ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.42.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 42/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 85/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č. j. 14 Co 354/2000-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č. j. 14 Co 354/2000-58, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. dubna 2000, č. j. 12 C 85/98-36, ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. září 2000, č. j. 14 Co 354/2000 - 58, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) ze dne 10. dubna 2000, č. j. 12 C 85/98 - 36, v odvoláním napadeném výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku se zdržet užívání bytu č. 20 v pátém poschodí domu v P. (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“ a „dům“, resp. „předmětný dům“) a bydlení v něm, vyklidit své osobní svršky (kabáty, obleky, šatstvo, prádlo, boty a toaletní potřeby) a vydat žalobkyni klíče od domu a bytu, a ve výroku o nákladech řízení s tím, že jsou splatné k rukám advokáta. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení o vyklizení věcí v něm specifikovaných, zůstal odvoláním nedotčen, a proto nabyl samostatně právní moci.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, mimo jiné že žalovaný je manželem vnučky žalobkyně I. H., nyní S., že rozhodnutím Odboru bytového hospodářství tehdejšího ONV v P. ze dne 2. 7. 1990, č. j. byt sine/90 Sv, bylo zrušeno žalobkyni právo užívat byt č. 11, II. kategorie o velikosti jedné místnosti v přízemí domu čp. 1873 v P. z důvodu obecného zájmu, že v tomto bytě kromě žalobkyně byli k pobytu hlášeni I. H. a J. R. jako její nastávající manžel, že o přidělení předmětného bytu jako bytu náhradního pro žalobkyni rozhodl Obvodní národní výbor v P. rozhodnutím ze dne 2. 7. 1990, č. j. N 289/90 Sv., že dohodu o odevzdání bytu uzavřel dne 3. 7. 1990 Bytový podnik, státní podnik v P. se žalobkyní, že žalobkyně dala v roce 1996 ústní souhlas své vnučce I. H., která v té době byla snoubenkou žalovaného, aby se spolu se žalovaným do jejího bytu na přechodnou dobu nastěhovali a že i přesto, že později svůj souhlas, aby žalovaný v jejím bytě bydlel, odvolala, žalovaný se v bytě spolu s vnučkou žalované a jejich nezletilým dítětem, které se v mezidobí narodilo, stále zdržuje.
Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalobkyně se stala výlučnou uživatelkou bytu, který byl přidělen pouze jí jako byt náhradní za její předchozí byt v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), že toto právo užívání se dnem 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., (dále jen „obč. zák.“) ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák. změnilo na nájem bytu, a že se vnučka žalobkyně nestala společnou nájemkyní bytu spolu se žalobkyní. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vnučka žalobkyně i žalovaný mají pouze odvozené právo v bytě bydlet, které je založené souhlasem žalobkyně, a protože žalobkyně svůj souhlas, aby žalovaný v bytě bydlel, odvolala, zdržuje se v něm žalovaný bez právního důvodu. Námitce žalovaného, že požadavek žalobkyně vyjádřený v žalobním petitu je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., neboť zasahuje do jeho rodinněprávních vztahů, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil. Vyslovil názor, že je pouze věcí žalobkyně, komu umožní ve svém bytě bydlet, a pakliže svůj souhlas odvolala, je žalovaný povinen se tomuto stanovisku podrobit. Navíc podle odvolacího soudu aplikací §3 odst. 1 obč. zák. lze existující právo pouze odejmout, a nikoli je přiznat. K argumentaci žalovaného, že žalobní petit není vykonatelný, zaujal odvolací soud stanovisko, že tomu tak není, jelikož odpovídá situaci, kdy žalovaný byt žalobkyně užívá neoprávněně, a má jím být zabráněno užívání bytu žalovaným do budoucna.
Návrh žalovaného na připuštění dovolání k „posouzení výroku na vyklizení svršků žalovaného a otázky přidělení náhradního bytu žalobkyni na základě nepravdivých údajů“ odvolací soud zamítl s odůvodněním, že otázky, tak jak byly vymezeny, nejsou otázkami právními, ale jsou spíše zaměřeny na hodnocení skutkových zjištění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „o. s. ř.“), a výslovně v něm uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolatel namítl, že výrok napadeného rozsudku, jímž mu bylo uloženo vyklidit osobní svršky, je nevykonatelný. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) dovolatel zrekapituloval výhrady, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jež odvolací soud nezohlednil), že dokazování nebylo doplněno navrhovanou zprávou majetkového odboru Obvodního úřadu v P. k prokázání okolností, za nichž došlo k přidělení předmětného bytu. Dále při rozhodování mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že manželka dovolatele žila se žalobkyní po řadu let v předchozím bytě o velikosti 0+1, že náhradou za něho byl žalobkyni a manželce dovolatele přidělen předmětný byt, který je podstatně větší a kvalitnější, že o jeho přidělení bylo rozhodnuto jenom proto, že žalobkyně žila i s vnučkou - jeho manželkou a v bytě byla hlášena další osoba jako nastávající manžel vnučky. Dovolatel rovněž poukázal na výpověď samotné žalobkyně, která uvedla, že nebýt soužití s vnučkou, získala by pouze garsonieru. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že chybně posoudil otázku aktivní věcné legitimace v této věci, neboť podle jeho názoru žalobkyni a jeho manželce k předmětnému bytu vzniklo právo společného nájmu. Odvolací soud také podle něho dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že výkon práv žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud podle dovolatele v podstatě převzal právní závěry soudu prvního stupně, který v této souvislosti hodnotil pouze otázku souhlasu se spoluužíváním bytu, a na námitky dovolatele ohledně doby soužití žalobkyně a jeho manželky a ohledně okolností získání předmětného bytu nebral zřetel. Z pohledu dobrých mravů měla být správně posouzena i ta skutečnost, že v případě realizace napadeného rozhodnutí by došlo k ohrožení existence jeho rodiny s malým dítětem, neboť jinou možnost společného bydlení nemají, a že by byl nucen v předmětném bytě zanechat věci ze společného jmění, jež by pak nemohl užívat. Pokládá za nepředstavitelné, aby věci ve společném jmění vyklízel, když je potřebuje jak on tak manželka. Konečně dovolatel výslovně napadá výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení. Dovolacímu soudu navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné. K námitce dovolatele, že žalobou uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, jen připomněla, že se její zdravotní stav vlivem fyzického napadení žalovaným zhoršil a vyžaduje naprostý klid. Její vnučka s chováním svého manžela plně solidarizuje, ačkoliv jeho jednání je předmětem šetření policie.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. září 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není v daném případě přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbylo proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., na něhož dovolatel v dovolání výslovně odkázal.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě dovolatel před vyhlášením potvrzujícího rozsudku podal návrh na připuštění dovolání, který odvolací soud zamítl, takže bylo na dovolacím soudu, aby se uplatněnou přípustností zabýval.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je - za splnění v něm uvedených podmínek - závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená otázka) má po právní stránce zásadní význam. Jeho kladně vyjádřeným závěrem se dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde - li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde - li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí mimo jiné na právních závěrech, že nájemní právo k předmětnému bytu svědčí pouze žalobkyni (a nikoli též manželce žalovaného) a že výkon práva žalobkyně domáhat se zdržení užívání bytu nelze pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. odepřít a žalobu z tohoto důvodu zamítnout, jejichž řešení dovolatel v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zpochybnil a tím závazně vymezil objektivní hranice dovolacího přezkumu. Další právní závěry, na nichž napadené rozhodnutí rovněž spočívá, jejichž řešení dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu nezpochybnil, jsou z dovolacího přezkumu vyloučeny.
V projednávané věci jde o zdržení se užívání předmětného bytu a vyklizení věcí dovolatelem, který jej užívá jakožto manžel vnučky žalobkyně na základě souhlasu žalobkyně jako nájemkyně bytu (právní důvod jeho bydlení v bytě byl od tohoto souhlasu odvozen), a to po odvolání uvedeného souhlasu žalobkyní. Spornou právní otázkou, kterou dovolatel v prvé řadě nastolil k řešení, je otázka, zda žalobkyně je výlučnou nájemkyní předmětného bytu, či zda jí svědčí právo společného nájmu k bytu spolu s její vnučkou - manželkou dovolatele.
Odvolací soud (pokud jde o právní otázku v prvém pořadí) zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušné právní normy, kterou správně vyložil a dospěl ke správnému právnímu závěru. Jelikož předmětný byt byl jako náhradní přidělen (rozhodnutím výše označeným) pouze žalobkyni (poté, co její užívací právo k předchozímu bytu bylo z rozhodnutí příslušného národního výboru zrušeno), pak pouze jí vzniklo právo na uzavření dohody o jeho odevzdání a převzetí (§48 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty , §154 odst. 1 obč. zák. před novelou) a následně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu pak dne 3. 7. 1990 vzniklo pouze žalobkyni právo osobního užívání předmětného bytu (§155 obč. zák. před novelou), které se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na nájem bytu (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - dále opět jen „obč. zák.“). Protože vnučka žalobkyně - manželka dovolatele ke dni 1. 1. 1992 nebyla uživatelkou ani společnou uživatelkou předmětného bytu a bydlela v něm z titulu příslušnice domácnosti žalobkyně, nemohla se k uvedenému datu stát nájemkyní či společnou nájemkyní předmětného bytu. Způsob řešení uvedené právní otázky odvolacím soudem tak dovolání přípustným nečiní.
Jinak je tomu ovšem v případě další právní otázky, s jejímž posouzením je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle §126 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.
Ve smyslu citovaného ustanovení přísluší nájemci bytu obdobná práva jako vlastníku, tj. domáhat se ochrany svého práva žalobou reivindikační (na vyklizení) nebo žalobou negatorní (na zdržení se užívání). Je na nájemci, prostřednictvím které z uvedených žalob se bude domáhat ochrany svých práv, avšak jejich úspěšnost odvisí od prokázání potřebných hmotněprávních předpokladů.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsouce sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srovnej R 39/86 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o výklad ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., vyjádřil se k němu opakovaně Nejvyšší soud České republiky ve vztahu k výkonu práva domáhat se vyklizení bytu osobou, užívající jej bez právního důvodu. V rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 5, byl vyjádřen právní závěr, že prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. sice nelze „založit“ právo, že ale důsledkem jeho aplikace není konstituování „nového“ práva, ale omezení práva existujícího. Rozhodnutí, jímž byla povinnost vyklidit byt s odkazem na tyto články vázána na zajištění bytové náhrady, bylo soudní praxí pojímáno - a ani ve vztahu k §3 odst. 1 obč. zák. není důvod k chápání jinému - nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí. Shodné právní závěry pak zaujal Nejvyšší soud České republiky v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněném pod č. 208, sešitu č. 11, ročník 2002 časopisu Soudní judikatura), v němž byla řešena tatáž právní otázka, zda ve sporu o vyklizení bytu za situace, kdy žalovanému nesvědčí právo na bytovou náhradu ani přímo podle výslovného ustanovení zákona, ani na základě analogie zákona, lze žalobě přesto výjimečně - ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - vyhovět za předpokladu přiznání práva na zajištění bytové náhrady. V dalším svém rozsudku ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, Nejvyšší soud České republiky ve věci vyklizení bytu osobou, která jej užívala na základě souhlasu nájemce, po odvolání uvedeného souhlasu dovodil, že lze přistoupit k zamítnutí žaloby na vyklizení bytu v případě, že výkon tohoto práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Uvedené závěry lze vztáhnout i na otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k výkonu práva nájemce domáhajícího se zdržení užívání bytu osobou, jíž odňal souhlas s jeho užíváním.
Z citované judikatury, s níž se dovolací soud v dané věci ztotožňuje, vyplývá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalobu na vyklizení bytu (v posuzované věci na zdržení se užívání bytu) není možno zamítnout, byť by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Rozhodnutí, jímž se zamítá žaloba na zdržení se užívání bytu při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., nelze chápat tak, že se jím žalovanému zakládá právo, které dosud neměl, ale že žalobci bylo za daného stavu (pro tentokrát) odepřeno právo domáhat se zdržení užívání bytu. Nevytváří se tím subjektivní právo žalovaného v bytě nadále bydlet, jeho hmotněprávní povinnost zdržet se užívání bytu trvá, a ani právo žalobce domáhat se ochrany nezaniká, nicméně nedojde - li ke změně skutečností, které měly za následek rozpor výkonu práva s dobrými mravy, nelze tomuto právu ochranu poskytnout. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tak byl uplatněn oprávněně.
Ze shora podaného výkladu plyne, že v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost je založena pouze ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř., nemůže být způsobilým dovolacím důvodem dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy námitka, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud se proto opodstatněností uvedeného dovolacího důvodu, který dovolatel uplatnil, nezabýval.
Pakliže dovolatel v dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. namítal nevykonatelnost rozsudečného výroku označeného v rozsudku soudu prvního stupně jako I. 2), dovolací soud je názoru, že nelze této námitce přiznat opodstatnění.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvod, pro nějž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu