ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.600.2001.1
sp. zn. 29 Odo 600/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse právní věci žalobce Dr. V. Š., proti žalovanému K. J., o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1.500.000,- Kč s příslušenstvím a směnečné odměny, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 15/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2001, č. j. 4 Cmo 88/99-133, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2001, č. j. 4 Cmo 88/99-113 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. dubna 2001, č. j. 4 Cmo 88/99-133 změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. 9. 1998, č. j. 3 Cm 15/96-108 tak, že směnečný platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Brně, č. j. 3 Cm 15/96-90 ze dne 22. 6. 1998 se ponechává v platnosti. Soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, domáhal se žalobce vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by byl žalovaný zavázán k zaplatit žalobci částku 1.500.000,- Kč s 6% úrokem od 6. 11. 1995 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 30.000,- Kč.
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 1996 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že směnka, ze které žalobce požaduje plnění, není platná pro neurčitost peněžité sumy. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne 28. 4. 1997, č. j. 45 Cmo 1619/96-44, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s právním názorem, že listina splňuje požadavek určitosti peněžité sumy a je tedy platnou směnkou.
Soud prvního stupně poté rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 2. 7. 1997, kterým zavázal žalovaného zaplatit směnečnou pohledávku s příslušenstvím a směnečnou odměnu. O podaném odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud usnesením ze dne 16. 2. 1998, č. j. 4 Cmo 1308/97-80, tak že rozsudek tohoto soudu opět zrušil, neboť soud prvního stupně nerespektoval právní názor odvolacího soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím usnesení, když nerozhodl ve věci směnečným platebním rozkazem.
Soud prvního stupně poté vydal směnečný platební rozkaz, kterým přikázal žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz s příslušenstvím a směnečnou odměnu ve výši 5.000,- Kč. Kauzální námitky, které žalovaný podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, posoudil soud prvního stupně jako důvodné a vydaný směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil. Rozsudek napadl žalobce odvoláním.
Odvolací soud se předně zabýval tím, zda žalobce podal odvolání včas a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě.
Podle soudu nelze vycházet z toho, že žalobci byl doručen rozsudek náhradním způsobem, tj. třetím dnem od dne uložení zásilky na poště. Vrácená doručenka od zásilky, kterou byl rozsudek žalobci doručován, neobsahuje podpis doručovatele o výzvě doručovatele na určitý den a neobsahuje také u údaje o uložení zásilky na poště dne 24. 9. 1998 razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
Jestliže s neúplně vyplněnou doručenkou nelze spojovat účinky náhradního doručení, je třeba vycházet z toho, že napadený rozsudek byl žalobci doručen teprve dne 8. 10. 1998. Odvolání podané na poště dne 23. 10. 1998 tak bylo podle odvolacího soudu podáno včas, tj. v zákonné patnáctidenní lhůtě ode dne doručení rozsudku.
Odvolací soud se dále zabýval námitkou neplatnosti směnky pro neurčitost směnečné sumy. Soud prvního stupně tuto námitku správně posoudil jako nedůvodnou s ohledem na stanovisko odvolacího soudu, který k této námitce již dříve zaujal právní názor, že směnka splňuje požadavek určitosti směnečné sumy, neboť výstavce směnky jednoznačně vyjádřil příkaz adresovaný směnečníkovi zaplatit majiteli směnky směnečný peníz v platné měně – korunách českých.
Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o zprostředkování, ze které vyplývá, že žalovaný hodlá získat finanční prostředky za pomoci zprostředkovatele. V této smlouvě žalovaný dále potvrdil, že obdržel příslib kvalitní bankovní záruky od S. B. C.
Důvodem vystavení směnky bylo poskytnutí zálohy na provizi za zprostředkování a krytí nákladů zprostředkovatele spojených s naplňováním zprostředkovatelské smlouvy.
Žalovaný se nemůže bránit tím, že žalobci nelze přiznat plnění ze směnky s odůvodněním, že k žádnému plnění ze smlouvy nedošlo. Z obsahu zprostředkovatelské smlouvy vyplývá, že splatnost směnky není vázána na naplnění účelu smlouvy, takže je zcela nerozhodné, že před splatností směnky žalovaný úvěr nezískal.
Podle ustanovení článku I. odst. 3 smlouvy o zprostředkování měl žalobce jako zprostředkovatel povinnost vrátit směnku žalovanému jen v případě, že jednání s finančním poskytovatelem za jeho účasti bude marné a současně neporuší svou povinnost předložit kvalitní bankovní záruku od S. B. C.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že žalovaný tuto bankovní záruku nepředložil. Dopis ze dne 26. 4. 1995 od BFI (B. F. I.) je pouze podmíněným příslibem zprostředkování bankovní záruky. Podmínky, za kterých byl žalobce povinen směnku žalovanému vrátit, tedy podle soudu nenastaly.
Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Dovoláním ze dne 11. 6. 2001 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Podle žalovaného je řízení u soudu druhého stupně zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí; rozhodnutí odvolacího soudu současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud podle dovolatele předně nesprávně posoudil platnost žalované směnky, neboť ta obsahuje ve vyjádření směnečné sumy měnu Kčs, která v době vystavení směnky již neexistovala.
Ke zprostředkovatelské smlouvě žalovaný uvedl, že byl žalobcem při podpisu této smlouvy uveden v omyl, když bankovní záruku ze dne 26. 4. 1995 od BFI nazval žalobce kvalitním příslibem a poté připravil zprostředkovatelskou smlouvu. Soud navíc neprovedl navrhovaný výslech J. K., který byl jednání přítomen.
Žalovaný dále uvedl, že odvolání žalobce ze dne 20. 10. 1998 proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno opožděně.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání žalovaného nejprve zabýval platností směnky. Uvedl, že ve směnce je slovy vyjádřena existující měna Kč. Peněžní částku vyjádřenou v Kčs nelze považovat za vyjádření směnečného peníze, proto také nelze mít za to, že směnečná suma je na směnce vyjádřena rozporně.
Navíc je podle žalobce uplatnění námitky neplatnosti směnky v rozporu se zásadou, že žalovaný ze směnky musí proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu uvést vše, co proti němu namítá.
V námitkách proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu totiž žalovaný pouze odkázal na dříve podané odvolání sepsané dne 5. 8. 1997, které také dále poukazovalo na tvrzení uplatněná při jednání u soudu ze dne 22. 5. 1996 a 2. 7. 1997. Z podaných námitek tedy nebylo patrné, co žalovaný namítá. Pouhý odkaz na námitky, které byly vzneseny při jiných příležitostech a dokonce ještě před vydáním směnečného platebního rozkazu, nelze připustit.
K námitce žalovaného, že byl žalobcem uveden v omyl, když při podpisu smlouvy o zprostředkování žalobce záruku označil dopis od BFI ze dne 26. 4. 1995 jako kvalitní příslib bankovní záruky, žalobce zejména uvedl, že ve smlouvě o zprostředkování se hovoří o záruce od S. B. C., kterou žalovaný podle svého prohlášení získal. O dopis od BFI v dané obchodní záležitosti nešlo a tento přípis nebyl ani vyžadovanou bankovní zárukou.
Žalobce se konečně zabýval tím, zda lze jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně považovat za včasné a ztotožnil se závěry soudu druhého stupně o tom, že k náhradnímu doručení v daném případě nedošlo, neboť pro to nebyly splněny zákonné předpoklady.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaného se proto projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud dále posoudil dovolání žalovaného podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátem a jím bylo odvolání též sepsáno.
Dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je také důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je správný názor odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že odvolání žalobce bylo podáno včas.
Podle §204 odst. 1 věty první o. s. ř. se odvolání podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud má za to, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci doručen až dne 8. 10. 1998, kdy žalobce rozsudek skutečně převzal, takže odvolání podané tímto účastníkem k přepravě dne 23. 10. 1998 je třeba považovat za včasné.
Možnost náhradního doručení uložením na poště ve smyslu ust. §47 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud odmítnul se zdůvodněním, že vrácená doručenka neobsahuje náležitosti stanovené právními předpisy.
Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčují náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v souladu s ustanoveními §47 odst. 2 o. s. ř. vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb. (dále jen \"poštovní řád\").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.).
Tento důsledek bylo ovšem možno spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahovala všechny náležitosti vyžadované přílohou poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20, to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
Jestliže však doručenka nemá předepsané náležitosti, musí soud vyšetřit, zda bylo doručeno v souladu ze zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod pořadovým číslem 127).
Jak vyplývá z obsahu spisu - doručenky na zásilce, jíž byl žalobci doručován rozsudek soudu prvního stupně (č.l. 113 spisu), neobsahuje tato doručenka všechny náležitosti požadované v příloze poštovního řádu. Rubrika výzva dne..., ve které má podle bodu 18 přílohy č. 5 vyhlášky č. 78/1989 Sb. doručující pošta vyznačit datum výzvy a doplnit ji otiskem denního razítka a svým podpisem, takto vyplněna není, když je zde umístěn pouze otisk datumového razítka (23.IX.98). To platí i pro údaj o uložení zásilky, kde je opět pouze datum (24.IX.98).
Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu, že doručenka nemohla mít v daném případě povahu veřejné listiny osvědčující pravdivost toho, co je v ní uvedeno. Pro absenci výše uvedených údajů nemohla být podkladem pro závěr, zda byl či nebyl dodržen předepsaný postup při náhradním doručování zásilky (adresát se v místě doručení zdržuje, byly učiněny dva pokusy o doručení, opětovné doručení bylo předem avizováno a adresát byl vhodným způsobem vyrozuměn o uložení zásilky na poště).
Při neúplnosti údajů na doručence měl však odvolací soud vyzvat poštu k tomu, aby potřebné údaje, na základě kterých by bylo možno učinit závěr o možném náhradním doručení, do doručenky doplnila, resp. soud měl zjistit okolnosti významné pro zhodnocení doručenky jiným způsobem (např. výslechem poštovního doručovatele).
Odvolací soud takto nepostupoval a svůj závěr o tom, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci řádně doručen až dne 8. 10. 1998 (nikoliv náhradním způsobem ve smyslu ust. §47 odst. 2 o. s. ř., jak dovozuje soud prvního stupně a také dovolatel), nesprávně založil výhradně na zjištění, že doručenka není úplná.
Jestliže odvolací soud nezjišťoval, zda byly splněny podmínky náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně podle ust. §47 odst. 2 o. s. ř., zatížil tímto postupem řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž by se zabýval dalšími námitkami dovolatele, napadený rozsudek odvolacího soudu podle §47 odst. 2, §204 odst. 1 a §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
O návrhu na odložení vykonatelnosti dovolací soud nerozhodoval.
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. prosince 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu