ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1072.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1072/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 32/99, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č. j. 55 Co 421/2002, 422/2002-309, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č. j. 55 Co 421/2002, 422/2002-309, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 132.935,88 EUR s úroky z prodlení potvrzen, a ve výroku, jímž byl ohledně částky 51.243,- Kč s úroky z prodlení změněn, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 5. 2002, č. j. 18 C 32/99-282, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 10. 2002, č. j. 18 C 32/99-302, zamítl žalobu na zaplacení částek 125.328,- Kč a 132.935,88 EUR s úroky z prodlení od 16. 9. 1996 do zaplacení a na zaplacení částky 44.478,- Kč s úrokem z prodlení od 22. 11. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody požadované za výkon vazby v době od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968, za výkon trestu odnětí svobody v době od 1. 11. 1974 do 31. 8. 1975 a za nařízený ochranný dohled do konce roku 1977. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce byl od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968 ve vazbě v souvislosti s trestním stíháním ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2 T 94/68, a v době od 1. 11. 1974 do 31. 8. 1975 vykonal trest odnětí svobody na základě rozsudku téhož soudu ze dne 26. 4. 1974, sp. zn. 3 T 48/74, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1974, sp. zn. 2 To 369/97. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 3 Tzn 74/96, byly rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 i usnesení Městského soudu v Praze zrušeny a žalobce byl pro skutky, pro které byl trestně stíhán, zproštěn obžaloby. Za období vazby v roce 1968 žádal zaplacení částky původně 60.000,- Kč, v konečném petitu 170.000,- Kč. V průběhu řízení mu žalovaná zaplatila 44.478,- Kč a částka 194,- Kč mu byla pravomocně přiznána rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 8. 2001. Soud vzal za prokázané, že žalobce v únoru 1968 hrál jako kapelník v amatérské skupině, která vystupovala cca 4x měsíčně, za jedno vystoupení dostával honorář ve výši 600,- Kčs. Na náhradě za ztrátu na výdělku za tři měsíce vazby (podle §371 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění účinném k 19. 2. 1968) soud žalobci přiznal částku odpovídající jeho příjmu kapelníka z amatérské hudební činnosti ve výši 2.400,- Kč měsíčně (podle vyhlášky č. 196/1954 Sb.), kterou vzhledem k nárůstu reálných mezd a cen od r. 1968 do r. 1996 zvýšil o index 5,51 (podle sdělení Statistického úřadu ze dne 10. 5. 2001 o vývoji průměrné nominální mzdy), na částku celkem 39.672,- Kč a dále mu „analogicky podle ust. §13 obč. zák.“, upravujícího ochranu osobnosti, přiznal částku 5.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za neoprávněné vzetí do vazby, když vzal v úvahu, že během tří měsíců, kdy byl žalobce ve vazbě, se jeho kapela rozpadla, a že to byla první vazba v jeho životě. Pokud jde o nárok na odškodnění za výkon trestu, po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce v roce 1974 hrál v profesionální kapele, která později jela na zahraniční turné, ani že dostal seriozní nabídku od kapelníka pana M., aby hrál v jeho kapele a jako hudebník jel s touto kapelou do zahraničí. Neprokázal tedy, že v období let 1974-76 byl hudebníkem, který měl možnost účastnit se vystoupení s profesionální kapelou v zahraničí a dostávat příslušný honorář za uměleckou činnost. Soud proto uzavřel, že žalobce neprokázal, že by mu v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody vznikla škoda. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť nároky žalobce nebyly důvodné.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č. j. 55 Co 421, 422/2002-309, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 10. 2002 změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 51.243,- Kč s 21% úroky od 16. 9. 1996 do zaplacení, a ohledně částky 118.563,- Kč s 21% úroky z prodlení z částky 74.085,- Kč od 16. 9. 1996 do zaplacení a ohledně částky 132.938,88 EUR s 21% úroky z prodlení od 16. 9. 1996 do zaplacení jej potvrdil. Ve výroku o úrocích z prodlení z částky 44.478,- Kč ve výši 21% od 22. 11. 2000 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně, zejména výpovědi žalobce a svědka I., z nichž vyplynulo, že v roce 1968 před vzetím do vazby měl žalobce vlastní profesionální kapelu „K. d.“, se kterou vystupoval 5x – 6x měsíčně jako kapelník, a dále vystupoval 3x – 4x měsíčně s jinou kapelou jako hráč a takto si měsíčně vydělal nejméně 5.500,- Kč, dospěl k jinému skutkovému závěru o výši příjmu žalobce, a to v částce 5.500,- Kč měsíčně, tj. 16.500,- Kč za 3 měsíce vazby. Při dalším výpočtu náhrady odvolací soud postupoval stejně jako soud prvního stupně; s ohledem na zprávu Českého statistického úřadu náhradu „zvýšil indexem 5,51“ a žalobci přiznal částku 51.243,- Kč, což je rozdíl mezi celkovou ztrátou na výdělku žalobce (90.915,- Kč) a částkou již přiznanou rozsudkem soudu prvního stupně (39.672,- Kč). Ohledně dalšího nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu výkonu trestu a ochranného dohledu se odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, že žalobci náhrada za ušlý výdělek nenáleží. Pro posouzení nároku na odškodnění považoval odvolací soud za rozhodující, jaké příjmy z jaké činnosti měl žalobce před uvězněním, neboť při úhradě ušlého výdělku osoby, která byla ve vazbě nebo výkonu trestu, je nutno vycházet ze stavu, jaký zde byl před poškozením, tedy před nastoupením trestu, neboť tím okamžikem poškozenému začal ucházet výdělek a tím mu vznikla škoda (3 Cz 22/70). Protože žalobce netvrdil, že by před nástupem výkonu trestu měl jakékoliv příjmy, tvrdil pouze, že mu bylo nabídnuto místo hudebníka v kapele J. M., která měla dohodnuto zahraniční angažmá, odvolací soud dovodil, že mu nelze nárok na odškodnění přiznat.
Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 132.935,88 EUR s úroky z prodlení. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazuje na to, že nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, byly zrušeny předchozí rozsudky soudů obou stupňů, jimiž bylo rozhodnuto v jeho neprospěch, a v odůvodnění nálezu byl vysloven názor, který odvolací soud nerespektoval, neboť v rozporu s nálezem nepostupoval podle §136 o. s. ř. a žalobu zamítl s odvoláním na skutečnost, že žalobce dostatečně nedoložil výši ztráty na výdělku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 22/70, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, se na daný případ nevztahuje, neboť počítá pouze se situací, kdy poškozený před nezákonným nástupem trestu výdělek měl, a navíc je poplatné době svého vydání. Je přesvědčen, že za situace, kdy byla několika svědky potvrzena jeho hudební kvalifikace i možnost dlouhodobého zahraničního angažmá, bylo třeba rozhodnout jen o výši náhrady škody. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalované směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 51.243,- Kč s příslušenstvím, a je podáno z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalovaná namítá, že při úvaze o příjmu žalobce ve výši 5.500.- Kč v době před vzetím do vazby vycházel odvolací soud z výpovědi jediného svědka, který nemohl mít přehled o skutečném příjmu žalobce, neboť nebyl jeho stálým spolupracovníkem, a pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku ve výši, v jaké byla přiznána, ani pro její valorizaci není opora v zákoně. Navíc z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, z jakého důvodu byla náhrada ušlého výdělku „valorizována“. Soudem prvního stupně byl nárok posouzen podle §371 odst. 1 trestního řádu a §420 obč. zák., avšak tato ustanovení neumožňují valorizovat ušlý výdělek, který je součástí náhrady škody. Žalobci náleží náhrada ušlého výdělku ve výši, v jaké mu náležela v době vzniku škody, tj. v době vazby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, projednal věc v rozsahu napadeném dovoláními podle §242 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalobce se posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání žalované podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku (132.935,88 EUR s přísl.) za dobu výkonu trestu odnětí svobody od 1. 11. 1974, do něhož směřuje dovolání žalobce, vychází z právního názoru, že pro vznik tohoto nároku je rozhodující pouze ta skutečnost, zda a jakého výdělku poškozený dosahoval před vzetím do vazby či před nastoupením výkonu trestu.
S tímto názorem nelze souhlasit. Nárok na odškodnění újmy spočívající v tom, že poškozenému ušel příjem z důvodu, že nevykonával výdělečnou činnost, protože byl ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, je v podstatě obdobným nárokem, jenž vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání. Protože podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku se hradí jen ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, stanoví §21 zákona 58/1969 Sb., že ztráta na výdělku se hradí, i když nejde o škodu na zdraví. Podle ustanovení §20 zákona č. 58/1969 Sb., pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto při řešení otázek v zákoně č. 58/1969 Sb. výslovně neupravených se vychází z ustanovení občanského zákoníku.
Podle ustanovení §445 obč. zák. se ztráta na výdělku hradí peněžitým důchodem, přičemž se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého dosahoval před poškozením.
Způsob výpočtu průměrného výdělku je pak upraven v §17 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku (ve znění pozdějších předpisů), a to tak, že průměrný výdělek občanů v pracovním poměru se určí podle pracovněprávních předpisů upravujících odpovědnost při pracovních úrazech a nemocech z povolání (odst. 1). Průměrný výdělek ostatních pracujících občanů se určí podle okolností jednotlivého případu (odst. 2).
V těchto případech, kdy se určuje výše průměrného výdělku před poškozením (§17 odst. 1, 2 cit. vyhlášky), se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku vychází ze stavu, jaký tu byl před poškozením, tedy před vzetím do vazby či před nástupem výkonu trestu (srov. rozhodnutí NS ČSR sp.zn. 3 Cz 22/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, roč. 1971). Nelze-li však při rozhodnutí o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku vycházet z průměrného výdělku před vznikem škody, protože poškozený před vzetím do vazby či před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody neměl příjem, neznamená to automaticky, že nárok nemůže být dán. Jestliže poškozený před započetím vazby či výkonu trestu odnětí svobody nepracoval, avšak nástup do konkrétního pracovního či jiného obdobného poměru měl již sjednán, vychází se z předpokládané výše příjmu, jakého by v tomto zaměstnání či při výkonu jiné výdělečné činnosti dosáhl. Právní řád vychází totiž z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku nástupu trestu či vzetí do vazby pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později. I v takovém případě je však rozhodující skutkový stav před poškozením, tedy – nebyla-li v době vzniku škody ještě uzavřena pracovní či jiná obdobná smlouva s dohodnutým datem počátku výkonu práce - je nezbytné zjištění, zda poškozený měl skutečně u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti. Proto pouze ta okolnost, že v době před nástupem do výkonu trestu žalobce nepracoval, nevylučuje a priori jeho nárok na náhradu škody, pokud by mu škoda vznikla právě tím, že v důsledku vzetí do vazby či do výkonu trestu nemohl nastoupit do již sjednaného zaměstnání a ztratil tak výdělek, jehož by jinak po určitou dobu - nebýt výkonu trestu - dosahoval (srov. obdobně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, popř. rozsudek NS ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR sv. 18, pod C 1288).
Z uvedeného vyplývá, že nejen ten, kdo v okamžiku škodné události měl příjem z pracovní činnosti, ale i ten, kdo teprve měl s výdělečnou činností započít, a jen vazba či nástup výkonu trestu mu výkon této činnosti překazily, má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. V případě prokazatelně vzniklé škody lze pak výši nároku na náhradu za ztrátu na výdělku stanovit (§136 o. s. ř.) i formou tzv. fiktivního příjmu, tj. příjmu, jakého by poškozený - nebýt jeho vyřazení z výdělečné činnosti - v té době dosahoval, a to v porovnání s jiným srovnatelným pracovníkem, jak je uvedeno i v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98. Tato možnost přichází v úvahu jen tehdy, je-li základ nároku nepochybně dán (je doloženo, že škoda skutečně vznikla) a poškozený je v důkazní nouzi pouze ohledně výše příjmů, jejichž výši již nelze jinak doložit. Ke skutkově podloženému závěru, že ke ztrátě výdělku došlo, pak nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti, nabídka či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že právě jen z důvodu nástupu do výkonu trestu nemohlo k realizaci sjednané výdělečné činnosti dojít, a že – nebýt výkonu trestu – poškozený by takovou činnost po sjednanou dobu skutečně vykonával.
Vycházeje z nesprávného právního názoru, že pro vznik nároku na náhradu za ztrátu výdělku je rozhodující pouze skutečnost, zda poškozený v době před nástupem výkonu trestu dosahoval určitého výdělku, odvolací soud se ve shora uvedeném směru uplatněným nárokem po právní stránce nezabýval, a z hlediska shora uvedeného právního názoru skutkový stav věci neposuzoval. Právní otázku, která má zásadní právní význam, neposuzoval tedy zcela správně z hlediska hmotného práva a v souladu s judikaturou. Jeho rozhodnutí má tedy po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu je tak přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v této části, napadené dovoláním žalobce, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej v uvedeném rozsahu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud však zpochybňuje skutkové zjištění o výši výdělku žalobce v r. 1968, jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), a nikoliv o vadu řízení, a takovou vadou není ani námitka, že postup soudu při vyčíslení výše náhrady je nesprávný a nedostatečně zdůvodněný.
O nesprávné skutkové zjištění se jedná v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li v tomto směru vytknout soudu pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Odvolací soud učinil skutkový závěr o výši příjmu žalobce v r. 1968 nejen na základě výpovědi svědka I., nýbrž i na základě výpovědi žalobce s přihlédnutím k jeho přednesu při odvolacím jednání, a v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně vyložil, z jakých důvodů a na základě jakých zjištění dospěl k závěru o výši celkového měsíčního příjmu, jakého žalobce tehdy dosahoval za svého působení ve dvou různých kapelách. Nelze proto odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu věci vzal v úvahu skutečnosti, které v průběhu řízení z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by jiné prokázané skutečnosti pominul. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není tedy naplněn.
Pokud jde o právní posouzení výše nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za 3 měsíce vazby v r. 1968, je třeba dovolatelce přisvědčit v tom, že pro zvýšení náhrady z částky 16.500,- Kč na částku 90.915,- Kč neměly soudy žádný zákonný podklad. V tomto směru je třeba vycházet z právních předpisů, jimiž se řídí výše náhrady v závislosti na výši průměrného výdělku dosahovaného poškozeným v době před vznikem škody, a lze též odkázat na shora uvedené právní názory.
Protože zákon č. 58/1969 Sb. nabyl účinnosti 1. 7. 1969 (§32 uvedeného zákona.) a podle §28 odst. 1 tohoto zákona o nárocích na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu vydaným do dne účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle dosavadních předpisů o odškodnění za vazbu a trest (§371 až 374 trestního řádu a §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci), řídí se nárok na náhradu škody způsobené v r. 1968 ustanoveními §§371 až 374 zákona č. 141/1961 (dále jen tr. ř.) a ustanovením §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., na které zákon č. 58/1969 Sb. přímo odkazuje, a to i přesto, že uvedená ustanovení obou právních předpisů byla zároveň zákonem č. 58/1969 Sb. (§31) zrušena.
Odškodnění za vazbu je upraveno v ust. §371 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném k 19. 2. 1968), jež stanoví, že kdo utrpěl majetkovou škodu vazbou, může žádat za dobu, po kterou byla jeho osobní svoboda omezena, od státu přiměřené odškodnění, bylo-li trestní stíhání proti němu zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn.
Už z toho důvodu, že se poskytuje náhrada skutečné škody a že nárok na odškodnění je ze zákona omezen hranicemi přiměřenosti, nemůže být rozsah přiměřeného odškodnění vyšší, než byla skutečná výše výdělku, jehož poškozený v době, kdy výdělek ztratil, pobíral a o nějž v důsledku výkonu vazby přišel. Statistické údaje o vývoji průměrné nominální mzdy v ČR pak nejsou okolností, s níž zákon spojuje možnost zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku, a nejedná se ani o analogii s tzv. valorizací náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jejíž podstata tkví v tom, že průměrný výdělek před vznikem škody, z něhož byla do budoucna stanovena výše náhrady za ztrátu na výdělku, poskytované formou renty, se od určitého data následujícího po vzniku nároku na náhradu zvyšuje o právním předpisem stanovená procenta, a tím se - oproti původně stanovené výši náhrady - zvyšuje nadále náhrada za nynější ztrátu na výdělku. Je tak zohledněn cenový vývoj a jeho dopad na výši náhrady poskytované poškozeným za tu ztrátu na výdělku, k níž dochází v současné době. V daném případě však žalobci náleží náhrada pouze za ztrátu toho výdělku, jehož nedosáhl v době, po kterou byla jeho osobní svoboda v r. 1968 omezena.
Jelikož rozhodnutí o výši náhrady za ztrátu na výdělku za dobu vazby v r. 1968 spočívá na nesprávném právním posouzení, je dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn; dovolací soud proto napadené rozhodnutí i v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243d odst. 1, věta první, a §226 per analogiam o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu