ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1268.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1268/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce Stavební bytové družstvo S. v P., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti C. R., a. s., v P. 9, zastoupené advokátem, o určení neplatnosti zástavního práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 91/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2001, č. j. 5 Cmo 221/2001-59, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2001, č. j. 5 Cmo 221/2001-59, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 2 Cm 91/97-35, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti zástavní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného, týkající se ideální jedné poloviny nemovitosti - stavby občanské vybavenosti (parking) na pozemku č. parc. 862/37 v katastrálním území H., obec P. 4, a o určení, že zástavní právo žalovaného k výše uvedené zastavené nemovitosti, zřízené k zajištění pohledávky žalovaného za společností R., spol. s r. o., ve výši 30.000.000,- Kč platně nevzniklo a neexistuje. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Konečně ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že se ve věci připouští dovolání.
Soud druhého stupně rozhodnutí v této věci podrobně a pečlivě zdůvodnil především tím, že ve věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"), když výrok, zda je majetek žalobce zatížen zástavním právem, má pro jeho hospodaření podstatný význam. Odvolací soud se poté zaměřil na zásadní otázku, zda zástavní právo může vzniknout i k ideální části zástavou dotčené nemovité věci v případě, že tato věc je (\"pouze\") ve vlastnictví jedné osoby. Připomněl, že právní úprava vlastnictví ani předpisy týkající se zástavního práva neupravují tuto otázku výslovně, avšak vesměs hovoří o věci jako takové, a pokud zde hovoří o části věci, pak jde vždy o případy podílového spoluvlastnictví. Přesto však podle odvolacího soudu nelze z této skutečnosti vyvodit nemožnost zástavy části věci, kdy je třeba především vyjít z panství vlastníka nad věcí a z jeho práva s věcí podle své úvahy a svých zájmů disponovat (§123 občanského zákoníku - dále jen \"o. z.\"). Může-li proto dát vlastník do zástavy celou věc, je v tom obsaženo i jeho právo zastavit i část věci. Tuto možnost pak nevylučuje žádný právní předpis. Takovéto možné omezení nevyplývá ani z povahy a logiky věci.
Pokud například vlastník zastaví část věci, nemění se nic na jeho vlastnickém právu. Zástavní právo jen k části věci pouze vyjadřuje, nakolik může být vlastnické právo vlastníka dotčeno případnou realizací zástavního práva. V době trvání částečné zástavy o podílech na věci z hlediska vlastnického nemá smysl uvažovat. (Teprve) při prodeji zastavené ideální části vznikne standardní spoluvlastnický stav.
Výrok, kterým bylo připuštěno dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud odůvodnil tím, že otázka možnosti založení zástavních práv k ideální části věci (zejména věci nemovité) není v současné literatuře ani judikatuře řešena.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. října 2001.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 2. listopadu 2001 včasné dovolání. Dovolatel s napadeným rozsudkem nesouhlasí. Připomíná zejména, že dřívější ani současná právní úprava nepředpokládá zastavení části věci v případě, že věc je ve výlučném vlastnictví jediné osoby. Jednání, které je s tímto závěrem v rozporu, je třeba klasifikovat jako v rozporu se zákonem. Občanský zákoník zná jen zástavu věci (§151a násl. o. z.). Zákon tak má na mysli zástavu věci jako celku. Vydělení části věci s tím, že pouze tato část bude zastavena, pokládá dovolatel za nesprávné řešení.
Z uvedených důvodů proto dovolatel navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř) věc projednal a rozhodl podle znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř., přičemž fakticky vychází zejména z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že s výtkami obsaženými v dovolání žalobce se nemůže v jejich podstatě ztotožnit, takže z tohoto pohledu je nutno toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení §242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobce ovšem nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. má zato, že rozhodnutí je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o případ fakticky tvrzeného omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (§151a odst. 1 věta před středníkem o. z. ve znění účinném do 31. prosince 2000).
Podstata právního posouzení, na němž odvolací soud zbudoval svoje rozhodnutí, spočívá v úvaze, že zástavní právo může vzniknout i k ideální části zástavou dotčené nemovité věci, a to i tehdy, je-li tato věc ve vlastnictví pouze jedné osoby. Odvolací soud se touto otázkou zabýval velmi pečlivě, přičemž o jeho uvážlivosti svědčí i skutečnost, že ve věci podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. připustil dovolání. Je zřejmé, že zde soudy obou stupňů ovšem vyšly z opačného právního názoru, než jaký je např. prezentován v Komentáři k občanskému zákoníku ( kolektiv, 6. vydání, Praha 2001, C.H. Beck, str. 535), podle něhož zástavce jako vlastník celé nemovitosti může zástavním právem zatížit pouze celou nemovitost, a nikoliv jen její pomyslnou část, která by jinak mohla být dostačujícím zajištěním věřitelovy pohledávky. Dovolací soud se však v tomto případě kloní k řešení této otázky tak, jak ji instruktivně naznačil v této věci soud druhého stupně (ale v zásadě též i soud prvního stupně).
Zde odvolací soud správně konstatoval, že z platné právní úpravy není možno dovodit, že by vylučovala případnou možnost, aby výlučný vlastník nemovité věci dal do zástavy pouze ideální část takové věci. V tomto případě je skutečně nutno především vycházet z ustanovení §123 o. z., podle něhož vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Odvolací soud proto správně připomněl, že v rámci tohoto svého dispozičního oprávnění může vlastník dát do zástavy věc k zajištění závazků svých nebo třetích osob. Může-li dát do zástavy celou věc, je v tom nutně obsaženo i jeho právo zastavit i jen část takové věci. Dovolací soud se pak zejména ztotožňuje se závěrem, že i když vlastník zastaví jen ideální část věci, nemění se tím nic na dosavadním výlučném vlastnickém právu vlastníka k takové věci. Zůstává tak vlastníkem celé, nijak nerozdělené věci, přičemž zástavní právo jen k ideální části věci pouze vyjadřuje, nakolik může být jeho vlastnické právo dotčeno pro případ realizace zástavního práva. Potud tedy dovolatelovy námitky obsažené v jeho dovolání není možno akceptovat.
Pro úplnost je třeba dodat, že v době účinnosti obecného zákoníku občanského naopak skutečně platila zásada opačná, která však byla podmíněna stavem tehdejší právní úpravy. Podle §13 tehdy platného zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, mohlo být zástavní právo zapsáno buď na celém tzv. knihovním tělese, nebo, v případě, že vlastnické právo bylo zapsáno pro několik osob, pak na podílu každého spoluvlastníka, nikoliv však na jednotlivé části knihovního tělesa nebo na části podílu připsaného v pozemkové knize některému spoluvlastníku. Vycházelo se proto z toho, že ideální díly knihovního tělesa mohou být zástavou, ale jen v případě, že šlo o podíl spoluvlastníka. Avšak ideální díl nemovitosti, která byla ve výlučném vlastnictví, jakož i ideální díl spoluvlastnického podílu nemovitosti nemohly být zástavou. Nyní platná právní úprava obsažená v zákonu č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, resp. obsažená v zákoně č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky však takovéto omezení možnosti vkladu zástavy ideální části nemovitosti ve výlučném vlastnictví jediného vlastníka neobsahuje. Není proto dána takováto zákonná překážka možnosti zástavy ideální části nemovitosti
Je tedy zřejmé, že již sama tato skutečnost vede k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud České republiky proto z uvedeného důvodu podané dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu