Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2003, sp. zn. 20 Cdo 1837/2002 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1837.2002.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1837.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1837/2002 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) JUDr. J. Š., A) MUDr. O. S., proti povinným 1) Ing. M. Č. a 2) A. Č, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 E 1312/97, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2002, č. j. 22 Co 106/2002-127, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 12. listopadu 2001, č. j. 8 E 1312/97-115, jímž obvodní soud zamítl návrh na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že v daném případě provedení výkonu rozhodnutí nařídit nelze, jelikož náhradní byt zajištěný mimo obec, v níž se nachází byt vyklizovaný, není tou bytovou náhradou, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli oprávnění včasným (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001) dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, a jímž namítají nesprávné právní posouzení věci; naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ téhož předpisu spatřují v právním závěru odvolacího soudu, že jimi zajištěný náhradní byt v K., tedy mimo město P. (kde je byt vyklizovaný), není bytovou náhradou určenou ve vykonávaném rozsudku, a že proto provedení výkonu rozhodnutí nařídit nelze. Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – byť bez výslovného odkazu na bod 27. hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb. – správně rozhodl „podle dosavadních právních předpisů“ (rozhodl o návrhu na provedení exekuce nařízené již před účinností novely, totiž v lednu 1998), tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když usnesení vydal 12. listopadu 2001. Odvolací soud pak – ač v napadeném usnesení uvedl jména a příjmení soudců a připojil poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb., tedy rovněž správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací (o čemž svědčí mj. i odkaz na judikáty Nejvyššího soudu, jež všechny, ať byly vydány v roce 2000 či 2001, vykládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jeno.s.ř.“) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb.). V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde. Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není (ve výroku o věci samé, tedy o nařízení exekuce) usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu). Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinní nevznesli (odstavec 2). Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Oprávnění z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinili jeho odmítnutí, povinným, jež by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. ledna 2003 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2003
Spisová značka:20 Cdo 1837/2002
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1837.2002.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19