ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2101.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 2101/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. I. S., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, za účasti K. pojišťovny a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o zaplacení 197.789,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 151/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2002, č. j. 15 Co 29/2002 - 41, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2002, č. j. 15 Co 29/2002 - 41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 197.789,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 5. 2000, spočívající v ostraze objektu žalobce před vstupem třetích osob, v povinnosti hlásit žalobci bezprostředně mimořádné události a činit nezbytná opatření k zamezení vzniku škod, a odpovídá tak za škodu, která byla žalobci způsobena vloupáním do objektu a odcizením finanční hotovosti a věcí a v poškození trezoru a zámků ve výši žalované částky.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 2. 8. 2001, č. j. 21 C 151/2000 - 21, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 50.000,- Kč s 10 % úrokem od 8. 12. 2000 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 147.789,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 31. 5. 2000 uzavřeli účastníci smlouvu o fyzické ostraze objektu žalobce v Č. H., kterou se žalovaný zavázal provádět kontrolní obchůzkovou činnost v nepravidelných intervalech minimálně jedenkrát za hodinu v době od 18.00 do 6.00 hod. Účastníci dále mimo jiné ujednali, že žalovaný je povinen informovat žalobce o zvláštních událostech, ke kterým došlo při výkonu služby, bezprostředně hlásit mimořádné události, učinit nezbytná opatření k zamezení a zmírnění škody, předcházet možným škodám na střeženém majetku, zejména zamezit vstupu třetí osoby do prostorů a dále že žalovaný odpovídá za škodu, která vznikne následkem porušení povinností vyplývajících ze smlouvy. Při službě z 12. 7. na 13. 7. 2000 konali zaměstnanci žalovaného obchůzky v intervalech delších než 1 hodinu; ze snímače kontrolních míst pořízených žalovaným vyplývá, že poprvé byl pracovník ostrahy v místě čipu umístěném v okně haly v 17.52 hod., následně v 19.10 hod., pak ve 20.32 hod., poté ve 22.00 hod., pak několik minut po 23. hodině, poté v 0.18 hod., v 1.36 hod., následně ve 2.37 hod, ve 3.34 hod. a naposledy ve 4.48 hod. Dne 13. 7. 2000 v ranních hodinách bylo zaměstnanci žalobce zjištěno vloupání do administrativní budovy, při němž byla z uzamčeného trezoru odcizena finanční hotovost ve výši 178.989,20 Kč a věci v hodnotě 16.500,- Kč, a došlo k poškození zámků a trezoru; celková škoda byla žalobcem před orgány policie, která věc vyšetřovala, vyčíslena na částku 197.789,- Kč. Usnesením ze dne 25. 8. 2000 vyšetřovatel tuto věc odložil, neboť se nepodařilo zjistit okolnosti opravňující k zahájení trestního stíhání proti určité osobě. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. §415 a §420 odst. 2 obč. zák. a dovodil, že žalovaný porušil prevenční povinnost i svoji smluvní povinnost tím, že mezi jednotlivými obchůzkami (prováděnými ve stále stejném směru) nedodržel maximální hodinové intervaly, čímž zvýšil riziko vzniku škody na majetku žalobce. Za splněné považoval obvodní soud i další předpoklady odpovědnosti podle §420 odst. 2 obč. zák., a to vznik škody a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody, i když připustil, že porušení smlouvy spočívající v prodloužení intervalů obchůzek cca o 20 minut mohlo být nikoli jednou příčinou vzniku škody, a že je „jen obtížně určitelné, do jaké míry právě toto porušení smlouvy dalo vzniknout škodě“. S ohledem na způsob a míru porušení smlouvy žalovaným a na způsob vzniku škody shledal podmínky pro aplikaci ust. §450 obč. zák., tedy pro mimořádné snížení náhrady škody, jejíž výši stanovil na 25 %.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze 9. 5. 2002, č. j. 15 Co 29/2002 - 41, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; v zamítavém výroku zůstal rozsudek obvodního soudu nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že mezi vznikem škody a porušením smluvní povinnosti ze strany žalovaného není dána příčinná souvislost. Dovodil, že za stavu, kdy se v řízení nepodařilo zjistit, jak a kdy ke krádeži vloupáním došlo, nelze mít za to, že škoda vznikla právě proto, že strážní žalovaného prováděli obchůzky v intervalu přesahujícím jednu hodinu. Za podstatnou pro posouzení věci považoval i okolnost, že strážní měli povinnost provádět vnější ostrahu objektů, nikoliv však již kontrolovat vnitřní stav objektů. Pouhé zvýšení rizika při obchůzkách přesahujících interval jedné hodiny nemůže mít podle názoru městského soudu za následek splnění předpokladu příčinné souvislosti pro přiznání náhrady škody, byť v omezeném rozsahu. „Samotná aplikace prevenčního ust. §415 obč. zák. nemůže mít pro posouzení věci jiný význam“.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu především vytýká, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž existenci spatřuje v tom, že rozhodoval věcně nepříslušný soud. Podle jeho názoru se v daném případě jedná o obchodní spor mezi podnikateli vyplývající z jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.) a podle občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2000 byl tudíž k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud podle §9 odst. 3 písm. a), bod aa) a nikoliv soud okresní. Dále dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v tom, že soudy obou stupňů posuzovaly uplatněný nárok žalobce na náhradu škody podle občanského zákoníku, ačkoliv se řídí obchodním zákoníkem, jmenovitě ust. §373 a násl. obch zák., s tím, že smlouva o ostraze měla být posouzena jako innominátní smlouva podle §269 odst. 2 obch. zák. Vzhledem k tomu, že aplikace ust. §420 obč. zák. je vyloučena, nepřichází v úvahu ani použití moderačního práva soudu podle ust. §450 obč. zák., nýbrž je třeba vycházet z kogentního ust. §386 odst. 2 obch., v němž je stanovena nemožnost snížení náhrady škody soudem. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vznikem škody. Poukazuje na to, že smlouvu o ostraze objektu uzavřel „za účelem zamezení či maximální minimalizace rizika vzniku škody“, a proto předpokládal, že žalovaný bude v rámci plnění a dosažení požadovaného účelu smlouvy plnit své povinnosti tak, aby nedošlo ke škodě. Jestliže však obchůzky prováděl téměř v pravidelných intervalech, navíc delších než jedna hodina, přičemž volil stále stejný směr obchůzek, porušil svoji smluvní povinnost provádět obchůzky nepravidelně, a velmi tak zvýšil riziko možného vzniku škody, neboť pachatel měl značně zjednodušenou pozici při nepozorovaném páchání trestného činu. Pokud by však žalovaný postupoval v souladu se smlouvou a obchůzky prováděl nepravidelně a náhodně by měnil jejich směr, nepochybně by se snížilo riziko vloupání. Žalovaný tudíž porušil nejen povinnost ze smlouvy, ale i povinnost zakotvenou v ust. §415 obč. zák., které lze aplikovat i na vztahy obchodněprávní, a porušení těchto povinností je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanoveními části dvanácté, hlavy I., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je částečně opodstatněné.
Dovolatel především namítá, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jejíž existenci spatřuje v tom, že rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu způsobem vyplývajícím z ust. §221 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v daném případě se jedná o obchodní spor mezi podnikateli vyplývající z jejich podnikatelské činnosti a k řízení v prvním stupni byl proto příslušný krajský soud podle §9 odst. 3 písm. a), bod aa) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Tento názor dovolatele není správný.
Podle §9 odst. 3 písm. a), bod aa) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jsou-li oba účastníci zapsáni v obchodním rejstříku.
K tomu, aby spor z tzv. relativního obchodu podle §9 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 patřil do věcné příslušnosti krajského soudu, musely být splněny dvě podmínky : jednak oba účastníci museli být podnikatelé a jednak se muselo jednat o spor při jejich podnikatelské činnosti (nikoliv jen v souvislosti s podnikatelskou činností). Z toho vyplývá, že muselo jít o spor, ve kterém šlo ze stran obou účastníků (viz slova „při jejich“) o práva a povinnosti vznikající při výkonu podnikatelské činnosti; tou je třeba rozumět předmět jejich činnosti podle živnostenského či jiného podnikatelského oprávnění.
Vzhledem k tomu, že v daném případě uvedené podmínky splňuje jen žalovaný (jehož předmětem činnosti je zajišťování ostrahy), nikoliv však již žalobce (jak to vyplývá z výpisů z obchodního rejstříku obou účastníků), je k řízení v prvním stupni věcně příslušný okresní (obvodní) soud. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn důvodně.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval za zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel s poukazem na ust. §261 odst. 1 obch. zák. namítá nesprávný názor odvolacího soudu, že odpovědnostní vztah mezi účastníky vzniklý z porušení povinností žalovaného ze smlouvy o ostraze objektu se řídí občanským zákoníkem, a vyslovuje názor, že tuto smlouvu je třeba posoudit jako innominátní ve smyslu ust. §269 odst. 2 obch. zák.
Podle ust. §1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Podle ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky) tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Skupinu obchodních závazkových vztahů ve smyslu tohoto ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru účastníků a jejich činnosti.
Dovolateli je sice třeba přisvědčit v tom, že oba účastníci daného právního vztahu mají postavení subjektů podle obchodního zákoníku, neboť oba jsou podnikateli zapsanými v obchodním rejstříku, avšak vzhledem k tomu, že mezi nimi uzavřená smlouva o ostraze objektu nemá charakter obchodního vztahu, a nejedná se ani o obchodní závazkové vztahy podle §261 odst. 2, 3, 4, 6 a §262 obch. zák., řídí se uplatněný nárok žalobce na náhradu škody občanským zákoníkem.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ust. §420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit.
Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu.
V dané věci je uplatněn nárok na náhradu škody, přičemž odpovědnost žalovaného je dovozována z toho, že porušil svoje povinnosti vyplývající ze smlouvy o ostraze objektu ze dne 31. 5. 2000 tím, že nezamezil vniknutí cizí osoby před vstupem do objektu žalobce a nečinil nezbytná opatření k zamezení škody, a žalobci v důsledku toho vznikla škoda na majetku vloupáním.
Odvolací soud dospěl k závěru, že i když žalovaný porušil svoji povinnost vyplývající pro něj z uzavřené smlouvy o střežení objektu žalobce tím, že obchůzky prováděl v intervalech delších, než které byly dohodnuty, není toto jeho jednání - za stavu, kdy v řízení nebylo zjištěno, jak a kdy se pachatel do objektu vloupal a kdy žalovaný měl povinnost provádět vnější ostrahu objektu a nikoliv kontrolovat jejich vnitřní stav - v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, neboť „pouhé zvýšení rizika při obchůzkách přesahujících interval jedné hodiny nemůže mít za následek splnění tohoto předpokladu odpovědnosti za škodu“. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
V posuzovaném případě totiž nejde o to, zda zvýšení rizika při obchůzkách přesahujících interval jedné hodiny mělo za následek splnění předpokladu příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného, k níž se smlouvou o ostraze objektu žalobce zavázal, jak odvolací soud dovodil, nýbrž o posouzení, zda porušení této povinnosti mělo za následek vznik škody, neboť podle ujednání obsaženém ve smlouvě (bod VII.) „žalovaný odpovídá za škodu, která vznikne následkem porušení povinností, které pro žalovaného nebo jeho zaměstnance vyplývají z této smlouvy.“ Pro založení jeho odpovědnosti (za splnění ostatních předpokladů) bylo proto podstatné, zda zjištěné neplnění povinností při ostraze objektu bylo alespoň jednou z příčin škodlivého následku, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo.
Z hlediska zkoumání příčiny vzniku škody žalobci - podle pravidel výše uvedených - je nepochybné, že škoda byla způsobena trestným činem nezjištěného pachatele, který provedl vloupání do objektu žalobce tak, že vypáčil vstupní a další dveře, a dále vypáčil trezor, z něhož podle tvrzení žalobce odcizil finanční hotovost, mobilní telefon a fotoaparát. Jestliže ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že ke vloupání a krádeži došlo v době mezi 18.00 a 6.00 hodinou ranní, kdy pracovníci žalovaného měli povinnost provádět kontrolní obchůzkovou činnost, a to v nepravidelných intervalech minimálně jedenkrát za hodinu, a že tuto svoji povinnost střežit objekt žalobce řádně nevykonávali, když obchůzky prováděli téměř v pravidelných intervalech cca o 20 minut delších než jedna hodina, pak tato jejich nečinnost (opomenutí) podstatným způsobem přispěla k tomu, že do uzamčeného prostoru žalobce vnikla bez jejich povšimnutí třetí osoba. I když hlavní příčinou vzniku škody bylo protiprávní jednání nezjištěného pachatele, byla jednou z příčin, která se na nepříznivém následku (o jehož odškodnění jde) významně podílela, skutečnost, že pracovníci žalovaného neprováděli vnější ostrahu tak, jak se žalovaný smlouvou o ostraze zavázal; jejich jednání značnou měrou umožnilo vniknutí cizí osoby do objektu žalobce a vedlo ostatně i k tomu, že provedené vloupání ani nezjistili. Nelze tudíž mít za to, že pokud by žalovaný, resp. jeho pracovníci, své povinnosti řádně v souladu s uzavřenou smlouvou plnili, ke vzniku škody by i v takovém případě došlo. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. je s ohledem na uvedené nesprávný.
Námitkou žalovaného, že v daném případě nepřicházela v úvahu aplikace ust. §450 obč. zák., se nebylo třeba zabývat, neboť výrok rozsudku obvodního soudu, jímž žaloba byla ohledně částky 197.789,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, nabyl samostatně právní moci již v řízení před soudem prvního stupně, když žalobce proti němu nepodal odvolání (§206 odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu