ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.825.2001.1
sp. zn. 29 Odo 825/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Y. K., zast., advokátem, proti žalovanému S. b. d. Z. m., zast., advokátkou, o neplatnost vyloučení z družstva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 76/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2001, čj. 25 Co 528/2000-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3.5.2000, č.j. 13 C 76/97-62, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 7.10.1993 o vyloučení D. E., matky žalobkyně, nar. …, posledně bytem P. 10, D. 2080/63, zemřelé dne … z družstva je neplatné a že D. E. byla členkou žalovaného až do své smrti. Přitom soud prvního stupně rozhodoval ve věci již podruhé, když jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně provedené dokazování.
Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že vyloučení D. E. z družstva se řídilo stanovami přijatými na shromáždění delegátů žalovaného dne 25.4.1991. Podle ustanovení §765 odst. 3 obch. zák. se právní povaha družstev řídí do zápisu změn do obchodního rejstříku dosavadními právními předpisy a stanovami. O zápisu změn rozhodl rejstříkový soud ke dni 2.9.1993, usnesení nabylo právní moci 30.10.1993. Podle čl. 45 stanov musí být v rozhodnutí o vyloučení člena uveden důvod podle odstavce 1 tohoto článku, který nemůže být dodatečně měněn, členství zaniká dnem, kdy bylo rozhodnutí představenstva o vyloučení doručeno členovi. D. E. bylo rozhodnutí doručeno 15.10.1993, důvodem vyloučení bylo porušení čl. 10 písm. a) a f) a čl. 23 odst. 1 stanov, spočívající v tom, že v červnu 1993 ubytovala v družstevním bytě bez souhlasu družstva cizí rodinu. Ani po výstraze pak nezjednala nápravu. V souladu s čl. 46 odst. 1 stanov byla jmenovaná poučena o možnosti podat do jednoho měsíce od doručení písemného rozhodnutí soudu návrh na určení, že je vyloučení neplatné. Takový návrh nepodala.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a věc rovněž správně právně posoudil. Proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku. K odvolacím námitkám žalobkyně pak uvedl, že otázkou platnosti vyloučení D. E. se zabýval již Obvodní soud pro Prahu 10 ve sporu o vyklizení sporného bytu jako předběžnou otázkou. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou, že v rámci řízení o vyklizení bytu se D. E. nemohla bránit námitkou vyloučení z družstva. Právě naopak, řešení této otázky zásadně ovlivnilo rozhodnutí soudu. Nelze také přehlédnout, že matka žalobkyně podala proti rozhodnutí o vyklizení bytu odvolání, vzala však je zpět.
Výklad žalobkyně týkající se neplatnosti stanov žalovaného není správný. Stanovy žalovaného ze dne 25.4.1991 byly platné i v době vyloučení matky žalobkyně z družstva, a to i v ustanoveních, která se týkala postupu družstva při vyloučení a též pokud jde o poučení o možnosti domáhat se určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení u soudu. Žalovaný přizpůsobil své stanovy v souladu s ustanovením §22 zákona č. 42/1992 Sb. obchodnímu zákoníku a do dne 30.10.1993 (právní moc usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2.9.1993) se jeho právní povaha řídila dosavadními předpisy, zejména zákonem č. 176/1990 Sb. Je tedy nepochybné, že matka žalobkyně byla z družstva vyloučena platně, a že byla i správně poučena v souladu s ustanovením §31 tohoto zákona.
Ke znění žalobního návrhu pak odvolací soud uvedl, že obě žaloby na určení nemohly, co do formulace, obstát vedle sebe. Kdyby bylo vyhověno prvnímu návrhu, pak určení následujícího je již nadbytečné, neboť by šlo o faktický důsledek předchozího určení. O návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v otevřené lhůtě dovolání, přičemž „co do důvodů“ odkázala na ustanovení §236 odst. 1 co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) (správně §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 2) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále též jen „o.s.ř.“), když namítá nesprávné právní posouzení věci.
V dovolání především odkázala na odůvodnění svého odvolání. Dále pak uvedla, že její základní námitka spočívá v tom, že stanovy žalovaného nebyly v souladu s obchodním zákoníkem a proto nemohlo být vyloučení D. E. z družstva platné. Jmenovaná měla být poučena, o možnosti odvolat se ke shromáždění delegátů a nikoli k soudu. Zápis změn ve stanovách v obchodním rejstříku neměl vliv na platnost a účinnost stanov družstva ze dne 10.9.1992. Obsah spisu, kterým bylo rozhodnuto o vyklizení D. E. z bytu, nemá na tuto věc žádný vliv. Jednalo se o žalobu na plnění, která vycházela z nezákonného a vadného právního stavu, který byl dán nezákonným postupem družstva při vyloučení matky žalobkyně.
Dovolatelka napadá též závěr odvolacího soudu, že její námitky nemohou obstát proto, že se jimi zabýval již Obvodní soud pro Prahu 10 ve sporu o vyklizení sporného bytu jako předběžnou otázkou. Dovolatelka tvrdí, že D. E. byla vyloučena z družstva postupem, který je v rozporu nejen s čl. 46 stanov žalovaného ze dne 10.9.1992, ale i v rozporu s ustanovením §231 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které bylo v době rozhodování o vyloučení pro družstvo závazné. Družstvo omezilo D. E. v jejích právech vyplývajících z Ústavy a Listiny základních práv a svobod a rozhodnutí o vyloučení je i neplatným právním úkonem podle §39 občanského zákoníku.
Jestliže obchodní zákoník platí (správně je účinný) od 1.1.1992, nemůže jej družstvo od jeho účinnosti porušovat. Obchodní zákoník uložil družstvům v §765 odst. 2 obch. zák. přizpůsobit své stanovy jeho úpravě, vlastní rozhodovací činnost družstva však již nemohla být od jeho účinnosti v rozporu s ním. Kdyby tomu tak nebylo, docházelo by v průběhu roku 1992 k rozdílným právním úpravám v družstvech a tím k nerovnostem v postavení družstevníků v rozporu s Ústavou a Listinou.
Dovolatelka se domáhá, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť odvolací soud zrušil první rozsudek soudu prvního stupně pouze pro procesní pochybení.
Protože odvolací soud nerozhodl o žádosti žalobkyně na připuštění dovolání, ač tak byl povinen učinit, navodil stejný právní stav, jako by návrhu nevyhověl. Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda se družstva transformovaná podle §765 odst. 1 obch. zák. a zákona č. 42/1992 Sb. do zápisu změn po transformaci řídila dosavadními právními předpisy a stanovami a anebo obchodním zákoníkem.
K předestřené právní otázce dovolací soud uzavřel, že závěr obou soudů o tom, že se do zápisu změn družstva po transformaci řídila družstva dosavadními právními předpisy a stanovami, je správný. Tento závěr jednoznačně vyplývá z dikce ustanovení §765 odst. 2 obch. zák., který stanoví, že družstva přeměněná podle odstavce 1 přizpůsobí své stanovy tomuto zákonu ve lhůtě stanovené zvláštním zákonem uvedeným v odstavci 1. Do této doby předloží své stanovy přizpůsobené úpravě družstev podle tohoto zákona rejstříkovému soudu s žádostí o provedení potřebných změn v obchodním rejstříku. S přizpůsobenými stanovami předloží současně zápis o členské schůzi, na které byla schválena změna stanov. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že teprve poté, co je přijato rozhodnutí o transformaci družstva a členská schůze schválí nové stanovy a jsou provedeny potřebné změny v obchodním rejstříku, vztahuje se na družstvo – co do jeho právní povahy - režim obchodního zákoníku a nových stanov. Ke stejnému závěru pak lze dospět i logickým výkladem uvedeného ustanovení, neboť dokud družstvo nové stanovy neschválí, nemůže se jimi řídit a logicky není možné, aby platí-li pro ně dosavadní stanovy, řídila se obchodním zákoníkem, kterému původní stanovy nemohou odpovídat.
Pakliže dovolatelka namítá, že při takovém výkladu by docházelo v průběhu roku 1992 k rozdílným právním úpravám v družstvech a tím k nerovnostem v postavení družstevníků v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod, dovolací soud k tomu uzavřel, že ke stavu, kdy se přeměňovaná družstva v průběhu roku 1992 řídila různými právními předpisy, zcela nepochybně docházelo. Takový stav však nebyl v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod, neboť zatímco všechna družstva, která dosud neprošla transformací, řídila se dosavadními předpisy a stanovami všechna družstva po transformaci se řídila obchodním zákoníkem a stanovami na něj navazujícími. V tom směru bylo právní postavení družstev a jejich členů rovné. Záleželo pak jen na jednotlivých družstvech (a jejich členech), jak rychle proces transformace proběhl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu