ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.2704.99.1
sp. zn. 29 Cdo 2704/99-61
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. V. V., jako správce konkursní podstaty úpadce Z. d. M., proti žalované 1) Š. A., a.s., zastoupené advokátem, a žalované 2) P., a.s. zastoupené advokátem, o zaplacení částky 190.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 59/94, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 1999, č. j. 10 Cmo 498/97 – 32, takto:
I. Dovolání, směřující do výroku rozsudku ze dne 16. března 1999, č.j. 10 Cmo 498/97 – 32, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 5. června 1997, č.j. 13 Cm 59/94 – 17 v části, v níž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu proti žalované 2), se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 1999, č.j. 10 Cmo 498/97 - 32 ve zbývajícím rozsahu a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. června 1997, č.j. 13 Cm 59/94 – 17 ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba proti žalované 1) a ve výroku II, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 1997, č.j. 13 Cm 59/94 – 17 zamítl žalobu (výrok I), jíž se žalobce po žalovaných domáhal vrácení částky 190.000,- Kč, kterou zaplatil právnímu předchůdci žalovaných, s.p. Š. a. k., M. B. za odebraných 5000 ks spojkových lamel, jež poté státnímu podniku vrátil jako vadné. Současně soud prvního stupně přiznal žalobci proti první žalované (výrok II) a druhé žalované (III) náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku popsal vývoj organizačních změn, v důsledku nichž zanikl státní podnik Š. a. k. se sídlem v M. B. a byly založeny společnosti žalovaných. Na základě provedených listinných důkazů dospěl k závěru o tom, že nebyla prokázána jak existence příslušné hospodářské smlouvy jako základního předpokladu k uplatnění práva z odpovědnosti za vady dodaných lamel, tak i skutečnost, zda, komu, kdy a z jakého důvodu žalobce předmětné lamely vrátil. Protože žalobce neprokázal oprávněnost uplatněného nároku proti žádné ze žalovaných, soud prvního stupně žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že zavázal první žalovanou zaplatit žalobci částku 190.000,- Kč, přičemž vůči druhé žalované zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že uložil první žalované uhradit náklady řízení jak žalobci, tak i druhé žalované. Současně zavázal první žalovanou zaplatit žalobci i druhé žalované náklady odvolacího řízení.
Uplatněný nárok posuzoval odvolací soud podle ustanovení §123 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „hosp. zák.“), neboť k zaplacení a vrácení zboží došlo ještě za jeho účinnosti v roce 1991, přičemž existenci hospodářské smlouvy žalobce neprokázal. Ze shodného prohlášení žalovaných před odvolacím soudem a z uznání závazku, které první žalovaná učinila dobropisem č. 600122 ze dne 21. září 1992 na částku 190.000,- Kč, odvolací soud dovodil, že závazek k vydání neoprávněného majetkového prospěchu přešel ze zaniklého státního podniku na první žalovanou, která v řízení žádnými důkazy písemné uznání závazku nevyvrátila a současně neprokázala, že by vrácené díly převzal jiný subjekt a že by tyto díly byly po opravě žalobci vráceny zpět. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalobní nárok byl oprávněně uplatněn vůči první žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala první žalovaná dovolání, namítajíc, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Především namítla, že není právním nástupcem původního státního podniku Š., a. k., se sídlem v M. B., neboť jeho závazky přešly ke dni jeho zániku (rozdělení) na s.p. Š. M. B. a následnou privatizací na druhou žalovanou. Protože závazek, který je předmětem sporu, na dovolatelku nepřešel, nelze jí vystavený dobropis č. 600122 považovat za uznání takového závazku.
S ohledem na znění žalobního petitu „žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 190.000,- Kč……“ považovala dovolatelka za sporné, zda v případě zamítnutí žaloby vůči jednomu ze žalovaných lze proti druhému z nich přiznat celou žalovanou částku. Konečně poukázala na nesprávnost výroku o nákladech řízení, v němž ji odvolací soud zavázal k povinnosti uhradit náklady řízení druhé žalované. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření zaujal nesouhlasná stanoviska k jednotlivým námitkám dovolatelky a požadoval, aby dovolací soud její dovolání zamítl jako nedůvodné.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“).
Na návrh první žalované a správce konkurzní podstaty, který se stal účastníkem řízení místo úpadce, pokračoval Nejvyšší soud v řízení přerušeném v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalobce usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. května 1999, č.j. 88 K 103/99 - 10 (§14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/19991 Sb. o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání první žalované, směřující do výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované, není subjektivně přípustné.
K podání dovolání je povolán jen účastník řízení (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.). Právo dovolání však přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma; nemůže je proto podat účastník, jemuž bylo rozhodnutím odvolacího soudu zcela vyhověno. Na straně žalovaných jde o samostatné společenství (§91 odst. 1 o. s. ř.), přičemž samostatný společník je oprávněn podat dovolání pouze za svou osobu. Druhá žalovaná však dovolání v posuzované věci nejenže nepodala, ale ani podat nemohla, neboť zamítavý výrok rozsudku ji činil ve sporu procesně zcela úspěšnou a tudíž k podání dovolání subjektivně neoprávněnou. Nemohla–li podat přípustné dovolání druhá žalovaná, nemohla tak za ni a pro ni učinit první žalovaná jako samostatný společník v rozepři.
Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn; Nejvyšší soud proto dovolání první žalované proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Do měnícího výroku rozsudku, kterým odvolací soud zavázal první žalovanou zaplatit žalobci 190.000,- Kč, je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto přezkoumal v přípustném rozsahu dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Především je třeba uvést, že zjištění, zda a na kterou ze žalovaných přešel závazek odpovídající žalobnímu nároku, není v dané věci ničím jiným, než posouzením pasivní věcné legitimace. Dovodil-li odvolací soud pouze z dobropisu první žalované, který považoval za uznání závazku a ze shodného prohlášení žalovaných, že závazek k zaplacení vymáhané částky přešel na první žalovanou, pak takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a současně rozhodnutí na tomto zjištění založené spočívá v nesprávném právním posouzení věci [srov. §241 odst. 3 c) a d) o. s. ř.].
Účinky uznání závazku, ať již podle §323 obchodního zákoníku nebo podle §132 hosp. zák. (odvolací soud neuvedl, které z těchto ustanovení aplikoval), včetně účinku vyvratitelné právní domněnky o tom, že v uznaném rozsahu závazek v době uznání trvá, mohou nastat nejen za podmínky, že takový závazek existuje, ale též za předpokladu, že jde o závazek povinného (srov. slova“svůj závazek“v uvedených ustanoveních). Neexistující závazek (nedluh) nebo závazek jiného nelze uznat s účinky uznání závazku. Vyvratitelná právní domněnka o trvání závazku v rozsahu a době uznání proto v sobě nemůže zahrnovat prezumpci existence závazku a jeho přičitatelnosti osobě, činící jeho uznání. Z toho pak logicky plyne, že pouhé uznání závazku (samo o sobě) nemohlo prokazovat pasivní věcnou legitimaci prvé žalované, tedy skutečnost, že na ni přešel předmětný závazek z původního státního podniku.
Závěr o věcné legitimaci prvé žalované odvolací soud rovněž nesprávně opřel o shodná prohlášení žalovaných o tom, že majetek související s předmětnou výrobou přešel na prvou žalovanou. Ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř. sice soud může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, ovšem účastníků proti sobě stojících ve sporném řízení, jde-li o tvrzení o skutkových okolnostech, nikoli o jejich právní hodnocení, které posouzení věcné legitimace v sobě vždy zahrnuje. Navíc tam, kde rozhodnutí soudu má být v souladu s hmotným právem kogentní povahy, musí být soudu umožněno, aby prostřednictvím dokazování ověřil pravdivost těchto tvrzení, která ostatně mohou být účastníky odvolána v průběhu dalšího řízení.
Za skutečnosti, které mohly (a některé z nich musely) být rozhodující a určující pro posouzení přechodu předmětného závazku a tím i pasivní věcné legitimace prvé žalované, lze podle obsahu spisu považovat vložení části majetku s.p. Š. a. k. jako nepeněžitého vkladu do akciové společnosti první žalované při upsání akcií dne 16. dubna 1991, dále zrušení tohoto státního podniku ke dni 30. června 1991 a jeho rozdělení na deset nástupnických organizací opatřením zakladatele a konečně privatizaci s.p. Š. M. B. a založení společnosti druhé žalované. Těmito skutečnostmi se však odvolací soud nezabýval a soud prvního stupně, ačkoliv některé z nich zmínil ve svém rozsudku, neprovedl o nich žádné dokazování a nevyvodil z nich žádný závěr o věcné legitimaci žalovaných.
Z uvedeného vyplývá, že zjištění odvolacího soudu ohledně věcné legitimace první žalované nemá oporu v provedeném dokazování a že závěr o oprávněnosti žalobního nároku proti první žalované, který byl na tomto zjištění postaven, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž došlo k naplnění dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř.
Pro úplnost je třeba uvést, že právní posouzení otázek, zda předmětný dobropis má náležitosti uznání závazku a zda k získání neoprávněného majetkového prospěchu na úkor žalobce došlo přijetím částky 190.000,-Kč nebo až přijetím vrácených lamel, dovolatelka nenapadla, a proto Nejvyšší soud nemohl rozhodnutí odvolacího soudu v těchto otázkách přezkoumat, aniž by tím překročil meze své přezkumné činnosti stanovené v §242 odst. 3, věty první o. s. ř.
Důvodná je rovněž námitka o nesouladu výroku rozsudku odvolacího soudu se žalobním petitem, kterou dovolatelka, aniž to výslovně uvedla, uplatnila dovolací důvod vymezený v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jím odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl výrok po materiální stránce vykonatelný), neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (§153 odst. 2 o. s. ř.). Protože jde o dělitelné plnění a ze žalobního petitu nevyplývá rozdělení povinností k plnění, t.j. jakým dílem mají žalované povinnost zaplacení částky 190.000,- Kč splnit, platí, že tak mají učinit rovným dílem (srov. §155 odst. 1 hosp. zák. §294 obch. zák., §261a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001). Proto zavázal–li odvolací soud první žalovanou k zaplacení celé vymáhané částky, překročil tím svoji vázanost žalobou ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., neboť přisoudil žalobkyni více, než čeho se proti prvé žalované domáhala.
Ze skutečností vylíčených v žalobě však nevyplývá právo žalobce požadovat po žalovaných plnění rovným dílem. Vadu žaloby spočívající v logickém rozporu mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem a bránící jejímu věcnému projednání se soud prvního stupně postupem podle §43 o. s. ř. (s náležitým poučením o formulaci žalobního petitu) nepokusil odstranit a odvolací soud k této vadě v řízení nepřihlédl.
Řízení tak bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci jiných vad řízení, jakož i vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal a dovolatelka je ani netvrdila.
Z výše uvedených důvodů došel Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž je dovolání přípustné, není správné a proto je zrušil (§243b odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.), přičemž bude respektovat, že (s výjimkou separace nákladů podle §147 odst. 1 o. s. ř.), žalované nemohou mít proti sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odložení vykonatelnosti podle §243 o. s. ř. Nejvyšší soud nerozhodl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2002
JUDr.Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu