ECLI:CZ:NS:2003:11.TCU.206.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 206/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. června 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky P. H., rozsudkem Zemského soudu v Bochumu, pobočky v Recklinghausenu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 21 Kls 46 Js 123/99 I 55/99, a rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu, Spolková republika Německo, ze dne 2. 8. 1999, sp. zn. 3 Ls 8 Js 889/99, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. Ns 8 Js 889/99, a to pro trestné činy převádění cizinců ve dvou případech a organizovaného převádění cizinců ve skupině ve dvou případech podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 6, §58 odst. 1 č. 1, 2 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §53, §55 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu, Spolková republika Německo, ze dne 2. 8. 1999, sp. zn. 3 Ls 8 Js 889/99, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. Ns 8 Js 889/99, byl P. H. uznán vinným trestným činem organizovaného převádění cizinců ve skupině ve dvou případech podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 6, §58 odst. 1 č. 1, 2 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo a odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky a odnětí řidičského oprávnění na území Spolkové republiky Německo na jeden rok. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že:
1. dne 24. 11. 1998 ve 12.30 hod. najal v T. osobní automobil Škoda Favorit, proto, aby byl použit k přepravě cizinců v rámci jejich ilegálního převedení z České republiky na území Spolkové republiky Německo, k čemuž došlo téhož dne před 22.00 hod., kdy byly další osobou v tomto voze do vnitrozemí SRN přepravovány 4 osoby, převedené bezprostředně předtím z České republiky do oblasti R. – B.;
2. na pokyn člena převaděčské organizace, jíž nebyl členem, převedl dne 21. 1. 1999 okolo 19.00 hod. 4 indické státní příslušníky z L. v České republice přes „zelenou hranici“ u N., okres N./WN, do Spolkové republiky Německo, kde je v oblasti místa G. předal k další přepravě do vnitrozemí další osobě. Okolo 21.10 hod. byl při zpátečním přechodu státní hranice zadržen. V případě úspěšného převedení měl obdržet odměnu ve výši 2.000 Kč.
Rozsudkem Zemského soudu v Bochumu, pobočky v Recklinghausenu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 21 Kls 46 Js 123/99 I 55/99, jež nabyl právní moci téhož dne, byl pak uznán vinným trestným činem převádění cizinců ve dvou případech podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 6, §58 odst. 1 č. 1, 2 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §53, §55 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že poté co se v polovině září 1998 připojil k mezinárodní skupině pachatelů operující na území České republiky a zabývající se mimo jiné převáděním cizinců na území Spolkové republiky Německo, v rámci této skupiny přijal a prováděl úkol při převádění cizinců vozit osobním automobilem na místě pracujícího organizátora převádění, blíže neidentifikovaného muže nazývaného Kec. Konkrétně se tímto způsobem podílel na převedení 100 cizinců přes „zelenou hranici“ v blízkosti O. dne 13. 11. 1998, když jako řidič „K.“ v osobním automobilu zn. Škoda Felicia, poté co byli cizinci po pěším přechodu hranice naloženi do autobusu, jel jako předvoj cca. 5 km před ním až do F. n. M. Poté jel ještě do R. Za svůj podíl na akci obdržel odměnu ve výši 2.500 DM. Dne 27. 11. 1998 se pak shodným způsobem podílel na převedení 80 cizinců, přičemž po příjezdu do R. v ubytovně pro azylanty ještě došlo k předání několika balíčků patrně omamné látky a protiplnění ve výši 7 milionů DM mezi „K.“ a blíže nezjištěným Albáncem. Za tuto jízdu obdržel opět odměnu ve výši 2.500 DM.
Pro tento trestný čin byl odsouzen, při zahrnutí trestů uložených mu shora uvedeným rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku.
Dne 15. 11. 2002 pod sp. zn. 2333/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německými soudy do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
V posuzovaném případě byl rozsudkem Zemského soudu v Bochumu, pobočky v Recklinghausenu, ze dne 9. 2. 2000 uložen trest za obdobných podmínek, za jakých se v případě souběhu trestných činů ukládá dle českého právního řádu souhrnný trest. Jednalo se o celkový (souhrnný) trest jednak za trestný čin převádění cizinců ve dvou případech, pro nějž byl uznán vinným tímto rozhodnutím, jednak pak za trestný čin organizovaného převádění cizinců ve skupině ve dvou případech z rozsudku Okresního soudu ve Weidenu ze dne 2. 8. 1999, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu ze dne 1. 12. 1999. Za této situace byl Nejvyšší soud povinen z hledisek uvedených v §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., zkoumat všechny činy, za které byl trest uložen a následně ve výroku rozhodnutí o zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů konstatovat všechna rozhodnutí, z jejichž spojení odsouzení (cizozemským soudem nebo soudy) sestává.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle právního řádu České republiky (trestné činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. P. H. se pro finanční prospěch různým způsobem opakovaně podílel na organizované ilegální přepravě velmi velkého počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen zejména citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch