ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.622.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 622/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného B., státního podniku, v likvidaci, proti povinné obci P., pro 442.244, 90 Kč přikázáním pohledávky, vedené u Okresního soudu v Benešově u Prahy pod sp. zn. E 572/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 25 Co 424/2001-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.842,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že výrok o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí změnil tak, že výši této náhrady stanovil oproti okresnímu soudu částkou o 20 Kč nižší) potvrdil usnesení z 1. června 2001, č. j. E 572/99-34, jímž soud prvního stupně nařídil podle rozhodnutí Krajské státní arbitráže v Praze z 10. října 1991, sp. zn. 2821/91/3, exekuci přikázáním pohledávky povinné u peněžního ústavu k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 442.244,90 Kč a nákladů řízení, a povinnou zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 9.610,- Kč.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná, zastoupena advokátkou, včasným (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, a jímž – poukazujíc na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) tohoto předpisu – namítá, že jí rozhodnutí krajské státní arbitráže, jehož výkon byl nařízen, nebylo doručeno a že je tudíž právní posouzení věci, dospěl-li odvolací soud k závěru o jeho vykonatelnosti, nesprávné.
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – byť bez výslovného odkazu na bod 18 hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb. – správně rozhodl „podle dosavadních právních předpisů“, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky tedy nařídil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (o čemž svědčí mj. citace jeho ustanovení §309 odst. 2), i když usnesení – v řízení zahájeném 21. dubna 1999 – vydal 1. června 2001. Odvolací soud pak – byť v napadeném usnesení uvedl jména a příjmení soudců a připojil poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb., tedy rovněž správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávný odkaz na „§212 občanského soudního řádu ve znění zák. č. 30/2000 Sb., účinného od 1. 1. 2001“, jelikož ve skutečnosti odvolací soud žádné ustanovení občanského soudního řádu v novelizovaném znění, jež by se některému z ustanovení tohoto předpisu ve znění předchozím lišilo, neaplikoval, nýbrž naopak usnesení, jímž soud prvního stupně exekuci nařídil podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací, ve věci samé potvrdil. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb.).
V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není (ve výroku o věci samé, tedy o nařízení exekuce) usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Povinná podáním nepřípustného dovolání zavinila jeho odmítnutí, takže oprávněnému vzniklo podle ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Bylo-li dovolací řízení zahájeno - podáním dovolání u okresního soudu – 19. února 2002 (č. l. 69), určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné dnem 1. ledna 2001 (ustanovení §21 vyhlášky).
Náklady dovolacího řízení, jež vznikly oprávněnému, spočívají (při ceně předmětu řízení 442.244,90 Kč) v částce 4.767,50,- Kč představující 50 % sazbu odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6., §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15 vyhlášky) - sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu