ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.36.2002.2
sp. zn. 4 Tz 36/2002-I
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. června 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2001, sp. zn. 10 To 580/2000, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 89/2000 a podle ustanovení §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 10 To 580/2000 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněného L. N.
Napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 10 To 580/2000 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 1 T 89/2000 se zrušují .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 1 T 89/2000 byl obviněný L. N. uznán v bodě 1) rozsudku vinným trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 4. 6. 2000 krátce po 19.00 hod. v M. B. v ulici S. K. N. před domem čp. X udeřil do obličeje M. M., poté mu přes hlavu přetáhl triko a od pasu mu vytrhl mobilní telefon zn. Nokia 3210 v hodnotě 8 823,- Kč. V bodě 2) rozsudku byl pak uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v květnu roku 2000 v M. B. prodal Š. B. postupně 4 dávky heroinu po 200,- Kč. Obviněný L. N. byl za tyto trestné činy odsouzen podle ustanovení §234 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a pro výkon tohoto trestu byl za použití ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě škody, kdy podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. bylo Lukáši Novákovi uloženo zaplatit poškozenému M. M. částku 8 823,- Kč.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze, který ve veřejném zasedání dne 16. 1. 2001 usnesením, sp. zn. 10 To 580/2000, toto odvolání jako nedůvodné ve smyslu ustanovení §256 tr. ř. zamítl. Tímto dnem nabyl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 1 T 89/2000, právní moci.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 10 To 580/2000, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. N. Tomuto soudu vytýká, že porušil zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, když rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 1 T 89/2000, a v řízení, které mu předcházelo byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Dále byla porušena i ústavní práva obviněného vyplývající z ustanovení Čl. 10 odst. 3, Čl. 13 a Čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně z ustanovení Čl. 90 a Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Pokud se týká skutku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ministr spravedlnosti napadá zejména způsob získání listinných důkazů, kterými byly výpisy hovorů z mobilního telefonu poškozeného M. M. a zpráva o telefonních hovorech z mobilního telefonu svědka V. B., poskytnuté společností E. s. r. o., neboť nebyly opatřeny řádným procesním způsobem.
Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000, sp. zn. IV. ÚS 536/2000 a sp. zn. IV. ÚS 78/2001 podle nichž se vztahuje ochrana článku 13 Listiny základních práv a svobod nejen na ochranu tajemství vlastního obsahu zpráv, ale i dalších složek, a to čísla volané stanice, data a času počátku hovoru, doby jeho trvání i označení základnových stanic, které hovor zajišťovaly v okamžiku spojení i v momentu ukončení hovoru.
Jestliže okresní soud při svém rozhodování vycházel také z předmětné zprávy E. s. r. o., došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť orgány činné v trestním řízení v tomto případě postupovaly při získání tohoto důkazu v rozporu s ustanovením §88 tr. ř. Proto výpisy hovorů z mobilních telefonů poškozeného M. M. a svědka V. B. nelze považovat za důkaz v trestním řízení, protože byly pořízeny bez příkazu soudce, ale i bez jejich vlastního souhlasu. Tím i všechny ostatní důkazy, které na základě předmětného výpisu byly získány, konkrétně výpovědi svědkyň B. P. a D. Š., jsou důkazy pořízenými protiprávně a jako takové jejich zařazení do spisu bylo nezákonné.
Soudy obou stupňů proto pochybily, když výpisy z evidence telekomunikačního provozu byly provedeny a hodnoceny jako důkaz. Nesprávnost tohoto postupu je zvýrazněna tím, že se zároveň jednalo o hlavní a jediný důkaz, který podporoval verzi uváděnou poškozeným, kdežto téměř všechny ostatní důkazy byly s výpovědí poškozeného v rozporu. V tomto ohledu je poukázáno i na neúplnost ostatního důkazního řízení, když rozpory ve výpovědi svědkyně D. Š. nebyly odstraněny výslechem policistů prap. V. V. a prap. P. B., kteří jmenovanou vytěžovali. Dále jako svědci nebyli vyslechnuti otec poškozeného, matka obviněného, F. N. a nebyla provedena rekognice se svědkem O. P., který neměl možnost se v přípravném řízení vyjádřit k osobě obviněného, a to ke zjištění, zda je obviněný mužem, se kterým poškozený hovořil po skončení jízdy v autoškole. S tímto svědkem měla být provedena i rekognice ohledně osoby svědka V. B., neboť bylo podezření, že mohl mít účast na jednání obviněného. Svědek P. hovořil o tom, že krátce poté, kdy neznámý muž vyhrožoval poškozenému Matouškovi, že si to s ním vyřídí, se po poškozeném sháněl další mladík, jehož popis svědek uvedl. Z provedeného dokazování tudíž vyplynulo, že výpověď poškozeného zůstala v podstatě osamocená a je v rozporu s většinou ostatních řádně provedených důkazů.
Obdobné námitky ohledně neúplnosti důkazního řízení ministr spravedlnosti vyslovil též ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Rovněž toto jednání obviněný ve své výpovědi popřel. Usvědčován je pouze svědeckou výpovědí Šárky Bartošové, která uvedla, že jí obviněný v květnu roku 2000 v M. B. v průběhu jednoho měsíce prodal 4 dávky heroinu po 200,- Kč. To, že je možné od obviněného koupit drogy, jí poradil kamarád. Neúplnost důkazního řízení je spatřována v tom, že Š. B. nebyla vůbec dotázána na jméno kamaráda, který ji na obviněného odkázal s tím, že prodává drogy a že tento nebyl vyslechnut jako svědek a že nebyla provedena konfrontace mezi obviněným a svědkyní B.
Okresní soud tedy podle stěžovatele pochybil, když nepostupoval tak, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci a navíc rozhodoval na podkladě vadného postupu řízení, když hodnotil i důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem. Tento vadný postup okresního soudu pak měl vliv i na správnost jeho rozhodnutí. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací uvedená pochybení nezjistil a učinil závěr, že skutkový děj byl okresním soudem zjištěn správně a k pochybení nedošlo ani při právní kvalifikaci jednání obviněného, ani ve výroku o trestu. Z těchto důvodů odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nesprávná, neboť při procesu získávání důkazů došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného a nelze vyloučit, že tento vadný postup řízení měl vliv i na správnost pravomocných rozhodnutí. V řízení předcházejícím rozhodnutí soudů obou stupňů došlo k procesním pochybením a v jejich důsledku i k nedostatečné ochraně ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 tr. ř. vyslovil, podle ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a dále postupoval podle ustanovení §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.
Je třeba zdůraznit, že výhrada vznesená ve stížnosti pro porušení zákona vůči účinnosti důkazů vycházejících ze sdělení a výpisu z evidence telekomunikačního provozu mobilních telefonů poškozeného M. M. a svědka V. B. od společnosti E. je důvodná. V této souvislosti je třeba poznamenat, že právní úprava obsažená v tehdy účinném trestním řádu (do 31. 12. 2001), konkrétně v jeho ustanovení §88 v sobě výslovně zahrnovala pouze úpravu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a neexistoval tak jednoznačný výklad v otázce, zda je režim vyplývající z ustanovení §88 tr. ř. nutné vztahovat i na vyžadování provozních dokladů (tj. údajů o číslech a provozu účastnických stanic včetně doby jejich provozu atd.), tzv. detailbildingu. Teprve nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000 byl vysloven právní názor, že i na údaje ohledně volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání a v případě mobilní telefonie o základnových stanicích zajišťujících hovor se vztahuje ochrana vyplývající z Čl. 13 Listiny základních práv a svobod, neboť jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Zároveň bylo vysloveno, že podle pravidel stanovených pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze strany státních orgánů, které umožňují pořídit především obsah telefonické zprávy, je možné postupovat i při pořizování či získávání dalších údajů, tj. při evidování telekomunikačního provozu. Porušení stanovených pravidel při pořizovaném získávání těchto dalších údajů Ústavní soud označil za vznik nezákonnosti takového důkazu a jeho provedení v trestním řízení má samo o sobě za následek, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou. Totožné názory Ústavní soud vyslovil v dalších nálezech, a to sp. zn. IV. ÚS 536/2000 a sp. zn. IV. ÚS 78/01.
Nejvyšší soud v reakci na výše uvedený výklad Ústavního soudu dospěl k závěru, že pokud v přezkoumávané věci byla v přípravném řízení opatřena předmětná zpráva od společnosti E. zahrnující i tzv. další údaje při evidování telekomunikačního provozu jmenovaných účastníků aniž byl při jejím opatřování dodržen postup upravený v ustanovení §88 tr. ř., a tato zpráva byla v řízení před soudem bez dalšího provedena jako důkaz, z něhož bylo v konečném hodnocení důkazů vycházeno, má takový postup za důsledek neúčinnost obsahu takové zprávy coby důkazu a provedené hodnocení důkazů je v důsledku toho zatíženo podstatnou vadou řízení. V tom je třeba dát stížnosti pro porušení zákona za pravdu.
Je však třeba zároveň zodpovědět otázku, zda neúčinnost zmíněného důkazu má povahu absolutní či relativní, tedy jinými slovy, zda je zjištěná podstatná vada neodstranitelná nebo naopak odstranitelná. Trestní řád absolutní neúčinnost důkazu spojuje především s takovým důkazem jehož získání bylo spojeno s nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, což výslovně uvádí jeho ustanovení §89 odst. 3, které připouští použití takového důkazu jen v případě, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení použila. O takový případ se ale v dané věci nejedná. Lze vyslovit i přesvědčení, že orgány přípravného řízení ani soudy obou stupňů se nedopustily záměrného porušení procesních předpisů, a to jak při opatřování předmětné zprávy a výpisu od společnosti E., tak při jejich provádění a hodnocení coby důkazu, a to právě s ohledem na již dříve zmíněnou nejednoznačnost výkladu, zda je režim ustanovení §88 tr. ř. nutné vztahovat i na případy vyžadování zpráv o tzv. dalších údajích telekomunikačního provozu. Nebylo by totiž žádným problémem vyžádat si od poškozeného Martina Matouška či od svědka V.a B. souhlas k jejich opatření ve smyslu §88 odst. 3 tr. ř., neboť na ně v konkrétním případě dopadá právo na zachování tajemství přepravovaných zpráv zakotvené v Čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Tato podstatná vada spočívající v absenci předchozího souhlasu oprávněné osoby, kterého bylo třeba k provedení úkonu (poskytnutí požadovaných údajů od provozovatele telekomunikační sítě), má podle názoru Nejvyššího soudu za následek jen relativní neúčinnost důkazu, kterou lze zhojit jeho dodatečným udělením, a to postupem podle nyní platného ustanovení §88a odst. 2 tr. ř. Je tomu tak proto, že M. M. v postavení poškozeného má nepochybný zájem na objasnění věci a v daném případě byl on v postavení účastníka telekomunikační služby (viz §2 odst. 9 zák. č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích …) a zároveň i v postavení uživatele telekomunikačního zařízení, k němuž se vztahují případné údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu. Obviněný L. N., který je v důvodném podezření, že se násilně zmocnil mobilního telefonu poškozeného, v postavení uživatele telekomunikační služby ve smyslu §2 odst. 8 zák. č. 151/2000 Sb. být nemohl, neboť za takového uživatele lze označit pouze osobu, jíž je uvedená služba poskytnuta oprávněně. Oprávněným uživatelem ve výše uvedeném smyslu může být účastník telekomunikační služby – držitel telekomunikačního zařízení, který je s jejím poskytovatelem ve smluvním vztahu, případně jiná osoba, které je telekomunikační služba poskytnuta s výslovným nebo alespoň konkludentním souhlasem účastníka telekomunikační služby – držitele telekomunikačního zařízení. Obdobný závěr lze vyslovit i ohledně svědka V. B., jehož zájmem může být objasnění míry jeho případné vlastní angažovanosti na projednávaném skutku.
Pokud tedy bude jmenovanými oprávněnými osobami udělen dodatečný souhlas k provozovatelem telekomunikační sítě již dříve poskytnutým údajům, původně vadný důkaz se celkově stane bezvadným anebo se stane bezvadným v tom rozsahu, který bude pokryt dodatečným souhlasem některého z oprávněných uživatelů. Proto bude nezbytné předvolat svědky M. M. a V. B. za účelem zjištění, zda by v rámci původního řízení byli udělili souhlas k vyžádání údajů o volaných číslech, datu a čase hovoru a době jeho trvání, které se měly uskutečnit z jejich mobilních telefonů inkriminovaného dne 4. 6. 2000, kdyby od nich byl takový souhlas orgány přípravného řízení vyžádán. Zároveň se je třeba jich dotázat, zda tento souhlas udělí dodatečně na žádost soudu. Pokud jmenovaní svůj souhlas dodatečně poskytnou, dojde ke konvalidaci celé předmětné zprávy i ostatních údajů od společnosti Eurotel (č. l. 46, 47 trestního spisu) coby důkazu, a tím i svědeckých výpovědí D. Š. a B. P., které byly ve svém důsledku získány na základě dosud neúčinného důkazu. Byť v případě konvalidace by nebylo zmíněné důkazy potřebné znovu provádět, přesto s ohledem na níže uvedené důvody se jeví nezbytným jejich provedení v novém hlavním líčení před okresním soudem, a to i s ohledem na zásadu bezprostřednosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. Nejvyšší soud je totiž nucen poukázat na další nedostatky v dosud provedeném řízení, jakož i ve vydaných rozhodnutích soudů obou stupňů, na které taktéž poukázala stížnost pro porušení zákona a pro něž dosud pravomocné meritorní rozhodnutí nemůže obstát.
Při zjišťování skutkového stavu pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku a s tím souvisejícím opatřováním všech relevantních důkazů nebylo postupováno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Vzhledem k okolnosti, že jediným přímým usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozeného M. M., bylo kromě ostatních svědků nezbytným vyslechnout otce poškozeného, kterému měl poškozený celou událost bezprostředně poté co se udála oznámit a měl s ním jet za jeho známým F. N. zjišťovat totožnost pachatele, jehož znal pod pouhou přezdívkou. Měl být proto vyslechnut i F. N. k prověření těchto údajů, jakož měl být učiněn i pokus o výslech matky obviněného, kterou měl poškozený i se svým otcem tentýž den ve večerních hodinách navštívit a hovořit s ní o tom co se stalo. Měl být opatřen i příslušný doklad (záruční list, paragon, apod.), jenž by prokazoval vlastnictví poškozeného M. M. k odcizenému mobilnímu telefonu Nokia 3210 opatřeného číslem SIM karty 0606 339049. Lze totiž předpokládat, že tyto doklady k telefonnímu přístroji pořízenému podle jeho vlastního vyjádření v prosinci 1999 měl poškozený k dispozici. Z těchto dokladů – záručního listu by pak bylo možné ověřit i tzv. IMEI kód telefonního přístroje, což je jeho nepřenosné číslo na rozdíl od čísla SIM karty, kterou lze z telefonního přístroje vyjmout a vložit ji do přístroje jiného a uskutečnit z ní hovor, pod číslem vložené SIM karty. Ve výpisu o telekomunikačním provozu poskytnutého společností E. je sice tento IMEI kód telefonního přístroje uveden, ale chybí jednoznačné ztotožnění, že se jednalo o telefonní přístroj poškozeného. Celkovému objasnění věci by jistě napomohlo i dodatečné upřesnění (pokud je to s odstupem času reálné) od společnosti E., z jaké základnové stanice byly zajišťovány hovory, které byly uskutečněny z mobilního telefonu poškozeného vzápětí po jeho odcizení (jedná se o tři telefonické hovory na čísla mobilních telefonů jejichž držitelkami byly zjištěny svědkyně Š. a P.), to celé ale za předpokladu, že M. M. vysloví dodatečný souhlas s opatřením takových údajů, jak již bylo shora naznačeno. Za závažný nedostatek lze označit i skutečnost, že nebyly jako důkaz provedeny výpovědi převážné většiny svědků z přípravného řízení a zejména pak protokoly o konfrontacích mezi poškozeným M. M. na jedné straně a obviněným L. N. a svědkem V. B. na straně druhé.
Pokud se jedná o samotné hodnocení důkazů, které byly opatřeny a posléze provedeny v řízení před soudem prvního stupně, nelze je v některých směrech považovat za logické a tudíž v souladu se zákonem (§2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001). Argumentace, že soud uvěřil a vycházel z věrohodné výpovědi poškozeného, protože v přípravném řízení i u hlavního líčení o rozhodných skutečnostech vypovídal shodně, nemůže obstát, neboť i obviněný po celou dobu řízení vypovídal neměnným způsobem, když jednání, z něhož byl obviněn a posléze obžalován soustavně popíral. Taktéž deklarovaná podpora svědecké výpovědi poškozeného ostatními shromážděnými důkazy je diskutabilní. Výpis telefonních hovorů a tím i výpovědi svědkyň Š. a P. byly v kritické době neúčinnými důkazy, přičemž zmíněné údaje z výpisu telefonních hovorů bylo nezbytným doplnit o doklady prokazující vlastnictví předmětného telefonního přístroje včetně dalších údajů, o nichž bylo hovořeno výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí (tzv. IMEI kód). Ze svědecké výpovědi O. P. vyplynulo, že se poškozený před ním zmínil o tom, že mu při přepadení byl odcizen mobilní telefon a dále, že měl strach z mladíka, který se po ukončení jedné z následujících cvičných jízd domáhal rozhovoru s poškozeným. Ten proto svědka požádal, aby jej odvezl na jiné místo, kde by mohl bezpečně vozidlo opustit, aniž by se musel s mladíkem setkat. V žádné souvislosti ale svědek Petříček neuvedl, že by v jeho přítomnosti poškozený prohlásil, že mladík z něhož má strach je tou osobou, která mu násilně odcizila mobilní telefon. Obviněný v této souvislosti přiznal, že chtěl s M. M. hovořit, ale pouze o tom, proč jej poškozený předchozího dne pomluvil před jeho matkou. Taktéž lékařská zpráva, která potvrzuje, že poškozený utrpěl drobná povrchová zranění na obličeji a hrudníku není přímým důkazem, jenž by ze spáchání činu usvědčoval obviněného. Verzi obviněného naopak potvrdil svojí výpovědí svědek V. B. jehož věrohodnost byla, jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím zpochybněna poukázáním na okolnost, že strávil předchozí dobu ve společnosti s obviněným, a že to byl on, kdo poškozenému bezprostředně před spácháním stíhaného skutku telefonoval, aby šel ven, že na něho čeká, z čehož bylo vyvozeno podezření, že i on měl účast na celém jednání. Takovýto závěr ale opět kromě výpovědi poškozeného nevyplývá z žádného jiného důkazu. Svědek B. ve svých výpovědích odmítl verzi uváděnou poškozeným Martinem Matouškem a na svém stanovisku setrval i při konfrontaci s ním. Taktéž nebylo nijak prokázáno, že svědek kritického dne uskutečnil jakýkoli telefonát na telefonní přístroj poškozeného.
Je proto třeba zdůraznit, že v takovéto důkazní situaci, kdy stála výpověď obviněného proti opačnému tvrzení poškozeného, a ostatní relevantní provedené důkazy jednoznačně nepotvrzovaly ani jednu z uváděných verzí, přičemž ve věci zůstala neopatřena a neprovedena řada dalších důkazů, byť nepřímých, nebylo ani možné zjištění skutkového stavu, který by nevzbuzoval důvodné pochybnosti, jak to vyžadovalo ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, když ani samotné hodnocení důkazů nebylo provedeno v souladu se zásadou jejich volného hodnocení, jak to má na mysli ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve stejném účinném znění.
Pokud jde o výhrady vznesené stěžovatelem ke skutku označeném v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2), tak i s těmi se Nejvyšší soud ztotožnil. Obviněný L. N. v přípravném řízení i u hlavního líčení odmítl, že by kdy nějaké drogy prodával, což se plně vztahuje i na jednání ve vztahu k Š. B. Jediným důkazem na němž soud postavil svůj výrok o vině je právě svědecká výpověď výše jmenované Š. B., která je ale nedostatečně konkrétní a není podporována dalšími byť třeba nepřímými důkazy. Za takový dostačující důkaz nelze pokládat ani osamocenou výpověď svědka D. F., který v přípravném řízení pouze uvedl, že slyšel, ale neví od koho, že by obviněný mohl nějaké drogy mít. Svědkyně B. se pak například zmiňuje o tom, že o možnosti koupit drogy od obviněného se dověděla od kamaráda, kterého ale sama nejmenovala a soud jí v tomto směru žádnou otázku nepoložil. Svědkyně rovněž uvedla, že na obviněného dostala telefonní číslo, ale není zřejmé, kdo jí toto číslo poskytl a o jaké číslo se konkrétně jednalo. Z hlediska doby svědkyně B. upřesnila, že obviněný drogu heroin prodával poté, co byl zatčen a zavřen K. S., přičemž jej kupoval v Praze od stejného muže jako on. Ve spisu není obsažen jediný poznatek k osobě K. S. a k jeho případnému vyšetřování či odsouzení v souvislosti s distribucí omamných nebo psychotropních látek. Nebyl ani učiněn pokus o svědecký výslech K. S., jenž by eventuálně mohl poskytnout informace o obviněném v souvislosti s jeho případnou účastí na prodeji drog. Poslední dávka, v pořadí pátá, kterou od obviněného svědkyně B. měla koupit, nebyl heroin, ale písek. Slyšela, že ještě dalších pár lidí bylo takto napáleno, aniž by upřesnila jména těchto osob, které by bylo možné vyslechnout v postavení svědků. Za nedostatek lze rovněž označit to, že jmenovaná svědkyně nebyla s obviněným konfrontována, a to ani v hlavním líčení, což bude potřebné dodatečně napravit.
V průběhu celého řízení tedy nebyly svědkyni položeny dotazy směřující ke konkretizaci a upřesnění výše zmíněných údajů, které by mohly výrazně napomoci k objasnění skutkového stavu a v řešení otázky případné viny obviněného trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Rovněž ohledně tohoto skutku bylo proto nutné konstatovat, že v řízení před okresním soudem nedošlo k řádnému objasnění skutkového stavu ve shodě s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a hodnocení důkazů nebylo provedeno podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tomtéž účinném znění.
V důsledku celkově vadného výroku o vině jsou nesprávnými i výroky o trestu a o náhradě škody, jak je učinil ve svém rozsudku soud prvního stupně.
Protože na všechna výše zmíněná pochybení, k nimž došlo v řízení i v meritorním rozhodnutí okresního soudu patřičně nereagoval Krajský soud v Praze jako soud odvolací, když namísto, aby odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a s příslušnými pokyny mu věc vrátil, aby ji znovu projednal a rozhodl, odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Tím nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a porušil tak zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. K porušení zákona ve všech uvedených ustanoveních došlo v neprospěch obviněného, což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud učiněnou změnou pozbyla podkladu. Následně byla podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně v hlavním líčení zopakuje všechny procesně použitelné důkazy vztahující se ke skutku pod bodem 1) obžaloby včetně těch, jejichž účinnost bude případně konvalidována dodatečným souhlasem oprávněných osob (M. M. a V. B.). Dále se, a to ohledně obou skutků obsažených v podané obžalobě, pokusí provést důkazy ve věci dosud nezajištěné a neprovedené, na něž bylo Nejvyšším soudem výše v tomto rozsudku poukázáno, případně důkazy další, jejichž potřebnost vyvstane v průběhu řízení. Tím není dotčeno oprávnění předsedy senátu vyžádat na státním zástupci, aby některé z těchto důkazů sám opatřil (viz §180 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud naproti tomu nepovažuje za nezbytné provedení výslechu policistů V. V. a P. B., kteří měli vytěžovat D. Š., neboť případné poznatky z tohoto předprocesního úkonu nemohou být při hodnocení důkazů rozhodné. V současné době pro odstup času, který od úkonu uplynul lze i důvodně pochybovat o schopnosti těchto potenciálních svědků vybavit si detaily rozhovoru se jmenovanou. Ze stejného důvodu se jeví jako neefektivní dodatečná rekognice osoby V. B. ze strany svědka O. P., jejíž provedení v přípravném řízení mohlo mít své opodstatnění, když nelze zároveň vyloučit, že oba jmenovaní přišli v rámci trestního řízení do styku a za takové situace by výsledky následné rekognice byly jako důkaz nepoužitelné.
Teprve po provedení výše naznačených důkazů bude možné provést i jejich řádné zhodnocení, které vyústí v nezpochybnitelná skutková zjištění, což umožní i vynesení konečného výroku o vině či nevině obviněného L. N. ve vztahu k oběma skutkům, z nichž byl obžalován. V případě uznání jeho viny bude opětovně rozhodnuto i o odpovídajícím trestu a o povinnosti k náhradě způsobené škody. Podle ustanovení §270 odst. 4 tr. ř. je okresní soud vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve věci vyslovil a je povinen provést nařízené procesní úkony. Podle §273 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.
Poučení: Proti tomu rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec