ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.524.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Z. z. a n. R., a. s. , zastoupené, advokátem , proti žalovanému A. L., o zaplacení částky 2.073.137,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 270/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, č. j. 6 Cmo 216/2001-16, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002, č. j. 6 Cmo 216/2001-16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2001, č. j. 37 Cm 270/2000-10, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. dubna 2001, č. j. 37 Cm 270/200010  odkazuje na ustanovení §7 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - pro nedostatek pravomoci zastavil řízení o žalobě ze dne 20. října 2000, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení kupní ceny ve výši 2.073.137,71 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný má „sídlo“ v Polské republice, a z obsahu článku X. kupní smlouvy číslo …, uzavřené účastníky dne 7. listopadu 1996 (dále též jen „kupní smlouva“). Cituje ustanovení článku 37 odst. 3 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 42/1989 Sb. (dále též jen „Smlouva“) a ustanovení §9 odst. 3 písm. ll/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, dospěl soud k závěru, že ujednání obsažené v kupní smlouvě není dohodou o pravomoci českého soudu k rozhodnutí sporu, jelikož si odporuje a není z něj jednoznačně zřejmé, že touto větou účastníci zamýšleli založit pro případný spor pravomoc soudu českého. Současně uvedl, že pravomoc nelze dovodit ani z článku 37 odst. 1 Smlouvy, jelikož z kupní smlouvy neplyne, kde (v jaké zemi) byla podepsána.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2002, č. j. 6 Cmo 216/2001-16 (odkazuje na ustanovení §7 a §104 odst. 1 o. s. ř.), usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že hodlajíli se účastníci smluvního vztahu dohodnout odchylně od úpravy zakotvené v článku 37 odst. 2 Smlouvy, musí být dohodnutá pravomoc soudu natolik přesná, aby z ní jednoznačně vyplynulo, který soud bude pravomocný k rozhodování konkrétního sporu. Ze znění článku X. kupní smlouvy však nevyplývá, který soud České republiky má být příslušným k projednání a rozhodování sporů vzniklých z této smlouvy. Dále odvolací soud citoval ustanovení §37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 264/1992 Sb.), s tím, že příslušností soudu podle tohoto ustanovení se rozumí příslušnost místní, a že i zde je připuštěna možnost písemnou dohodou založit pravomoc českých soudů, přičemž není možno měnit příslušnost věcnou. V kupní smlouvě však místní příslušnost žádného soudu České republiky sjednána nebyla (a není dána ani podle ustanovení občanského soudního řádu). Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá, že nedohodli-li si účastníci smluvního vztahu, který český soud má spory z dané smlouvy projednávat a rozhodovat, nebylo mezi nimi dosaženo dohody o pravomoci českých soudů tyto spory rozhodovat.
Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., namítajíc (podle obsahu), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že vůle stran projevená v článku X. kupní smlouvy jednoznačně vyjadřuje (ve shodě s ustanoveními Smlouvy) dohodu o pravomoci českých soudů, a že případy, kdy je dána pravomoc českých soudů, ale chybí podmínky pro určení místní příslušnosti, řeší postup popsaný v ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001, není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001 (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řízení v této věci bylo sice zahájeno již 20. října 2000, obě výše cit. rozhodnutí však byla vydána po 1. lednu 2001, a body 2. až 29. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. odchylnou úpravu pro řešení soudní pravomoci u sporů zahájených před 1. lednem 2001 neobsahují. Odtud plyne, že - ve shodě s výše cit. bodem 1. přechodných ustanovení - je pro dovolací řízení nutno užít občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudy nižších stupňů správně uzavřely, že odpověď na otázku, zda je dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu, je třeba hledat především ve výše označené mezinárodní smlouvě.
Podle článku 37 Smlouvy (označeného rubrikou „Smluvní závazkové vztahy“), smluvní závazkové vztahy se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli na použití jiného právního řádu týkajícího se závazků (odstavec 1). Ve věcech uvedených v odstavci 1 je dána pravomoc soudu smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště nebo sídlo. Pravomoc je dána i soudu smluvní strany, na jejímž území má bydliště nebo sídlo navrhovatel, za předpokladu, že na tomto území je předmět sporu nebo majetek odpůrce (odstavec). Pravomoc uvedenou v odstavci 2 mohou účastníci smluvního závazkového vztahu změnit dohodou (odstavec 3).
„Spor“ o to, zda účastníci řízení založili pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu dohodou (srov. článek 37 odst. 3 Smlouvy) se pojil s výkladem článku X. kupní smlouvy, v tomto znění:
„Pokud se smluvní strany v této smlouvě nedohodly jinak, řídí se ostatní vztahy z této kupní smlouvy vyplývající ustanoveními §409 až 475 obchodního zákoníku, příslušnými soudy českými a obchodním právem českým“.
Ve zbývajících částech kupní smlouvy není o pravomoci soudu určitého státu k rozhodnutí případného sporu účastníků uvedeno ničeho, přičemž obrat o „příslušných soudech českých“ podle Nejvyšší soudu dostatečně určitě vyjádřil vůli stran založit pro případ sporu vzešlého z kupní smlouvy pravomoc českých soudů k jeho rozhodnutí. Úvaha odvolacího soudu, podle níž je v tzv. věcech s cizím prvkem nezbytnou součásti dohody, jíž účastníci zakládají pravomoc soudu určitého státu i označení místně příslušného soudu určeného státu (bez zřetele k tomu, zda se pojí k článku 37 Smlouvy nebo k §37 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním), není správná, když ujednání o tom, který český soud konkrétně má spor projednat již není dohodou o pravomoci, nýbrž prorogací, to jest dohodou o místní příslušnosti (srov. v tuzemských poměrech ustanovení §89a o. s. ř.). Přitom skutečnost, že strany sice dohodou založily pravomoc českých soudů (že věc patří do pravomoci soudů České republiky), ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, je, jak správně uvádí dovolatelka, řešitelná postupem dle §11 odst. 3 o. s. ř. (srov. též §105 odst. 2 o. s. ř.).
Lze tudíž uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, že není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu, neobstojí a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu o tom, že pravomoc českých soudů k rozhodnutí věci je dána, je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu