Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2002, sp. zn. 33 Odo 851/2001 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.851.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.851.2001.1
sp. zn. 33 Odo 851/2001-91 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce F. G., zastoupeného advokátem, proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o zaplacení 108.961,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1203/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2001 č.j. 15 Co 465/98-70, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 10.500,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 108.961,20 Kč z titulu sjednané smluvní pokuty. Uváděl, že podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 27. 11. 1995 žalované půjčil částku 109.550,- Kč a žalovaná se zavázala tento svůj dluh žalobci splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 6.000,- Kč, vždy do posledního dne kalendářního měsíce, pod ztrátou výhody splátek. Smluvní strany se rovněž dohodly na smluvní pokutě ve výši 0,3 % z celkového zbytku dlužné částky za každý den prodlení se splacením příslušné splátky půjčky. Přestože splátky za měsíce únor, březen a červenec žalovaná neuhradila včas, smluvní pokutu, která činí 108.961,20 Kč, odmítá žalobci zaplatit. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 3. 4. 1998 č.j. 9 C 1203/96-34 uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 108.961,20 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 14.797,50 Kč. Dovodil, že žalobci částka 108.961,20 Kč přísluší z titulu smluvní pokuty sjednané v rámci smlouvy o půjčce, když žalovaná ke dni vydání rozhodnutí sice půjčku uhradila zcela, s plněním jednotlivých splátek se však dostala do prodlení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2001 č.j. 15 Co 465/98-70 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 108.961,20 Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že listina nazvaná jako „smlouva o půjčce“ v posuzovaném případě nevyjadřovala vůli smluvních stran směřující k půjčce peněz, žalobce žalované peníze neposkytl a žalovaná mu plnila z jiného právního důvodu, než ze smlouvy o půjčce. Nebylo-li prokázáno uzavření smlouvy o půjčce, nemůže být žalobce úspěšný s nárokem na zaplacení smluvní pokuty, vyplývající z takové smlouvy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jím provedené hodnocení důkazů je nesprávné a v konečném důsledku má za následek nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud podle názoru žalobce bezdůvodně zpochybnil výpověď svědkyně JUDr. P., která potvrdila, že připravila smlouvu o půjčce mezi účastníky a že žalovaná tuto smlouvu dobrovolně podepsala. Kdyby žalobce žalované půjčku neposkytl, neměla by důvod mu nějakou finanční hotovost ve splátkách vracet, což ve skutečnosti činila. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná s dovoláním nesouhlasí a navrhuje jeho zamítnutí. Je přesvědčena, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že vztah mezi ní a žalobcem nebyl vztahem vyplývajícím ze smlouvy o půjčce; žalobce jí žádnou půjčku neposkytl a částka 109.550 Kč, kterou mu splácela, představovala část kupní ceny za pozemek. Zdůrazňujíc časovou shodu údajné smlouvy o půjčce a kupní smlouvy, kterou žalobce nedokázal vysvětlit, žalovaná připomíná především značné rozpory v jeho výpovědích před soudem. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I když žalobce v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., tedy ustanovení obsahem korespondující s ustanovením §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, veškerá obsahová argumentace je zaměřena k tvrzení dovolatele, že „tvrzení Krajského soudu, že žalobce neprokázal poskytnutí půjčky žalované ve výši 109.550 Kč, nemá oporu v provedených důkazech“, tedy k důvodu uvedenému v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci. Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobce, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními ústícími v závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že listina nazvaná „smlouva o půjčce“ byla vyjádřením vůle smluvních stran poskytnout a přijmout půjčku peněz, resp. že by žalobce žalované peníze jako půjčku poskytl, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Žalobce zároveň vychází z odlišného skutkového závěru, než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní - od odvolacího soudu odlišné - právní posouzení věci. Skutkový závěr dovozující, že žalobce neprokázal, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce (resp. že by vůle obou účastníků směřovala k uzavření smlouvy o půjčce) a že by žalované z titulu půjčky peníze poskytl, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování; zdůvodnil přitom dostatečně a zcela logicky, proč uvěřil tvrzení žalované, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření smlouvy o půjčce a žalobci částku 109.550 Kč plnila z jiného právního důvodu, než ze smlouvy o půjčce, zatímco nevěrohodným (pro rozpory mezi údaji obsaženými ve vlastní výpovědi žalobce a jím předloženými listinnými důkazy) shledal tvrzení žalobce, že zmíněnou finanční částku žalované půjčil a ona ji pak podle smlouvy o půjčce splácela. Řádně a logicky pak odvolací soud zdůvodnil rovněž to, jak vyhodnotil z hlediska důležitosti pro dané řízení výpověď svědkyně Dr. P. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř. a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Okolnost že za situace, kdy žalobce své tvrzení, že částku 109.550 Kč, kterou čerpal ze své tržby z podnikání, žalované předal již před podpisem smlouvy o půjčce dne 27. 11. 1995 dokladuje výdajovým pokladním dokladem G+M, spol. s r.o. R., z něhož je patrné že jako společník firmy přijal částku 100.000 Kč až dne 28. 11. 1995, a kdy první splátka údajné půjčky byla hrazena již druhý následující den po poskytnutí půjčky, odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event.věrohodnosti údajům o půjčce peněz, a naopak shledal pravdivým poznatek, že žalovaná si od žalobce žádné peníze nepůjčila a částku 109.550 Kč mu plnila z jiného právního důvodu, než-li podle smlouvy o půjčce, pravidlům logického myšlení neodporuje. Není proto možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, tedy namítat, že měl uvěřit výpovědi žalobce, nikoli výpovědi žalované. Jestliže odvolací soud považoval výpověď žalované za věrohodnou a přesvědčivou, zatímco výpověď žalobce nikoli, a vylíčil proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout. Protože žalobce brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., přisvědčit. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska ve skutečnosti výlučně uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a dovolatelem ani tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §124 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z odměny advokáta za řízení o dovolání ve výši 10.425,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. ledna 2002 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2002
Spisová značka:33 Odo 851/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.851.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 216/02
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13