Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2002, sp. zn. 29 Odo 426/2001 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.426.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.426.2001.1
sp. zn. 29 Odo 426/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Č. s. a. s., proti žalovanému J. B., zast., advokátem, o zaplacení 367.997,72 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 94/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 1999, č. j. 2 Cmo 231/98-46, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 1999, č. j. 2 Cmo 231/98-46 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 1998, č. j. 32 Cm 94/97-22, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 367.997,72 Kč. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky 367.997,72 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s předáním předmětu díla. Smluvní pokuta byla sjednána pro případ neplnění nepeněžitých závazků vyplývajících ze smlouvy o dílo ze dne 31. 7. 1995, a to ve výši až do 0,5% z ceny za dílo za každý započatý den prodlení. Podle odvolacího soudu je takové ujednání o smluvní pokutě dostatečně určité a svým obsahem ani zamýšleným účelem neodporuje zákonu. O možnost řešenou v ustanovení §269 odst. 3 obch. zák. se v daném případě nejedná, neboť způsob určení smluvní pokuty byl mezi účastníky sjednán v souladu s §544 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda je uplatnění smluvní pokuty v daném případě v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Uplatnění smluvní pokuty žalobcem ve výši 0,2% z ceny za dílo, tzn. pod polovinou smluvené sazby, za takové jednání podle soudu považovat nelze. Pokud bylo prodlení s předáním díla ze strany žalovaného způsobeno subdodavatelem žalovaného, kterého určil žalobce, odvolací soud poukázal na ustanovení §538 obch. zák., podle něhož může zhotovitel pověřit provedením díla jinou osobu, při provádění díla však má odpovědnost, jak kdyby dílo prováděl sám. Této skutečnosti si měl být žalovaný při uzavírání smlouvy vědom. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nebylo zpochybněno shodné tvrzení účastníků o délce prodlení s předáním díla ani výše vyúčtované smluvní pokuty, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Návrhu žalovaného na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl. Žalovaný spatřuje zásadní právní význam v řešení otázky, zda vyúčtování smluvní pokuty za prodlení s předáním díla v případě, že toto prodlení zavinil subdodavatel určený objednatelem, je nebo není v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Žalovaný se současně vyjadřuje k určitosti ujednání o smluvní pokutě a řeší vztah tohoto ujednání k §269 odst. 3 obch. zák. Odvolací soud se se závěry žalovaného neztotožnil. V daném případě jde mezi účastníky o otázku konkrétního obchodního vztahu. Dohoda o tom, že určitou část díla bude provádět pro žalovaného subdodavatel určený objednatelem (žalobcem) se stala součástí smlouvy o dílo. Žalovaný s tímto ujednáním bez výhrad souhlasil, čímž převzal i výše uvedenou odpovědnost dle §538 obch. zák. Z těchto důvodů se podle názoru odvolacího soudu nejedná o rozhodnutí, které by mělo po stránce právní zásadní význam. Dovoláním ze dne 23. 2. 2000 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Žalovaný ve svém dovolání zejména uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že prodlení s předáním díla bylo způsobeno subdodavatelem interiéru stavby, kterého si žalobce jako zhotovitel sám vybral, když touto subdodávkou podmínil uzavření smlouvy a sám s tímto subdodavatelem předjednal způsob plnění. Žalovaný byl nucen požádat žalobce o jeho souhlas s tím, aby mohl od smlouvy uzavřené se subdodavatelem odstoupit a uzavřít smlouvu s jiným partnerem, neboť i výběr jiného dodavatele mohl být sankcionován smluvní pokutou. S ohledem na časovou tíseň byla cena nové subdodávky daleko vyšší, navíc původní subdodavatel nevrátil obdrženou zálohu. Přesto žalobce požadoval smluvní pokutu za prodlení s dodávkou díla, která byla sjednána v rozpětí do 0,5 % z ceny díla za každý započatý den prodlení. Nesprávnost závěrů soudů obou stupňů spatřuje žalovaný předně v závěru, že stanovení smluvní pokuty sazbou „do 0,5 % z ceny díla“ je dostatečně určité. Z formulace smluvní pokuty však vyplývá, že nejde ani o určení výše smluvní pokuty ani o způsob jejího stanovení, ale pouze o stanovení rozpětí, v jakém může být požadována. Pokud by např. cena v kupní smlouvě byla určena rozpětím, lze předpokládat, že taková dohoda o ceně by jako platná shledána nebyla. Soudy obou stupňů dále nesprávně posoudily skutečnost, že prodlení s předáním díla bylo způsobeno subdodavatelem, kterého určil objednatel díla. Otázka dobrých mravů nebyla vůbec předmětem dokazování a soud vůbec nepřipustil, že by se mohlo za daného stavu jednat o výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy. Nebylo zkoumáno, z jakého důvodu účastníci zvolili problematický zásah do subdodavatelského systému, proč byla bez adekvátní smluvní úpravy omezena svoboda rozhodování zhotovitele a zda se v daném případě nejedná o zneužití mocenské pozice objednavatele. Pokud objednatel díla přikáže zhotoviteli zadat provedení určité části díla konkrétnímu subdodavateli, který následně způsobí prodlení se zhotovením a předáním díla, je v rozporu s ekvitou, aby tyto dopady byly přenášeny na zhotovitele, který do výběru subdodavatele nesměl zasáhnout. Žalovaný konečně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť obdobné případy zatím nebyly judikaturou řešeny. Pokud jde o otázky zásad poctivého obchodního styku, jde o aktuální problematiku, jejíž výklad může být pro právní praxi jedině přínosný. Skutečnost, že šlo o konkrétní otázku obchodního styku nevylučuje, že v této souvislosti nebyla řešena otázka zásadního právního významu. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Žalobce se – jak vyplývá ze spisu – k dovolání žalovaného nevyjádřil. Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jeno. s. ř.“). Dovolání žalovaného se proto projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátem a jím bylo odvolání též sepsáno. Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v §237, §238 a §239 o. s. ř. - připouští. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení), jejichž existence zakládá ve smyslu tohoto ustanovení přípustnost dovolání (a které posuzuje dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti) ze spisu nevyplývají a ani sám dovolatel přípustnost dovolání z těchto důvodů ve svém podání nedovozuje. Z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustnost dovolání v daném případě rovněž nevyplývá. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť k situaci, kterou dané ustanovení předpokládá, nedošlo. Přípustnost dovolání může vyslovit dále za podmínek §239 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud i bez návrhu. Dle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ani k tomu však v daném případě nedošlo, když odvolací soud návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhověl. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. umožňuje dovolacímu soudu posoudit přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému by jinak dovolání přípustné nebylo. Zákon zde svěřil dovolacímu soudu možnost v každé takové konkrétní věci posoudit, zda význam napadeného rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. V dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. lze přitom uplatnit námitky proti správnosti řešení právních otázek [dovolací důvod podle §241 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.]. Současně musí jít o otázky zásadního právního významu nejen pro rozhodnutí v projednávané věci, ale též z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže odvolací soud řešil v řízení takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, tj. dovolacího soudu a soudů odvolacích, nebyla vyřešena (jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odchylně od ustálené judikatury vyšších soudů. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem, navrhl žalovaný připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pro řešení dvou otázek. Za prvé šlo o otázku, „zda uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla v případě, kdy prodlení způsobil subdodavatel, kterého si určila sama osoba uplatňující nárok na smluvní pokutu, je či není v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem“. Druhou otázkou, pro kterou má mít rozhodnutí soudu druhého stupně po právní stránce zásadní význam, je posouzení závěrů, „zda ujednání o smluvní pokutě s rozpětím 0 – 0,5% z ceny díla je dostatečně určité, resp. zda je v souladu s ustanovením §269 odst. 3 obch. zák“. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť otázka použití ustanovení §265 obch. zák. a §3 odst. 1 obč. zák. pro předmětný spor nebyla dosud vyššími soudy řešena a taktéž posouzení odpovědnosti za výběr třetí osoby (subdodavatele) a jejich důsledků není zatím v praxi posuzováno jednotně. Lze také souhlasit s konstatováním žalovaného, že otázky zásad poctivého obchodního styku jsou velmi aktuální a výklad této problematiky je pro právní praxi přínosný. Totéž platí pro způsob sjednání smluvní pokuty určitým rozpětím, neboť ani tato otázka zatím nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena. Dovolání je tedy přípustné (§239 odst. 2 o. s. ř.), není však důvodné. Dovolací soud ze skutkových zjištění obou soudů, které nebyly žádným z účastníků v průběhu řízení zpochybňovány, zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 31. 7. 1995 uzavřena smlouva o dílo. Pro případ nesplnění „nepeněžitých závazků“ se smluvní strany dohodly na smluvní pokutě „až do výše 0,5 % z ceny za dílo, a to za každý započatý den prodlení“. Dodatkem č. 3 ze dne 13. 2. 1996 byl dále změněn předmět díla tak, že jeho součástí je i „dodávka a montáž interiéru“ a za dodavatele interiéru byla „žalobcem určena“ společnost I. s. r. o. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla smluvní pokuta platně sjednána. Dle §544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv smluvní povinnost, ať již se týká peněžitého plnění či jiného plnění. Pro ujednání o smluvní pokutě předepisuje zákon obligatorně písemnou formu, jejíž nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§544 odst. 2 obč. zák.). Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků tohoto ujednání. V občanském zákoníku ani v zákoníku obchodním není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu konkrétní částkou za každý den prodlení (obdobně jako v případě úroku z prodlení). Podmínkou však je, aby takovéto ujednání bylo dostatečně určité. V posuzovaném případě byla sjednána smluvní pokuta v čl. XI., bodu 1 smlouvy o dílo tak, že „Pro případ neplnění termínů nepeněžitých závazků vyplývajících z této smlouvy se smluvní strany dohodly na smluvní pokutě do výše 0,5 % z ceny za dílo, a to za každý započatý den prodlení.“ Z uvedeného ustanovení vyplývá, v jakém rozpětí by mohla být smluvní pokuta pro případ prodlení s plněním nepeněžitých závazků požadována. V ujednání však chybí výslovné určení té smluvní strany, která bude oprávněna uvést konkrétní výši smluvní pokuty při porušení takto zajištěné povinnosti. Smluvní pokuta byla sjednána „do výše 0,5 % z ceny za dílo“ a v této výši ji mohl žalobce při porušení smluvní pokutou zajištěných povinností také nepochybně bez dalšího požadovat. Z toho pak vyplývá, že mohl-li žalobce bez dalšího požadovat smluvní pokutu v maximální výši, bylo věcí jeho rozhodnutí, zda se bude domáhat zaplacení smluvní pokuty v nižší procentní sazbě než uvedené maximální (totéž by ostatně mohl učinit i v případě, že by smluvní pokuta byla např. sjednána určitým pevným procentem). Vzhledem k tomu lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je dostatečně určité. Pokud dovolatel uvedl, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s ustanovením §269 odst. 3 obch. zák., podle něhož lze dohodu o určité části nahradit dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jen pokud tento způsob nezávisí na vůli jedné strany, je třeba uvést, že citované ustanovení na daný případ aplikovat nelze. Obsahem čl. XI., bod 1 posuzované smlouvy o dílo totiž není dodatečné určení obsahu závazku, které by záviselo na vůli jedné strany. Smluvní pokuta je stanovena již ve smlouvě o dílo a žádné její dodatečné určení se v budoucnu nepředpokládá. V čl. XI bodu 1. smlouvy je pouze deklarována skutečnost, která ostatně platí i bez dalšího, totiž že oprávněný může uplatnit právo na zaplacení smluvní pokuty i v nižší než stanovené částce. Odvolacímu soudu je v zásadě nutno přisvědčit i v otázce posouzení účinků tvrzeného prodlení subdodavatele, který – jak jednoznačně vyplývá z dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo – byl určen žalobcem, jakožto objednatelem díla. Odpovědnost zhotovitele v případě, že provedením díla je pověřena jiná osoba, upravuje ust. §538 obch. zák. tak, že zhotovitele stíhá stejná odpovědnost, jako kdyby dílo prováděl sám. Jak vyplývá ze spisového materiálu, osoba subdodavatele nebyla určena ze strany objednatele jednostranně („příkazem“), nýbrž dohodou stran (dodatkem č. 3, který byl stranami podepsán dne 13. 2. 1996). Bylo proto věcí zhotovitele, jeho profesionality a také jeho vlastního podnikatelského rizika, pokud na návrh na změnu smlouvy v tom směru, že provedením části díla bude pověřen subdodavatel, kterého navrhnul objednatel, vůbec přistoupil. Pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nebo §265 obch. zák. neshledal proto dovolací soud žádné důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné a proto rozhodl o jeho zamítnutí. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst.1, o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 19. prosince 2002 JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r. předseda senátu JUDr. Ing. Jan Hušek, v. JUDr. Ing. Jan Hušek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2002
Spisová značka:29 Odo 426/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.426.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19