ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1569.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1569/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně S. P. h., příspěvkové organizace K. p. r., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. s. O., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 95.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 504/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2001, č. j. 18 Co 193/2001-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 7. 2000, č. j. 9 C 504/2000-36 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 95.000,- Kč s úroky z prodlení, a to na základě zjištění, že žalovaný dluží na nájemném za pronajatý nebytový prostor částku 80.000,- Kč a na smluvní pokutě podle ujednání v nájemní smlouvě 15.000,- Kč. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2001, č. j. 18 Co 422/2000 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že na platnost smlouvy o nájmu nemá vliv zjištění, zda nájemce předmět nájmu užíval, avšak vzhledem k tomu, že možnost užívání předmětu nájmu byla smluvně odvozována od existence písemného zápisu o předání a převzetí nebytových prostor, je v dalším řízení třeba objasnit skutkovou otázku, zda k předání nebytových prostor došlo způsobem sjednaným mezi účastníky, a za tím účelem doplnit dokazování a zabývat se i tím, zda má žalobce právo na smluvní pokutu za sjednaných podmínek.
Okresní soud ve Svitavách ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2001, č. j. 9 C 504/2000-60, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s úroky z prodlení, co do dále požadované částky 15.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal důvodným nárok žalobce na zaplacení dlužného nájemného, nikoliv však nárok na zaplacení smluvní pokuty. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 1. 1997 nájemní smlouvu, jíž se žalobce zavázal přenechat žalovanému k užívání nebytové prostory v J. ulici čp. 71 v P. (dvě místnosti s příslušenstvím) na dobu určitou do 31. 1. 1998. Byla sjednána tříměsíční výpovědní doba, počínající dnem následujícím ode dne doručení výpovědi, a nájemné ve výši 2.000,- Kč/m2/rok, tj. 80.000,- Kč za celý pronajatý prostor ročně s tím, že při opožděné platbě nájemného a služeb byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení. Ve smlouvě bylo uvedeno, že pronajaté prostory jsou v řádném a uživatelném stavu pro sjednaný účel nájmu (kanceláře a zázemí) a nájemce se zavazuje udržovat je v tomto stavu řádnou péčí po dobu trvání nájmu. Pro případ, že nebytové prostory nebudou předány zpět pronajímateli v řádném stavu, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 15.000,- Kč. Dne 18. 2. 1997 byly předmětné nebytové prostory žalovanému předány, o čemž byl pořízen zápis, v němž byl technický stav prostor označen jako špatný s nutnou rekonstrukcí. Žalovaný uznal, že nájemné neplatil, tvrdil však, že pronajaté prostory neužíval, neboť nebyly způsobilé k užívání ke smluvenému účelu a vyžadovaly rekonstrukci. Soud žalobě v části týkající se nároku na dlužné nájemné vyhověl s odůvodněním, že povinnost platit nájemné za pronajaté nebytové prostory je nezávislá na tom, zda žalovaný prostory skutečně užíval, a pokud tvrdil, že od smlouvy o pronájmu odstoupil, nijak to nedoložil. Žalobu v části týkající se nároku na smluvní pokutu soud zamítl, neboť nebytové prostory byly po skončení nájmu ve stejném stavu, v jakém byly předány žalovanému.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 5. 2001, č. j. 18 Co 193/2001-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit částku 80.000,- Kč tak, že žalobu co do částky 4.285,- Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbývajícím rozsahu (co do částky 75.715,- Kč s příslušenstvím) jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že hodnocení technického stavu prostor v zápise ze dne 18. 2. 1997 jako „špatného s nutností rekonstrukce“ neznamená, že by prostory nebyly ve stavu hodícím se pro sjednané užívání, a z hlediska povinnosti platit nájemné není rozhodné, že žalovaný pronajaté prostory neužíval. Protože ze smlouvy vyplývá, že žalovaný je povinen platit nájemné ode dne následujícího po dni, kdy nebytové prostory převzal, tj. až od 19. 2. 1997, odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v odpovídajícím rozsahu zamítl, a jinak jej potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Namítá, že údaje v nájemní smlouvě o stavu pronajímaných nebytových prostor nebyly pravdivé, jsou v rozporu s protokolem o jejich předání, nebyly způsobilé ke smluvenému nebo obvyklému užívání a žalovaný byl tak uveden v omyl (smlouva byla podepsána dne 30. 1. 1997, aniž měl žalovaný možnost předmět nájmu prohlédnout a až dne 18. 2. 1997 zjistil jeho skutečný stav). Poukazuje na to, že nebyla splněna podmínka §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. a soudy se měly více zabývat skutečným stavem prostor a provést k tomu dokazování výslechem svědků. Potvrzení argumentů žalovaného by pak mělo vést k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy, protože obsah smlouvy obchází zákon a příčí se dobrým mravům (§39 obč. zák.) a protože plnění ze smlouvy bylo nemožné od samého počátku (§37 obč. zák.). Tvrdí, že od smlouvy odstoupil, i když ne písemně, ale žalobkyni to bylo známo. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) má účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 28/98).
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do částky 4.285,- Kč zamítl. Vzhledem k tomu, že tak vyhověl návrhu žalovaného a rozhodl v jeho prospěch, není žalovaný subjektivně oprávněn podat proti tomuto rozhodnutí dovolání.
Dovolání žalovaného proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu bylo proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 75.715,- Kč s příslušenstvím se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, neboť podle jeho názoru je smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná podle ustanovení §37 odst. 2, §39 a §49a obč. zák. Neplatnost smlouvy dovozuje z toho, že pronajaté prostory nebyly v řádném a uživatelném stavu, a proto je neužíval.
Je-li předmět nájmu zčásti nebo zcela nezpůsobilý ke smluvenému užívání, popř. neodpovídá-li stavu popsanému ve smlouvě, má nájemce - vedle možnosti věc od pronajímatele v tomto stavu nepřevzít – i jiné právní prostředky ke zjednání nápravy. Sama okolnost, že pronajímané prostory nejsou ve stavu popsaném ve smlouvě, však nezpůsobuje absolutní neplatnost nájemní smlouvy.
Neplatnost podle §37 odst. 2 obč. zák. (je –li předmětem právního úkonu plnění nemožné) předpokládá, že jde o počáteční, objektivní a trvalou nemožnost plnění, a to buď právní nebo fyzickou. Jestliže je plnění fakticky i právně možné, jiná než smluvená vlastnost či stav předmětu plnění nemá sama o sobě za následek absolutní neplatnost právního úkonu, a to ani podle ust. §39 obč. zák., podle nějž je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Obsah ani účel smlouvy účastníků o nájmu nebytových prostor zákonu neodporuje a ani jej neobchází. Smlouva je svým obsahem realizací práva žalobkyně pronajmout nebytové prostory ve svém vlastnictví v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb., ve znění účinném ke dni 30. 1. 1997 (z hlediska tohoto zákona smlouva obsahuje všechny náležitosti, které jsou vyžadovány v §3 odst. 3 tohoto zákona a je sepsána v požadované písemné formě) a jako dvoustranný právní úkon není v rozporu s dobrými mravy. Důvodem absolutní neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s dobrými mravy není ani tvrzení dovolatele, že byl uveden v omyl, neboť úpravu právních následků pro případ, že právní úkon byl učiněn v omylu, obsahuje ustanovení §49a obč. zák., podle nějž je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Neplatnost právního úkonu podle ustanovení §49a obč. zák. je neplatností relativní (srov. §40a obč. zák.), což znamená, že právní úkon se považuje za platný, pokud se ten, kdo je jím dotčen, neplatnosti nedovolá. Z obsahu spisu ani ze skutkových zjištění soudů obou stupňů však nevyplývá, že by se žalovaný v průběhu řízení před soudy obou stupňů či mimosoudně relativní neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu vůči žalobkyni dovolal.
Nájemci, který na základě smlouvy převzal nebytové prostory za účelem jejich užívání poté, co se seznámil s jejich skutečným stavem, jež neodpovídá smlouvě, zůstává i přesto zachováno právo na poskytnutí slevy z nájemného nebo na prominutí nájemného podle §673 až 675 obč. zák., možnost od smlouvy odstoupit (§679 obč. zák.) nebo ji písemně vypovědět podle §9 odst. 3 písm. c) zákona č. 116/1990 Sb. Jestliže žalovaný žádné ze svých práv nevyužil, resp. jejich uplatnění neprokázal, je povinen podle smlouvy plnit, tj. zaplatit nájemné, a to i v případě, že pronajaté prostory neužíval. Nelze přisvědčit jeho názoru, že měl povinnost tyto prostory užívat, protože výklad čl. 3 nájemní smlouvy, ze kterého žalovaný tuto svou povinnost odvozuje, vede pouze k závěru, že nájemce měl povinnost užívat pronajatý nebytový prostor k účelu sjednanému ve smlouvě (nikoli tedy obecnou povinnost pronajatý nebytový prostor užívat ve smyslu ust. §665 odst. 2 obč. zák.).
Protože z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nemá rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o platební povinnosti žalovaného po právní stránce zásadní význam, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Proto dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu