ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2392.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2392/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované L. S., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 200/96, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2003, č. j. 12 Co 577/2002-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Teplicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 11 C 200/96-103, pod body I. až III. výroku vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků, pod bodem IV. rozhodl o soudním poplatku a pod body V. a VI. o náhradě nákladů vzniklých státu a ve vztahu mezi účastníky řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 8. srpna 2003, č. j. 12 Co 577/2002-151, rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o náhradě nákladů řízení vzniklých státu a ve vztahu mezi účastníky potvrdil s tím, že jinak zůstává nedotčen, a žádném z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno proti usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je přípustné za naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a c) vyjma věcí uvedených v §237 odst. 2, dále v §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 2 a 3 OSŘ.
V dané věci směřuje dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé. „Věcí samou se rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok.“ [viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C 264, Svazek 3].
Přípustnost dovolání tak nevyplývá z §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ, kterými je stanovena pro usnesení jen v případě, že jimi bylo rozhodnuto ve věci samé. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 632/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1189, Svazek 17.
Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 2 a 3 OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl úspěšný a žalované náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu