu garáže, kterou žalovaný převzal dne 14.6.1999. Žalovanému zaniklo užívací právo dne 31.7.1999 a dosud garáž nevyklidil. Dne 28.7.1999 požádal žalovaný o prodloužení nájmu garáže, jeho žádosti však nebylo vyhověno.
Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.8.2000, č. j. 12 C 299/99-19 žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětné garáže, která byla v roce 1987 dána do užívání žalovanému. Vzal za prokázáno, že poslední nájemní smlouva byla uzavřena 30.10.1990 ve znění dodatků ze dne 30.10.1992 a 11.12.1996. Nájem garáže byl sjednán na dobu neurčitou s možností výpovědí s jednoměsíční výpovědní lhůtou, běžící od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Rovněž vzal za prokázáno, že žalobce dal žalovanému výpověď z nájmu garáže podáním ze dne 14.4.1999 a žalovaný jej převzal do vlastních rukou 14.6.1999. Dospěl k závěru, že nájemní vztah k předmětné garáži zanikl žalovanému dne 31.7.1999 a od tohoto data ji žalovaný užívá bez právního důvodu. Věc posoudil ve smyslu §3 odst. 1 o.z., přičemž vzal v úvahu důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce podle §126 odst. 1 o.z., a to zejména skutečnost, že žalovaný odpracoval u žalobce (resp. jeho právního předchůdce) 28 let a své povinnosti plnil řádně. Rovněž poukázal na skutečnost, že garáž žalovaný užívá společně s bytem, který je též ve vlastnictví žalobce. Zároveň vyslovil závěr, že výpověď z nájmu garáže daná žalobcem v roce 1999 žalovanému odporuje nabídce žalobce na odkoupení bytu i garáže z roku 1997. Současně za důvod pro aplikaci §3 odst. 1 o.z považoval soud prvního stupně i zdravotní stav žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6.12.2000, č. j. 9 Co 1026/2000-44, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Dovodil, že pokud žalovanému zanikl dnem 31.7.1999 právní důvod k užívání předmětné garáže, užívá ji ode dne 1.8.1999 bez právního důvodu. Dospěl k závěru, že je nutno poskytnout ochranu vlastnickému právu žalobce (pronajímatele předmětné garáže) podle §126 o.z. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal existenci kvalifikovaných právních důvodů, odůvodňujících odepření poskytnutí ochrany vlastnického práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z. Uzavřel, že nebyla prokázána existence vazby mezi nástupem žalovaného do pracovního poměru k žalobci, s délkou odpracovaných let, řádným plněním pracovních povinností a získáním právního titulu k užívání předmětné garáže. Důvodem pro aplikaci §3 odst. 1 o.z. neshledal ani skutečnost, že žalovaný je a nadále bude nájemcem bytu ve vlastnictví žalobce nacházejícího se v domě, v němž je i předmětná garáž ani prokázané zdravotní problémy, pro které musí mít žalovaný k dispozici osobní automobil. Odvolací soud neshledal rozpor s dobrými mravy ani v jednání žalobce nabízejícího žalovanému v roce 1997 odprodej bytu do podílového spoluvlastnictví a posléze v roce 1999 doručené výpovědi žalovanému z nájmu předmětné garáže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal, že vyklizení z předmětné garáže není možno uskutečnit pro rozpor s dobrými mravy. Poukazoval na skutečnost, že u právního předchůdce žalobce pracoval 28 let a řádně plnil své pracovní povinnosti. Za rozpor s dobrými mravy dovolatel považoval též nabídku žalobce na odkoupení bytu i garáže, nacházející se ve stejném domě jako byt. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V této věci použil odvolací soud ustanovení §126 o.z., na něhož žalobce poukazoval a jehož aplikace se dovolával. Zbývá posoudit, zda si ustanovení §126 o.z. rovněž správně vyložil ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 o.z.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se - ve smyslu již ustálené judikatury - rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na nesporných skutkových zjištěních, podle nichž žalovaný ode dne 1.8.1999 užívá předmětnou garáž bez právního důvodu. Tomu odpovídá na to navazující důsledek svědčící pro vyhovění žalobě na ochranu vlastnického práva žalobce vyjádřený v rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud přitom neponechal stranou možnost úvahy vážící se k případné aplikaci ustanovení §3 odst. 1 o.z. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je srozumitelně a přehledně patrno, že důvody pro použití citovaného ustanovení v této konkrétní věci neshledal. Rovněž tento právní závěr odvolacího soudu je třeba považovat za správný, jestliže z obsahu spisu se nepodává žádná z okolností, která by z hlediska okolností tohoto konkrétního případu zcela výjimečně mimořádné použití tohoto ustanovení odůvodňovala. Pro stručnost se proto odkazuje na obsah odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud k tomu pouze dodává, že pro posouzení možností použití §3 odst. 1 o.z. nemůže zůstat stranou otázka, zda a nakolik ten který z účastníků právního vztahu, který se dovolává rozporu s dobrými mravy podle citovaného ustanovení, vyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání konkrétního právního vztahu, a to zejména s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z ustanovení pozitivního práva a z variant, které úprava (k níž přistoupil) mu může v budoucnu přinést. Věc souvisí s důsledky aplikace zásady „vigilantibus iura“, neboli zásadou, podle níž je každý odpovědný za náležitou míru předvídavosti a opatrnosti při uzavírání závazku, do něhož vstupuje.
V této věci odvozoval žalovaný právo užívat garáž nejdříve z dohody o osobním užívání garáže ze dne 22. 9. 1987, poté ze smlouvy o nájmu garáže ze dne 30. 10. 1990 s tím, že nájem garáže byl sjednán na dobu neurčitou. Smlouva obsahovala ujednání o možnosti skončení nájemního vztahu na základě výpovědi s jednoměsíční výpovědní lhůtou. V řízení nebylo ani prokázáno, ba ani tvrzeno, že by předmětná garáž představovalo příslušenství bytu, který v témže domě žalovaný užívá a který mu byl (k jinému datu) přidělen podle ustanovení dřívějších předpisů.
Pak ovšem nutno dospět k závěru, že právní titul k užívání garáže nesl v sobě od počátku prvek dočasnosti, žalovanému muselo být zřejmé, že nejde o vztah založený bez možnosti jeho skončení právním úkonem pronajímatele, stejně tak jako okolnost, že nájem garáže podle platné úpravy nevykazuje rysy privilegovanosti jako je tomu u nájmu bytu, který požívá ochrany z důvodu významu uspokojování potřeb bydlení nájemcem.
K základním principům právní úpravy respektující svobodu účastníků v občanskoprávních vztazích a náležitou ochranu práv vlastníka (ve sledovaných souvislostech vykonávajícího práva pronajímatele) pak ovšem patří požadavek přiznat i jemu náležitou míru ochrany jeho práv. S tímto požadavkem by bylo v rozporu takové pojetí omezení výkonu vlastnických práv, které by – v rozporu s důsledky jasně plynoucími z pozitivněprávní úpravy (v dané věci smlouvy o nájmu garáže na dobu neurčitou) zakládalo libovůli v odepření realizace výkonu práv pronajímatele. V tomto směru proto nutno přisvědčit vývodům odvolacího soudu poukazujícího na autonomii úvah vlastníka nebytových prostor (garáže) ze širších hledisek své zaměstnavatelské politiky. Argumentace dovolatele nesoucí se k sociálním, resp. zdravotním aspektům daného případu, tak nemůže převážit nad legitimním zájmem vlastníka předmětu nájmu garáže rozhodnout o jejím dalším nájemci právě ze srovnatelně významných důvodů (mimo jiné i sociálních výhod spočívajících v možnosti zřízení nájmu pro stávajícího či budoucně potenciálního svého zaměstnance).
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu