ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.459.2002.1
sp. zn. 29 Odo 459/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně P. S. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému T. H., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. V. a. s., zastoupenému, advokátem, o vyloučení věci z konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 225/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2002, č. j. 13 Cmo 42/2002-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. ledna 2002, č. j. 51 Cm 225/2000-27, řízení zastavil a rozhodl, že žalobci bude po právní moci rozhodnutí vrácen soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč. Zastavení řízení soud - odkazuje na ustanovení §96 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“) - odůvodnil tím, že žalobce vzal žalobu zpět (dne 7. ledna 2002) dříve, než soud začal jedna ve věci samé. Dalším usnesením (ze dne 10. ledna 2002, č. j. 51 Cm 225/2000-30) soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. března 2002, č. j. 13 Cmo 42/2002-40, usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 2002, ve spojení s usnesením ze dne 10. ledna 2002, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nedošlo-li - v intencích §28 odst. 2 o. s. ř. - k účinnému odvolání plné moci tehdejší zástupkyně žalobkyně soudu prvního stupně nejpozději do 7. ledna 2002, mohl soud s touto zástupkyní jednat a ta mohla disponovat se žalobou.
Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). V dovolání pak snáší argumenty na podporu závěru o existenci označených dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby dle §96 o. s. ř., není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení řízení je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže dovolání dle §237 o. s. ř. přípustné není. Pro úplnost lze dodat, že dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nemůže být dovolání v této věci přípustné i proto, že dovoláním napadené unesení nemá povahu měnícího rozhodnutí odvolacího soudu.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. pak nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.),
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že, žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.