ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.174.2003.1
sp. zn. 11 Tcu 174/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. prosince 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o jiném odsouzení občana České republiky T. Š. rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 202 Ds 148 Js 049959/99.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 202 Ds 148 Js 049959/99, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl T. Š. uznán vinným trestným činem převádění cizinců podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §3 odst. 1, §58 odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jednoho měsíce.
Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 25. 8. 1999 okolo 14.00 hod. převzal na pokyn blíže nezjištěného zprostředkovatele v blízkosti Z. do svého osobního vozu zn. Audi 80, české státní poznávací značky MOJ 29-51, čtyři afghánské státní příslušníky, kteří byli krátce předtím převedeni pěším převaděčem přes česko-německou hranici na území Spolkové republiky Německo, aby je odvezl dále do D. Jednal přitom s vědomím, že přepravované osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za jeho podíl na převaděčské akci mu byla přislíbena odměna ve výši 200 DM.
Dne 8. 8. 2003 pod sp. zn. 751/2002-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona o Rejstříku trestů se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, jenž vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a trestního zákona). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů.
V posuzované věci však nejsou dány podmínky materiální povahy. S přihlédnutím k charakteru a způsobu spáchání činu (jednalo se o jediný případ, kdy odsouzený měl přepravit nevelký počet cizích státních příslušníků na území SRN), tento nelze bez dalšího označit za závažný ve smyslu zákona, čemuž odpovídá i výměra uloženého trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud opatřil ve věci opis z evidence Rejstříku trestů odsouzeného, aby ověřil, zda závažnost činu není zvyšována okolností, že by šlo o pachatele, který svou trestnou činností v cizině navazoval na trestnou činnost obdobné povahy, páchanou předtím v České republice. Z tohoto vyplynulo, že odsouzený je osobou v České republice dosud soudně netrestanou. V posuzovaném rozhodnutí německého soudu se pak konstatuje, že ani ve Spolkové republice Německo předtím nebyl trestán. Nejvyšší soud proto dospěl k názoru, že ani osoba pachatele nezvyšuje nebezpečnost posuzovaného činu a že tedy materiální podmínky postupu podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů nelze pokládat za splněné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář