ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1243.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1243/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. H., 2) A. H., 3) E. D., 4) M. C., 5) E. V. a 6) E. K., žalovaní ad 1), 2) a 4) zastoupeni advokátem a žalovaní ad 3), 5) a 6) zastoupení advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 23 C 98/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2002, č.j. 39 Co 361/2001-136, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. března 2001, č.j. 23 C 98/97-111 (poté, co jeho první rozsudek ve věci ze dne l. prosince 1998, kterým zamítl návrh žalobkyně v celém rozsahu, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999), ve výroku označeném \"I.\" určil, že smlouva o převodu jedné poloviny domu číslo popisné 159 se stavební parcelou č. 166 a zahradou parcelní č. 197, vše v katastrálním území K., zapsáno na listu vlastnictví č. 17 katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P., sjednaná dne 22.5.1995 mezi E. D., zastoupeným paní E. D. a M. C. jako prodávajícími a J. H. a A. H. jako kupujícími, je neplatná. Výrokem označeným \"II.\" zastavil řízení o vydání předběžného opatření. Výrokem označeným \"III.\" rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně, jako spoluvlastnice 1/2 dotčených nemovitostí, na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) v tom, že za situace, kdy jeden z prodávajících zemřel, a prodaná nemovitost nespadala do dědictví, nelze žalovat na splnění povinnosti, a nelze tedy obnovit právní stav, který existoval před uzavřením napadené kupní smlouvy. Obvodní soud dále dovodil, že žalovaná M. C. (žalovaná číslo čtyři) a E. D. (právní předchůdce žalovaných číslo tři, pět a šest), každý jako majitel jedné čtvrtiny předmětné nemovitosti, nabídli ke koupi své podíly zbývající spoluvlastnici - žalobkyni, za cenu 550.000,- Kč, tedy za cenu o 50.000,- Kč vyšší, než za jakou nemovitost skutečně prodali kupujícím, tedy žalovaným číslo jedna a dva. Tím porušili povinnost uloženou jim ustanovením §140 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), což má za následek relativní neplatnost kupní smlouvy podle ustanovení §40a o.z., pokud se jí dovolá ten, kdo je jí dotčen. Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě je to žalobkyně, jako vlastník 1/2 předmětných nemovitostí.
K odvolání čtvrté žalované (přičemž toto odvolání svědčí všem žalovaným, neboť mají v tomto řízení postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2002, č.j. 39 Co 361/2001-136, rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku \"I.\" tak, že žalobu na určení neplatnosti předmětné smlouvy o převodu nemovitosti zamítl. Ve výroku \"II.\" zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Toto své stanovisko odůvodnil tím, že naléhavý právní zájem na určení shledává právní teorie i praxe tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým a kde současně není možno žalovat na splnění povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení pak není dán tam, kde má právní otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1674/99, případně sp.zn. 2 Cdon 50/96). V dané věci žalobkyně jako prostředek, jímž se domáhala, aby byl obnoven právní stav před uzavřením kupní smlouvy ze dne 22.5.1995, použila žalobu na určení, že tato kupní smlouva je neplatná. Na takovém určení ovšem, jak vyplývá z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu ČR, nemůže mít naléhavý právní zájem, a to jednak proto, že neplatnost této smlouvy by byla řešena jako předběžná otázka v řízení o existenci právního vztahu k převáděným nemovitostem, jednak také proto, že rozhodnutí o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy nemá žádný význam z hlediska zápisu v katastru nemovitostí, neboť podkladem pro takový zápis může být pouze rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem. Pokud soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti kupní smlouvy ze skutečnosti, že prodávající E. D. po převodu nemovitosti zemřel, prodaná nemovitost nespadla do dědictví, a proto nelze žalovat ani na plnění ani na obnovení původního právního stavu, nepovažuje odvolací soud jeho názor za správný. Došlo-li totiž k úmrtí jednoho z prodávajících po uzavření kupní smlouvy, nic nebrání žalobkyni, aby se vůči jeho zjištěným dědicům (kteří by měli v tomto řízení postavení nerozlučných společníků) domáhala určení, že převáděná věc byla ke dni úmrtí prodávajícího jeho vlastnictvím a že tedy spadá do dědictví po zemřelém.
Toto rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dne 25. března 2002.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 16. května 2002 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odůvodňuje odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako důvod dovolání uvádí ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Především soud druhého stupně nesprávně uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovolatelka v této souvislosti uvádí, že nebyla účastníkem napadené kupní smlouvy a tudíž jí nemůže být deklarováno vlastnické právo z důvodu neplatnosti předmětné kupní smlouvy a ani jí nemůže vzniknout vlastnické právo, resp. vyplývat z důvodu určení vlastnictví pana E. D. k převáděným nemovitostem k okamžiku jeho smrti. Naopak pro dodatečné projednání dědictví po panu E. D. může být podkladem jak rozhodnutí o určení vlastnictví pana E. D. k převáděným nemovitostem k okamžiku jeho smrti, tak také rozhodnutí o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou zůstavitel uzavřel před svou smrtí. Podle žalobkyně je dán její naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy s ohledem na vzájemné postavení podílových spoluvlastníků tak, jak je upraveno v ustanovení §137 a násl. o.z. Dále žalobkyně uvádí, že jestliže je v katastru nemovitostí zapsán jako podílový spoluvlastník někdo, kdo jím ve skutečnosti není a tento zapsaný spoluvlastník trvá na platnosti předmětné smlouvy (tak tomu je podle žalobkyně v daném případě), a jako spoluvlastník také vystupuje, má rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy výrazně preventivní charakter, neboť jasně stanoví, že domnělí spoluvlastníci uzavřeli neplatnou smlouvu a žádné vlastnické právo nenabyli.
Z výše uvedených důvodů navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání žalobkyně se písemně vyjádřily žalované 3/, 5/ a 6/, které se tak s napadeným rozhodnutím ztotožnily, a proto navrhly zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadají zmíněná ustanovení, neuvádí, a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Dovolací soud se proto dále zabýval výtkami dovolatelkou v dovolání výslovně uvedenými a zobecněnými v dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Vada ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. záležející ve skutečnosti, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, se projevuje omylem soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Při posuzování věci se odvolací soud správně zaměřil na splnění předpokladů stanovených v ustanovení §80 písm. c) o. s.ř. Ve smyslu tohoto ustanovení lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle výše uvedeného ustanovení je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.6.1995, sp.zn. III. ÚS 17/95).
Pokud tedy dovolatelka svou žalobou o určení neplatnosti kupní smlouvy usilovala o obnovení právního stavu, který existoval před uzavřením napadené kupní smlouvy, dovodil odvolací soud správně, že naléhavý právní zájem zde není dán. Neplatnost této smlouvy by byla řešena pouze jako předběžná otázka v řízení o existenci právního vztahu k převáděným nemovitostem a rozhodnutí o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy by nemělo žádný význam z hlediska zápisu v katastru nemovitostí, neboť podkladem pro takový zápis může být pouze rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem. Naopak pevný základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků sporu by mohla položit žaloba na určení, že převáděná nemovitost byla ke dni úmrtí prodávajícího jeho vlastnictvím a že tedy spadá do dědictví po zemřelém.
Odvolací soud tedy posoudil věc standardním způsobem, v souladu se stávající judikaturou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1674/99 a sp.zn. 2 Cdon 223/96).
Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu posoudil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto bylo dovolání žalobkyně zamítnuto, aniž bylo ve věci nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §150 a §151 odst. 1 o.s.ř. (část věty před středníkem). Dovolací soud v tomto případě přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch. Pokud však bylo k tomuto dovolání podáno vyjádření, nelze přehlédnout, že v tomto případě šlo jen o velmi stručné podání, do značné míry pouze parafrázující rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na tyto okolnosti nebylo proto žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu