ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1569.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1569/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném u předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Mojmíra Putny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Městského úřadu v Železném Brodě, se sídlem v Železném Brodě, nám. 3. května 1, proti povinné M., spol. s r.o., zastoupené advokátem, prodejem nemovitostí, pro 360.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 E 419/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.11.2001, č.j. 35 Co 244/2001-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, jíž byl nařízen výkon rozhodnutí Ministerstva kultury ČR, sp. zn. 6.194/94 ze dne 30.5.1994 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 10.000,- Kč a rozhodnutí Okresního úřadu v J. sp. zn. RK/31/145/2001 ze dne 5.3.2001 prodejem nemovitostí k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 100.000,- Kč; jinak je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání proti potvrzující části usnesení odvolacího soudu, jež pokládá za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a má po právní stránce zásadní význam, který spatřuje ve trojím směru: 1/ „zda lze překročit oprávněným navržený rozsahu výkonu rozhodnutí“, 2/ zda je podle správního řádu možné písemnost určenou právnické osobě doručit přímo osobě oprávněné za ni jednat, a 3/ zda uvedení chybného označení, jež není ani obchodní firmou povinného, bez dalších identifikačních znaků (sídla, IČO), je tím označením povinného, jež má na mysli ustanovení §261a o.s.ř.
Oprávněná uvedla, že „pro podání dovolání“ nejsou dány žádné důvody.
V rozsahu vymezeném dovoláním byl v dané věci navržen výkon rozhodnutí Okresního úřadu v J., č.j. RK/31/145/2001, ze dne 5.3.2001 a rozhodnutí Ministerstva kultury ČR, sp. zn. 6.194/97, ze dne 30.5.1994, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v J., č.j. RK/213/94, ze dne 15.3.1994, o uložení pokuty dle §35 odst. 1 písm. c/ zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §72 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, je vymáhajícím správním orgánem orgán, který v prvním stupni vydal rozhodnutí, které má být vykonáno.
Za oprávněnou - Českou republiku původně v tomto řízení jednal (v souladu s tehdy platnými předpisy) Okresní úřad v J.; zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, byly okresní úřady dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 1.1.2003 zrušeny.
Podle části dvacáté první, článku XXI., bodu 90 citovaného zákona, je od 1.1.2003 k udělování pokut právnickým a fyzickým osobám za porušení povinností stanovených zákonem při podnikání dle §35 zákona č. 20/1987 Sb. oprávněn obecní úřad obce s rozšířenou působností. Tím je (ve vztahu k obci P.) podle §18 vyhlášky č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, obecní úřad Ž. (viz příloha II. zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností); dovolací soud proto nadále jednal s Městským úřadem v Ž. jako s příslušným orgánem České republiky (§21a odst. 1 o.s.ř.).
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo vydáno po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen jako „o.s.ř.), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Hodnocením námitek, jež v dovolání dovolatelka vznesla, k pozitivnímu závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž - ani v jedné ze tří dovolatelkou formulovaných otázek - zjevně nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování podmínek nařízení výkonu rozhodnutí - uplatnil ve svém výsledku názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Obecná rovina, z níž dovolatelka formulovala první právní otázku, především nemá přímou vazbu na posuzovanou věc; prvotní návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vymezil nemovitosti, jichž se výkon jejich prodejem měl týkat, jakožto „nemovité věci, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 1212, k.ú. J., obec P.“, mezi něž - podle obsahu spisu - patří i ty nemovitosti, jež v dalších návrzích oprávněné již (vskutku) uváděny nejsou. Byť není pochyb, že soud prvního stupně s těmito - dalšími - podáními nenaložil procesně zřetelně (viz pominuté postupy podle §254 odst. 1, §43 odst. 1, 2 o.s.ř.), může tato okolnost založit jen procesní vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jejíž případná existence přípustnost dovolání, jak bylo výše řečeno, nezakládá.
K výkladu §25 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, „podle analogie s občanským soudním řádem“ (jak se dožaduje dovolatelka v rámci druhé otázky) se netřeba vyjadřovat, neboť znění tohoto ustanovení si zvláštní výklad nežádá.
K třetí dovolatelkou formulované otázce pak postačí poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu; „označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení §79 odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí (§251 o.s.ř.), jestliže je možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost“ (viz usnesení ze dne 25.2.1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné pod č. 62/1999 v časopisu Soudní judikatura, resp. ze dne 29.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zásadního právního významu, je tím podtrženo.
Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání nepřicházejí v úvahu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, která by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu