ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.132.2002.1
sp. zn. 33 Odo 132/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce N. d. v P., proti žalované T. společnosti s ručením omezeným, o 10 360 380,44 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 C 289/94, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2001, č. j. 20 Co 200/2001 - 239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení nákladů vydaných na provoz jí užívaných nebytových prostor, neboť žalovaná tyto náklady nehradí.
Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 C 388/93 se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 1 414 251,45 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím), která představuje neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od srpna 1992 do června 1993. Poté, co Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 6. 1994, č. j. 9 C 388/93 - 22, žalobě v plném rozsahu vyhověl, Městský soud v Praze k dovolání žalované usnesením ze dne 31. 5. 1995, č. j. 14 Co 53/95 - 38, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 C 36/94 se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 739 546 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím), která představuje neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od července 1993 do prosince 1993. Poté, co Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 12. 1994, č. j. 9 C 36/94 - 19, ve spojení s usnesením ze dne 4. 4. 1995, č. j. 9 C 36/94 - 25, žalobě v plném rozsahu vyhověl, Městský soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 29. 9. 1995, č. j. 14 Co 393/95 a 14 Co 525/95 – 33, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V obou shora zmíněných věcech vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že mezi žalobcem a H. P., spol. s r. o. bylo - v rámci nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 5. 1992 mezi H. P., spol. s r. o. (jako nájemcem) a Ř. u. ř. sv. V., k. P. (jako pronajimatelem) za účasti žalobce (jako tehdejšího provozovatele budovy) - dohodnuto, že H. P., spol. s r. o. bude žalobci vždy do jednadvaceti dnů od obdržení jejich vyúčtování hradit provozní náklady jí pronajatých prostor (jedná se o ve smlouvě specifikované energie a média, která jsou do nebytových prostor dodávána). Protože výši skutečných provozních nákladů v předmětných nebytových prostorách nelze - pro absenci měřících zařízení - přesně stanovit, byl ve smlouvě dohodnut klíč, podle něhož se vypočte výše provozních nákladů předmětných nebytových prostor procentním podílem z celkové spotřeby v budově, jíž jsou nebytové prostory součástí. Dne 24. 7. 1992 byla mezi H. P., spol. s r. o. a žalovanou uzavřena smlouva o postoupení práv a povinností nájemce z předmětné nájemní smlouvy, na jejímž základě žalovaná vstoupila do všech práv a povinností H. P., spol. s r. o., plynoucích z uvedené nájemní smlouvy. Žalobce zaplatil vždy za spotřebu energií a médií v celé budově a následně vyúčtovával žalované náklady připadající na ni podle dohodnutého klíče; žalovaná ani její právní předchůdkyně od počátku vyúčtované provozní náklady neplatily. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalobce má podle smlouvy, která byla uzavřena mezi ním a právní předchůdkyní žalované v rámci nájemní smlouvy, právo na úhradu dohodnuté části provozních nákladů. Kromě toho konstatoval, že žalobce se může domáhat požadovaného plnění rovněž z titulu bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud, který oba shora uvedené rozsudky soudu prvního stupně zrušil, dal soudu prvního stupně pokyny ohledně dalšího způsobu vedení řízení a zejména jej vyzval k řešení otázky platnosti nájemní smlouvy (včetně jejího článku V.) a k ozřejmění, zda se v dané věci jedná o nárok ze smlouvy nebo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 C 289/94 se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 1 156 636 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím), která představuje neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od ledna 1994 do září 1994, ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 294/95 se domáhal zaplacení částky 1 638 986 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím), která představuje neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od října 1994 do července 1995, ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 137/94 se domáhal zaplacení částky 1 611 495 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím), která představuje neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od srpna 1995 do března 1996 a ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 257/96 se domáhal zaplacení částky 739 888 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím), která představuje neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od dubna 1996 do září 1996.
Poté, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17. 1. 1996 spojil pod sp. zn. 9 C 289/94 ke společnému projednání a rozhodnutí věci sp. zn. 9 C 388/93, 9 C 36/94, 9 C 289/94 a 10 C 294/95, usnesením ze dne 26. 3. 1997 připojil ke společnému projednání a rozhodnutí dále věc sp. zn. 23 C 137/96 a usnesením ze dne 16. 4. 1997 pak i věc sp. zn. 23 C 257/96, rozhodl rozsudkem ze dne 21. 5. 1997, č. j. 9 C 289/94 – 59 tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, když uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši celkem 7 300 802 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování dospěl ke shodným skutkovým závěrům jako ve svých předchozích zrušených rozsudcích. Po právní stránce posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že ze smlouvy nárok dovozovat nelze, neboť žalobce nebyl smluvní stranou nájemní smlouvy obsahující článek V. o úhradě provozních nákladů (vystupoval zde pouze jako provozovatel budovy).
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 1997, č. j. 22 Co 437/97 - 81, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 1997, č. j. 9 C 289/94 – 59, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že nedostál pokynům odvolacího soudu v původních zrušovacích usneseních a že jeho rozhodnutí je zčásti nepřezkoumatelné. S připomenutím pokynů ohledně vedení dalšího řízení byl soud prvního stupně rovněž vyzván ke zjištění okamžiku převodu vlastnického práva k předmětným nebytovým prostorám na žalovanou a ke zhodnocení článku V. nájemní smlouvy v tom smyslu, zda je schopen obstát jako samostatné smluvní ujednání.
Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 155/97 se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky1 352 848 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím), která představuje neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od října 1996 do března 1997 a ve věci sp. zn. 14 C 87/98 se domáhal zaplacení částky 1 373 113 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím), která představuje neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od dubna 1997 do prosince 1997; i tyto věci připojil Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. 8. 1998 k věcem vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 289/94 ke společnému projednání a rozhodnutí.
Usnesením ze dne 11. 5. 1999, č. j. 9 C 289/94 - 118, Obvodní soud pro Prahu 2 připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 2 147 192 Kč (se zde specifikovaným příslušenstvím) představující neuhrazené provozní náklady pronajatých prostor za období od ledna 1998 do prosince 1998; zaplacení částky 2 318 Kč pak žádal z titulu náhrady škody.
Rozsudkem ze dne 6. 12. 2000, č. j. 9 C 289/94 - 187, Obvodní soud pro Prahu 2 žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 10 889 158,14 Kč spolu se zde specifikovaným příslušenstvím; co do částky 1 284 796,86 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Poté, kdy již učiněná skutková zjištění doplnil o odborné vyjádření Státní energetické inspekce za účelem zjištění skutečného množství odebrané energie, tepla a vody, a po zjištění, že dne 27. 7. 1993 se stala vlastníkem předmětných nebytových prostor žalovaná, soud prvního stupně dovodil, že ačkoli je nájemní smlouva na předmětné nebytové prostory neplatná, nevztahuje se tato neplatnost na její článek V.; na ten je třeba pohlížet jako na samostatnou smlouvu mezi žalobcem (coby dodavatelem) a žalovanou (coby odběratelem), jejímž předmětem je dodávka energií za cenu stanovenou podle dohodnutého klíče. Nárok žalobce na úhradu provozních nákladů za dobu do 27. 7. 1997 tedy vyplývá z uvedené smlouvy. Protože se žalovaná stala ke zmíněnému dni vlastníkem nebytových prostor, kam jsou energie a média dodávána, má žalobce nadále právo na zaplacení skutečně vynaložených provozních nákladů z důvodu bezdůvodného obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala; výše bezdůvodného obohacení přitom byla stanovena na základě odborného vyjádření Státní energetické inspekce. Částečné zamítnutí žaloby do částky 1 284 776,55 Kč odůvodnil soud prvního stupně tím, že o tuto částku účtoval žalobce žalované v jednotlivých měsících více, než bylo podle odborného vyjádření Státní energetické inspekce ve skutečnosti spotřebováno, a dále tím, že žalobce neprokázal vznik škody ve výši 2 318 Kč.
K odvolání žalované, které směřovalo proti rozsudečnému výroku, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě do částky 10 360 380,44 Kč a proti výroku o nákladech řízení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2001, č. j. 22 Co 200/2001 - 239, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání dovozuje v prvé řadě z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tvrdíc, že soud prvního stupně - jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, aby „vyjasnil otázku platnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 1992 a aby rozlišil období před a po změně vlastnických vztahů, kdy nájemní smlouva padá jako celek“ - rozhodl „jinak ve smyslu uvedeného ustanovení o. s. ř.“, protože „již nepřiznal žalobci finanční částku podle původní fakturace žalobce na základě neplatné nájemní smlouvy, avšak přiznal částku jinou, jako náhradu za bezdůvodné obohacení“. Dále je přesvědčena, že dovolání je v dané věci přípustné rovněž podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť žalované byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem v tom smyslu, že soudy obou stupňů se „nijak nepostavily“ k návrhům žalované na doplnění dokazování a ona tak neměla možnost vyjádřit se k výsledku hodnocení těchto neprovedených důkazů. Pokud jde o důvody dovolání, odkazuje žalovaná výslovně na ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a d/ o. s. ř. Naplnění těchto důvodů shledává v tom, že odvolací soud nedoplnil dokazování jí navrženými znaleckými posudky a svědeckými výslechy, a neprovedl ani místní šetření. Jeho rozhodnutí proto nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z výroku o nákladech řízení je podle ní zřejmé, že přiznaná částka nemá oporu ve vyhlášce č. 484/2000 Sb. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem, (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je - s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není - vždy přípustné (a zároveň i důvodné), trpí-li řízení některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad zde uvedených, nastává až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Žalovaná se dovolává existence vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. tvrzením, že jí byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem tím, že odvolací soud neprovedl jí navrhované důkazy a ona pak – logicky vzato – neměla ani možnost k takovým důkazům se vyjádřit.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo zúčastnit se jednání ve věci, činit přednesy, navrhovat provádění důkazů apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování.
Řízení sporné je podle současné právní úpravy ovládáno projednací zásadou, jež je provázena důkazní povinností, břemenem tvrzení a břemenem důkazním, a svěřuje odpovědnost za prokázání skutkových tvrzení přímo účastníkům. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. Nebo-li je věcí soudu, které z navrhovaných důkazů budou provedeny (srov. §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), přičemž uvedené platí i v odvolacím řízení (§211 o. s. ř.). Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné), lze případné pochybení soudu v tomto směru vytýkat dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., avšak jen za předpokladu, že dovolání je přípustné. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postižen. Jiné vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. žalovaná v dovolání nevytýká, ani se z obsahu spisu nepodávají. Je proto namístě posoudit přípustnost dovolání, směřujícího proti rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl ve věci samé, z pohledu ustanovení §238 a 239 o. s. ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo – pokud jde o dovoláním napadenou část rozsudku odvolacího soudu - i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. předpokládá následující situaci:
- o věci rozhodl soud prvního stupně rozsudkem,
- tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení,
- o věci znovu rozhodl soud prvního stupně rozsudkem,
- soud prvního stupně pozdějším rozsudkem o věci rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku,
- důvodem odlišného pozdějšího rozsudku byla skutečnost, že sou prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí,
- odvolací soud pozdější rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení (o stejném nároku jinak než ve svém předchozím rozsudku. Dovolání proto není přípustné tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodoval o něčem jiném než dříve (např. proto, že žalobce se souhlasem soudu změnil žalobu tak, že požadoval jiné plnění z odlišného skutkového základu). Předpokladem přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. dále je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor soudu byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně (mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není vztah příčinné souvislosti), nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř.
V posuzované věci především nerozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným výrokem rozsudku jinak, než v předchozích zrušených rozsudcích (před spojením věcí ke společnému projednání a rozhodnutí rozhodoval soud prvního stupně o vícero žalobách žalobce vícerými rozsudky a vždy žalobám vyhověl), resp. nevymezil práva a povinnosti účastníků rozdílně, tedy jinak než v předchozích zrušených rozsudcích. Nevyhověl-li po pospojování věcí v posledním svém rozsudku žalobě zcela (tj. zamítl-li žalobu do částky 1 284 796,86 Kč) je tato skutečnost z pohledu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. irelevantní, neboť zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním, nebyl a nemohl být odvolacím soudem revidován, a není tudíž podroben ani dovolacímu přezkumu. Jinak řečeno dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku, kterým soud prvního stupně ve shodě se svými předchozími rozsudky žalobám vyhověl (nerozhodl jinak); není rozhodné z jakého právního důvodu tak učinil, podstatné je jak rozhodl, tj. jak se jeho rozhodnutí projevilo v právním postavení účastníků řízení (v posuzovaném případě byla žalovaná ze strany soudu prvního stupně jak jeho předchozími zrušenými rozsudky, tak jeho odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem zavázána částku 10 360380,44 Kč žalobci zaplatit). Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tak není k založení přípustnosti dovolání v dané věci použitelné.
Protože odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání a žalovaná ani nepodala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, nelze v dané věci přípustnost dovolání zvažovat v intencích ustanovení §239 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované směřuje výslovně i proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jakož i proti výroku, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích), a protože uvedené výroky – ač jsou součástí rozsudku – mají povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), bylo na místě uvážit přípustnost dovolání žalované rovněž i z pohledu ustanovení §238a o. s. ř. (přípustnost dovolání proti zmíněným výrokům ustanovení §239 o. s. ř. nezakládá, neboť nejde o usnesení ve věci samé a jak již bylo shora uvedeno vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. řízení nezatěžují). Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. je v posuzovaném případě vyloučena již proto, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení potvrdil a pokud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující; písmenům b/ až f/ ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. pak nelze usnesení o nákladech řízení podřadit.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1, §238a, ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů a žalobci, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r .
předsedkyně senátu