ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.301.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 301/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. H., proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu K., o povinnosti provést opravy družstevního bytu a domu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 331/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2000, č. j. 22 Co 227/2000-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. února 2000, č. j. 13 C 331/97 - 87, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku provést v bytě č. 3 a v domě čp. 810 až 813 v K. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) opravy podlah, štuků, prohnuté příčky mezi kuchyní a obývacím pokojem a oken v bytě způsobem ve výroku rozsudku popsaným, povinnost provést opatření, která zamezí zatékání do bytu, a povinnost provést opravy podlah ve společných prostorách, vstupní verandy a vnějšího pláště domu (rovněž způsobem ve výroku rozsudku popsaným). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. června 2000, č. j. 22 Co 227/2000 - 107, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku odstranit odtržené a vadné plochy štukové vrstvy na vnitřním povrchu obvodových panelů a stropů a provést nanesení nové vrstvy štuku v bytě žalobce č. 3 v domě čp. 811 v K.; v dalším zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Konečně zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání.
Odvolací soud předně dovodil v této věci aktivní legitimaci žalobce, kterému svědčí právo společného nájmu k předmětnému družstevnímu bytu. Dále pak vyšel z právního názoru, že pronajímatele při výkonu práv a povinností vyplývajících z ustanovení §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době jeho rozhodování (dále jen „obč. zák.“) nestíhá v rámci údržby bytu povinnost odstranit jakoukoli závadu v bytě, nýbrž pouze závadu, která brání řádnému užívání bytu nebo ohrožuje výkon nájemcova práva (tedy závadu podstatnou) s tím, že nesplní - li pronajímatel tuto povinnost, může se nájemce soudní cestou domáhat splnění konkrétní povinnosti ve vztahu k údržbě bytu (domáhat se odstranění závad), nebo postupovat podle §691 obč. zák., a že obojí postup předpokládá, že jde o závadu kvalifikovanou ve smyslu výše uvedeném. Na základě prokázaného skutkového stavu věci dovodil, že všechny závady v bytě a domě (které měl za zjištěné) až na závadu, projevující se ve všech místnostech bytu v podobě trhlin, opadávající omítky a štuků, sice zhoršují funkční a uživatelské vlastnosti bytu a domu, avšak užívání bytu nebrání, takže nejde o závady bránící řádnému užívání bytu.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. mimo jiné namítl, že ačkoliv soud prvního stupně zjistil, že do bytu zatéká, odvolací soud nesprávně vyšel ze zjištění, že po zatmelení oken do bytu nezatéká. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl důkaz videozáznamem (jako soud prvního stupně), a vyslovil pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolatel vyslovil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že se v daném případě nejedná o vady kvalifikované, které brání řádnému užívání bytu. I přesto, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že k uplatnění nároku nestačí jakákoli závada, zastává názor, že se v jeho případě o kvalifikované závady jedná. Podle jeho přesvědčení závady bránící řádnému užívání bytu nemusí být havarijního charakteru, ale stačí vady méně výrazné, které užívání bytu znepříjemňují. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu v jeho napadené části zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry napadeného rozsudku a poukázal na ustanovení §687 odst. 3 obč. zák., podle něhož jsou práva a povinnosti nájemce - člena družstva, pokud jde o provádění drobných oprav v bytě a o úhradu nákladů spojených s běžnou údržbou bytu, upraveny ve stanovách družstva. Připomněl, že shromáždění delegátů žalovaného rozhodlo, že nájemce je povinen provádět si všechny opravy v bytě sám. Dovolání navrhl odmítnout.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen “o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), zabýval se otázkou jeho přípustnosti, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání může být napadený rozsudek přezkoumán z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanovením §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
V daném případě nemůže být přípustnost dovolání založena podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně o věci samé. Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., poněvadž odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. Podle citovaného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Protože odvolací soud nevyhověl návrhu dovolatele na vyslovení přípustnosti dovolání, bylo na dovolacím soudu, aby se uplatněnou přípustností zabýval.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a že způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo - li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu (jestliže napadené rozhodnutí právě na tomto právním posouzení spočívalo).
Jelikož podle §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je tedy (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Přípustnost dovolání tedy není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale především i pro rozhodovací činnost soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Z právě uvedeného výkladu vyplývá, že v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost je založena jen ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř., se nemůže uplatnit dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Namítá - li dovolatel v dovolání také to, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou neúplná a nesprávná, používá nezpůsobilý dovolací důvod.
Dovolatel, který před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhl připustit dovolání, zpochybňuje v dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. právní závěr odvolacího soudu, že v tomto konkrétním případě existující vady bytu a domu nejsou svým charakterem závadami, které brání řádnému užívání bytu ve smyslu §691 obč. zák.
Ustanovení §691 obč. zák., pokud jde o pojem „závady bránící řádnému užívání bytu“, neobsahuje ani příkladmo jejich výčet. Záleží tedy na soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil v závislosti na širokém předem neomezeném okruhu okolností, zda jde o kvalifikované závady ve smyslu uvedeného ustanovení.
Jestliže odvolací soud posuzoval jednotlivé existující vady v bytě a v domě, jak byly zjištěny (přičemž správnost skutkového zjištění nelze v dovolacím řízení podle §239 odst. 2 o. s. ř. přezkoumat), s přihlédnutím k tomu, jakého jsou charakteru (tj. rozsahu a závažnosti), zda a do jaké míry znesnadňují bydlení v bytě a zda jsou odstranitelné, pak posoudil všechny v úvahu přicházející rozhodné okolnosti potřebné k učinění závěru, že uvedené závady (až na výše uvedenou výjimku) nelze kvalifikovat jako závady bránící řádnému užívání bytu ve smyslu ustanovení §691 obč. zák. a postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Přitom z toho, jak se obecně správná právní východiska užitá odvolacím soudem prosadila v konkrétní věci, již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá.
Nemá-li otázka řešená v napadeném rozhodnutí (jejíž právní posouzení dovolatel v dovolání zpochybnil) zásadního právního významu, nejsou splněny předpoklady pro závěr, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §151 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobcovy náklady spojené s podáním dovolacího vyjádření se nejeví jako účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu