Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2002, sp. zn. 29 Odo 375/2001 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.375.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.375.2001.1
sp. zn. 29 Odo 375/2001-126 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce O. b. p., s. p. N. J. „v likvidaci“, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti hospodářské smlouvy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 175/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. srpna 2000, č. j. 15 Co 205/2000-97, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. srpna 2000, č. j. 15 Co 205/2000-97 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudek ze dne 14. května 1997, č. j. 16 C 175/95-22, kterým Okresní soud v Novém Jičíně určil, že hospodářská smlouva č. 9/1991/Tr o převodu vlastnictví a práva hospodaření podle §347 hospodářského zákoníku, uzavřena dne 20. května 1991 mezi O. b. p., s. p. N. J. a M. K., je neplatná, změnil odvolací soud shora označeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Učinil tak v dalším řízení, ke kterému mu věc vrátil Nejvyšší soud, když k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 8. února 2000, č. j. 33 Cdo 2565/98-75 zrušil jeho dřívější rozsudek ze dne 31. března 1998, č. j. 15 C 583/97-51. Odvolací soud po připuštění změny žaloby, týkající se označení a datování předmětné smlouvy, vycházeje v dalším řízení ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu o tom, že státní podnik v likvidaci je věcně aktivně legitimován ve sporu o určení neplatnosti smlouvy uzavřené před jeho vstupem do likvidace, neboť podání takové žaloby nepřesahuje kompetence likvidátora podle §27c hospodářského zákoníku, dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti hospodářské smlouvy ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“). V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalobce podal určovací žalobu za situace, kdy smlouva již byla realizována, takže se nemohla uplatnit preventivní povaha takové žaloby, jejímž účelem je poskytnout ochranu právního postavení žalobce před tím, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. I když lze podle odvolacího soudu připustit podání určovací žaloby likvidátorem v těch případech, kdy jde o sporné právo, je-li pro to dán naléhavý právní zájem v souvislosti s probíhající likvidací, nelze dovodit naléhavý právní zájem likvidátora na určovací žalobě, týkající se neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena v době před vstupem žalobce do likvidace a rovněž realizována. Nelze sice vyloučit, že likvidátor může mít naléhavý právní zájem na určení, zda likvidovaný podnik je vlastníkem, či má právo k hospodaření k určitým konkrétním věcem, ale i v těchto případech může být určovací žaloba úspěšná pouze tehdy, pokud nelze využít žaloby jiného typu, zejména žaloby na plnění, a pokud má význam pro další postup likvidace. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §238 odst.1 písm. a) o. s. ř. Za dovolací důvody označil důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., jejímž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [písm. c)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci [písm. d)]. Dovolatel především napadl právní názory, na nichž odvolací soud postavil svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné smlouvy. Trvá na tom, že určovacím výrokem soudu by se vytvořil pevný základ právních vztahů, mající dopad nejen na účastníky sporu, přičemž by se předešlo mnoha žalobám na plnění, které by samy o sobě sporné vztahy účastníků nepostavily na jistý základ. Nesouhlasil se zjištěním odvolacího soudu o tom, že smlouva byla již realizována a uvedl konkrétní dosud nesplněné závazky. Dále dovolatel opakoval část svých tvrzení uvedených již v žalobě, zejména o absolutní neplatnosti smlouvy a poukázal na to, že smlouva s ohledem na datum jejího uzavření a schválení a datum nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byla uzavřena s cílem obejít zákon. Naléhavý právní zájem opíral též o skutečnost, že podnět k vyslovení neplatnosti předmětné smlouvy dalo státní zastupitelství v N. J. upozorněním ze dne 24. srpna 1992. V závěru dovolatel shrnul, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále jeno. s. ř.). Dovolání je přípustné podle §238 odst.1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, dovolatelka netvrdila a ze spisu se nepodávají. Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. I když dovolatel označil též dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., po obsahové stránce jej nijak nevymezil, neboť své námitky soustředil pouze na právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jak sám výslovně uvedl v závěru svého dovolání. Předmětem přezkoumání dovolacího soudu v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. mohou být pouze ty dovolatelem vymezené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, tedy v daném případě pouze otázka posouzení existence naléhavého právního zájmu, nikoli další právní otázky, které dovolatel zmínil a kterými se odvolací soud v rozsudku nezabýval (např. otázky absolutní neplatnosti smlouvy či obcházení zákona). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy odůvodnil odvolací soud jednak tím, že určovací žaloba postrádala preventivní povahu, když v době jejího podání již byla zpochybňovaná smlouva realizována a jednak tím, že smlouva byla uzavřena v době před vstupem žalobce do likvidace, pročež nelze dovodit naléhavý právní zájem likvidátora na určení neplatnosti takové smlouvy. S touto právní argumentací, o kterou odvolací soud opřel uvedený závěr, se Nejvyšší soud neztotožňuje. Především z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, co měl odvolací soud na mysli, když konstatoval, že smlouva již byla realizována a na základě jakých skutečností k tomuto zjištění dospěl. I kdyby však byly závazky založené touto smlouvou zcela nebo zčásti splněny, je třeba zdůraznit, že i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinností, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Za této situace určovací žaloba svůj preventivní charakter neztrácí a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení ( shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. při Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21 a dílo: J. Bureš, L. Drápal a M. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, páté vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 254). Z těchto hledisek však odvolací soud naléhavost právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy neposuzoval a tedy ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nesprávně aplikoval. Rovněž nemůže obstát právní názor odvolacího soudu o tom, že nemůže být dán naléhavý právní zájem likvidátora na určení neplatnosti smlouvy uzavřené v době před vstupem do likvidace. Předně existenci naléhavého právního zájmu jako procesního předpokladu úspěšnosti určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. zkoumá soud vždy a pouze ve vztahu k žalobci, nikoli ve vztahu k jiným osobám, tedy např. k osobě oprávněné jednat za žalobce, jak činil odvolací soud. Podle ustanovení §27a odst.1 hospodářského zákoníku účelem likvidace zrušeného státního podniku vypořádat jeho majetkové poměry (tímto účelem lze charakterizovat též likvidaci jiných právnických osob prováděných podle současné právní úpravy). Z hlediska posouzení naléhavého právního zájmu právnické osoby v likvidaci na určení existence či neexistence práva nebo právního vztahu proto nemůže být právně významné, zda právo nebo právní vztah vznikly v době před vstupem do likvidace nebo po něm, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Pro takový názor nelze najít oporu ani v ustanoveních právních předpisů upravujících působnost a oprávnění likvidátora státního podniku (srov. §§27a až 27e hospodářského zákoníku, zákon č. 77/1997 Sb. o státním podniku , §§70-75b ve spojení s §761 odst. 2 obchodního zákoníku). Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ke konečnému závěru, že uplatněný dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je naplněn a proto podle §243b odst.1, věty za středníkem a odst. 2, věty první, o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d, věta druhá a třetí o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. ledna 2002 JUDr.Ing. Jan Hušek, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2002
Spisová značka:29 Odo 375/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.375.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18