ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.900.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 900/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Městu R., zastoupenému advokátem, 2/ V. M. a 3/ J. M., obou zastoupených advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 148/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2001, č. j. 15 Co 557/2001-73, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení - žalovaným 2/ a 3/ jejich zástupci advokátu, částku 1.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se svým návrhem na zahájení daného řízení domáhal určení, že kupní smlouva uzavřená dne 18. února 1991 formou notářského zápisu NZ 80/91 mezi prvním žalovaným na straně jedné a ostatními žalovanými na straně druhé, je neplatná. Tvrdil, že převodem pozemku č. 306/13, který byl předmětem uvedené smlouvy, mu byl zamezen přístup k pozemku č. 897/2, který tvořil část restitučního nároku žalobce a jeho bratra (druhého žalovaného). Měl proto zato, že smlouva odporuje dobrým mravům a je proto neplatná. O této žalobě rozhodl v prvním stupni Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 24. července 2001, č. j. 5 C 148/2000-45, kterým byla v plném rozsahu zamítnuta. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") s tím, že obecně platí, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jíž byla převedena nemovitost, pokud je nabyvatel na základě takové smlouvy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Pokud by i bylo rozhodnuto, že smlouva o převodu nemovitosti je neplatná, nebylo by to způsobilým podkladem k zapsání změny ve vlastnických vztazích v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu proto soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. října 2001, č. j. 15 Co 557/2001-73, s odkazem na ustanovení §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ač se odvolací soud v plném rozsahu neztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou naplněny předpoklady pro žalobu na určení, přesto i on jinak dospěl k témuž závěru. Odvolací soud zejména poukázal na skutečnost, že v souvislosti se zkoumáním, zda žalobce osvědčil existenci svého naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby o neplatnosti smlouvy, bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, z nichž bude možno dovodit, zda a jakým způsobem určující výrok rozsudku ovlivní právní postavení žalobce. Takové tvrzení ovšem žalobce neuplatnil a neprokázal tak svůj naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby.
Nad rámec úvah soudu prvního stupně odvolací soud připomněl, že žalobce, jakožto vlastník pozemku, nemůže být ovlivněn ve svém právním postavení tím, kdo bude vlastníkem pozemku sousedního a nemůže to mít vliv ani na jeho majetková práva. Žalobce proto nemůže být osobou, která by mohla mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy nebo určení vlastnictví sousedního pozemku. O existenci naléhavého právního zájmu nesvědčí ani jeho tvrzení, že pokud by vlastníkem pozemku zůstala obec, byl by mu zachován přístup na jeho pozemek, když k ochraně práv vlastníka sousedních nemovitostí slouží jiné právní instituty.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen dovolateli dne 25. února 2002, přičemž téhož dne nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 10. dubna 2002 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když tvrdí, že dovoláním napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Při formulaci dovolacích důvodů má zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř).
Dovolatel především zmiňuje skutečnost, že soudy obou stupňů se při svém rozhodování vůbec nezabývaly důvody, které by ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") znamenaly absolutní neplatnost smlouvy, jak na ni žalobce poukazuje s tím, že pro úspěch určovací žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je nezbytné, aby žalobce prokázal, že na žalovaném určení práva nebo právního vztahu má naléhavý právní zájem. Podle názoru dovolatele skutečnost, že je někdo omezován ve výkonu svých vlastnických práv, je dostatečným důvodem k prokázání naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby. Dovolatel se domnívá, že rozsudek na určení neplatnosti kupní smlouvy, více než výrok určující sporné vlastnictví, je listinou, která založí nebo změní vlastnická práva o převodu nemovitosti.
Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 2/ a 3/ se k podanému dovolání vyjádřili podáním ze dne 7. května 2002, v němž navrhli odmítnutí tohoto dovolání pro nepřípustnost.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolává se pak případu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval právě otázkou přípustnosti dovolání v této věci, avšak se závěrem, že dovolání žalobce přípustné není.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek téhož soudu, kterým by bývalo bylo rozhodnuto jinak.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je nutno zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotné dovolání žalobce v tomto smyslu fakticky neuvádí takové skutečnosti, které by právní závěry učiněné odvolacím soudem zpochybňovaly. Za nesprávné právní posouzení je totiž třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Zde však dovolatel neuvádí nic, co by takovýto možný závěr odůvodňovalo.
Podstata rozhodnutí odvolacího soudu i výtek dovolatele vznesených proti němu spočívá v posouzení, zda v dané věci byly splněny předpoklady žaloby na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Jak již bylo uvedeno, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Zde je nutno připomenout, že určovací žaloba má preventivní charakter a její místo je jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a kdy k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout nápravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení možných budoucích sporů účastníků. Proto se zdůrazňuje, že tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s předpokladem naléhavého právního zájmu. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba plnit bude, není dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale současně i k tomu, jaké konkrétní určení se žalobou požaduje. Význam proto má především to, zda předmětem určovací žaloby je existence či neexistence práva či právního vztahu, nebo zda jde \"pouze\" o vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení existence určitého práva nebo právního vztahu.
Problematika týkající se předpokladů, kdy lze odůvodněně žalovat na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., je řešena celou řadou judikátů Nejvyššího soudu České republiky. Z napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že odvolací soud se takto nedostal do rozporu ani s příslušnou právní úpravou, resp. ani z ní vycházející judikatury. Týká se to zejména již zmíněných závěrů soudu druhého stupně, že žalobce neosvědčil, a tím ani neprokázal, svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Nadto (v zásadě souhlasně se soudem prvního stupně) lze dodat, že v tomto sporu žaloba zcela zřejmě nesměřovala k určení existence či neexistence práva či právního vztahu, ale k vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k nim. Proto závěr o tom, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady pro žalobu na určení, odpovídají jak zákonné úpravě ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., ale i výkladu tohoto ustanovení, jak je podávána ustálenou judikaturou.
Nelze proto mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z tohoto pohledu proto není proti němu dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání, dovolací soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí, eventuálně dalšími případnými výtkami dovolatele. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, prvnímu žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, avšak žalovaným 2/ a 3/ v dovolacím řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem. V tomto případě jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem pak byla stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
V případě žalovaných 2/ a 3/ byla odměna stanovena podle §5 písm. c) vyhlášky ve spojení s §17 odst. 2, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 citované vyhlášky částkou 1.860,- Kč. Dále pak bylo přihlédnuto k paušální částce 75,- Kč podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu