Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.916.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.916.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 916/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce města B. proti žalovanému A. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 49/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 61/98-46, ve znění opravného usnesení ze dne 28. února 2001, č. j. 12 Co 61/98-65, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. října 1997, č. j. 34 C 49/96-28, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost „vyklidit byt č. 31 na ulici K. č. 6 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) „a předat jej žalobci do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že na základě rozhodnutí ObNV B. I o schválení dohody o výměně bytů ze dne 8. 5. 1980 se manželé J. a H. K. stali uživateli předmětného bytu, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 2. 1988, č. j. 44 C 227/87-16, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 1988, bylo jejich užívací právo k bytu zrušeno a J. K. byla uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po poskytnutí náhradního ubytování. Dále vzal za zjištěné, že manželé K. předmětný byt přenechali za úplatu do užívání žalovanému, který někdy v roce 1993 začal jednat s tehdejším starostou Úřadu městské části B. – S. A. J. o možnosti sjednání nájmu k předmětnému bytu, že při těchto jednáních byla v první polovině roku 1994 ústně starostou a žalovaným sjednána nájemní smlouva, v jejímž rámci bylo ujednána výše nájemného a časová neomezenost nájmu, a že starosta přislíbil vypracování písemné nájemní smlouvy. Konečně soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v tu dobu bylo obvyklé, že starosta uzavíral nájemní smlouvy jménem vlastníka města B. a že žalovaný jej pokládal za osobu k tomu oprávněnou, že žalovaný dosud v bytě bydlí a řádně platí nájemné a že jeho nájemní právo bylo poprvé zpochybněno až podanou žalobou. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva byla platně uzavřena, neboť podle právní úpravy v tu dobu účinné ji bylo možno uzavřít ústně, a měla všechny předepsané náležitosti. Protože soud prvního stupně došel k závěru, že žalovanému k předmětnému bytu svědčí právo nájmu, žalobě na vyklizení nevyhověl. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 61/98-46, ve znění opravného usnesení ze dne 28. února 2001, 12 Co 61/98-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit předmětný byt a předat jej žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že původním uživatelům předmětného bytu bylo užívací právo zrušeno soudním rozhodnutím. Od právní moci soudního rozhodnutí (ode dne 12. 9. 1988) pak podle odvolacího soudu svědčilo J. K. tzv. právo na bydlení v bytě do doby poskytnutí odpovídající bytové náhrady, a předmětný byt tak nebyl právně volný, což bránilo uzavření nájemní smlouvy s jiným nájemcem. Právně volným se stal až dnem 15. 7. 1996, kdy se J. K., jak zjistil odvolací soud z dohody o zániku nájmu bytu ze dne 10. 7. 1996, jíž bylo doplněno dokazování, práva na bydlení v bytě vzdal. Z výzev k vyklizení a předání bytu, adresovaných J. K., Magistrátem města B. ze dne 17. 11. 1993, a Úřadem městské části B. – S. ze dne 25. 9. 1995 a ze dne 24. 10. 1995 odvolací soud zjistil, že se tak stalo poté, co byl J. K. opakovaně vyzýván k vyklizení a předání předmětného bytu bez zajištění náhrady s odůvodněním, že se v bytě nezdržuje, pronajímá jej a je spoluvlastníkem jiného domu. Okolnost, že J. K. své právo na bydlení v bytě nerealizoval, pokládal odvolací soud za nerozhodnou ve vztahu k existenci tohoto práva až do 10. 7. 1996. Na podkladě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že v první polovině roku 1994 nebylo možno platně uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu, neboť byl zatížen právem J. K. užívat jej k bydlení. Po doplnění dokazování statutem města B. účinným od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1995 odvolací soud došel k názoru, že nájemní smlouva nemohla být uzavřena platně i z toho důvodu, že tehdejší starosta městské části B. – S. A. J. nebyl oprávněn rozhodovat o pronajímání majetku města (svěřeného městské části). Tato rozhodovací pravomoc náležela radě městské části (případně jejímu příslušnému orgánu). Starosta jakožto statutární orgán obce (městské části) mohl pouze jménem obce (městské části) příslušnou nájemní smlouvu uzavřít. Protože z obou uvedených důvodů podle odvolacího soudu nemohl nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu platně vzniknout, užívá jej žalovaný bez právního důvodu. V okolnostech, že žalovaný při své snaze o získání legálního nájemního vztahu postupoval přiměřeně a že mu nemohl být znám nedostatek oprávnění starosty městské části uzavřít s ním nájemní smlouvu a ani překážka bránící uzavření nájemní smlouvy, sice odvolací soud neshledal důvod k zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování soudu - dále jenobč. zák.“, avšak zohlednil je při stanovení delší lhůty k vyklizení bytu. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jeno. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím napadl správnost právního závěru odvolacího soudu, že ústní nájemní smlouva nebyla uzavřena platně. Zejména vyjádřil nesouhlas se závěrem, že v době uzavírání nájemní smlouvy byl byt zatížen právem J. K. užívat jej k bydlení. Připomněl, že J. K. byt vyklidil bez zajištění bytové náhrady již v roce 1990. Tím, že dobrovolně splnil svou povinnost, došlo k zániku jeho závazku splněním. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod R 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dodatečně uzavřená dohoda mezi žalobcem a J. K. ze dne 10. 7. 1996 má proto podle jeho přesvědčení pouze deklaratorní charakter a potvrzuje stav trvající dlouhou dobu. Zpochybnil rovněž správnost závěru odvolacího soudu, že podle Statutu města B. nebyl tehdejší starosta městské části oprávněn uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu. V této souvislosti mimo jiné poukázal na to, že také na jednání měst a obcí navenek se vztahuje ustanovení §20 obč. zák. Proto i kdyby starosta nebyl oprávněn nájemní smlouvu uzavřít, bylo by nutno vzít v úvahu, že právnické osobě vznikají práva a povinnosti i za situace, kdy za ni jedná osoba, která překročí své oprávnění, pokud o tomto překročení druhý účastník nemohl vědět. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně posoudil otázku dobrých mravů, kdy přes zjištění, že to byl žalobce, kdo postupoval protiprávně, a že dovolatel se žádného protiprávního jednání nedopustil, žalobě o vyklizení bytu vyhověl a uvedené okolnosti vzal v úvahu pouze při stanovení délky lhůty k vyklizení. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu s argumentací uplatněnou již v předchozí fázi řízení. Navrhl dovolání zamítnout. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. přede dnem 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Bylo - li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. 10. 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Následně se zabýval otázkou, zda podané dovolání je důvodné. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s. ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení právních otázek, zda vzhledem ke zjištěným skutečnostem byla či nebyla ústní nájemní smlouva starostou Úřadu městské části B. – S. a dovolatelem uzavřena platně, a zda lze za použití §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu o vyklizení bytu za situace, kdy dovolateli nikdy k bytu nesvědčil platný titul k jeho užívání. Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10/1998, rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod č. C 303, rozsudek ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, pod č. C 535, a rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99), zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 496/2001, vyslovil, že uvedený závěr lze vztáhnout i na případ, kdy k bytu svědčí jiné osobě právo na bydlení do zajištění odpovídající bytové náhrady, obsahově vymezené v ustanovení §712a obč. zák. Jinými slovy byt, k němuž svědčí jiné osobě právo na bydlení, nelze pokládat za právně volný, a tato okolnost vylučuje možnost vzniku práva nájmu k témuž bytu další osobě. Dovolací soud nemá důvod se od těchto stanovisek odchylovat a sdílí je i v projednávané věci. Dovolatel napadl správnost právního závěru odvolacího soudu, že v době uzavření ústní nájemní smlouvy byl byt zatížen právem J. K. užívat jej k bydlení, argumentací, že jmenovaný byt vyklidil dobrovolně bez zajištění bytové náhrady již v roce 1990, čímž ve smyslu závěrů obsažených v R 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dobrovolně splnil svoji povinnost a došlo tak k zániku jeho závazku splněním. Uvedený způsob zániku závazku předpokládá, že povinný dobrovolně splní svoji povinnost vyklidit byt, uloženou mu vykonatelným soudním rozhodnutím. Splnění této povinnosti v sobě zahrnuje i odevzdání bytu oprávněnému (srovnej rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, pod pořadovým číslem 27, str. 329). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu bylo mimo jiné i zjištění, že J. K. byt přenechal za úplatu k užívání dovolateli v roce 1990, že byl Magistrátem města B. a Úřadem městské části B. – S. opakovaně v letech 1993 až 1995 vyzýván k vyklizení a předání předmětného bytu bez zajištění náhrady s odůvodněním, že se v něm nezdržuje, pronajímá jej a je spoluvlastníkem jiného domu, a že na výzvy reagoval až dne 10. 7. 1996, kdy s ním byla uzavřena dohoda, v jejímž rámci se ke dni 15. 7. 1996 vzdal práva na bydlení v bytě. Za tohoto stavu nelze učinit závěr o zániku závazku J. K. k vyklizení bytu jeho dobrovolným splněním, neodevzdal-li jmenovaný byt pronajímateli (žalobci), ale naopak umožnil jeho užívání dovolateli, a znemožnil tak žalobci realizaci jeho práva s bytem dále disponovat; okolnost, že J. K. byt sám neužíval, nemůže být z tohoto pohledu právně významná. Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že existence práva jmenovaného užívat předmětný byt k bydlení bránila vzniku práva nájmu dovolatele k témuž bytu a že již z tohoto důvodu je uvedená nájemní smlouva absolutně neplatná, je správný. Se zřetelem k tomu je nadbytečné zabývat se dále posouzením správnosti právního názoru odvolacího soudu, pokud jde o druhý z uvedených důvodů neplatnosti nájemní smlouvy, neboť i kdyby názor odvolacího soudu (ohledně dalšího důvodu neplatnosti nájemní smlouvy) nebyl shledán správným, nemohla by tato změna právního náhledu zvrátit již učiněný závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z prvního uvedeného důvodu. Dovolací soud nemohl přisvědčit ani výtce dovolatele, směřující proti závěru odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. při rozhodování o žalobě o vyklizení bytu ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. V rámci ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti se může domáhat jejího vyklizení vůči tomu, kdo ji užívá bez právního důvodu. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod poř. č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Soudní praxe se ustálila ve výkladu tohoto ustanovení potud, že na jeho základě lze jen omezit stávající právo, nikoli založit právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II.ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 4, ročník 1995, II. díl, nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by takový postup vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jestliže v projednávané věci žalovanému k bytu nesvědčí od počátku žádný platný právní titul k bydlení (nájemní právo k bytu mu nevzniklo), nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na vyklizení bytu a žalobu z tohoto důvodu zamítnout. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě §3 odst. 1 obč. zák. by ve svých důsledcích znamenalo, že by soud odepřel ochranu vlastnického práva žalobkyně (odňal by tím právo na vyklizení bytu). K ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je však na místě přihlédnout při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení bytu bude vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady. Shodný právní názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, sešit č. 11, pod poř. č. 133, a v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1483/2000. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil - ve svých důsledcích - rovněž posledně uvedenou právní otázku nastolenou k dovolacímu přezkumu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. proto nebyl užit opodstatněně. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je v mezích, otevřených dovolacímu přezkumu (stanovených dovolatelem), správný, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalobci podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo (§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. června 2003 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2003
Spisová značka:26 Cdo 916/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.916.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19