Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2003, sp. zn. 28 Cdo 1316/2001 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1316.2001.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1316.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1316/2001 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce T., spol. s r.o., zst. advokátem, proti žalovanému M. H., zast. advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 19 C 154/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 Co 438/2001-82, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 Co 438/2001-82, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.4.2000, č.j. 19 C 154/98-38, se zrušují. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 29.5.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 4 změněnou v průběhu řízení domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému, aby vyklidil a žalovanému předal nemovitost, a to třípodlažní budovu specifikovanou v žalobě, jakož i pozemek – zastavěnou plochu, a to do 15 dní od právní moci rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 6. 1999, č.j. 19 C 154/98-12, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení ze dne 4. 1. 2000, č.j. 21 Co 486/99-26, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, podle něhož pozemky a stavby na nich se nacházející (dům, provozní objekt a řadové garáže) byly žalobci pronajaty jako celek. Skutečnost, že v části těchto nemovitostí (totiž v provozním objektu a garážích) se nacházely nebytové prostory, na věci nic nezměnilo. Předmětem nájmu nebyly totiž samostatné nebytové prostory, jako blíže specifikované prostory uvnitř nemovitosti, ale nemovitosti samotné jako celek. Na takový případ proto nedopadal zákon č. 116/1990 Sb., v platném znění. Uvedený vztah mezi účastníky bylo proto třeba kvalifikovat podle §663 a násl. o.z., neboť předmětem smlouvy byly nemovitosti. Úvaha soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., tak podle odvolací soudu neměla místa. Dalším rozsudkem ze dne 5. 4. 2000, č.j. 19 C 154/98-38, soud prvního stupně žalobě vyhověl zcela a uložil žalovanému nemovitosti vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že smlouvou z 30. 1. 1996 tehdejší vlastník pronajal žalobci mimo jiné i pozemek č.p. 333/2 a třípodlažní budovu skladových a kancelářských prostor a jednopodlažní budovy garáží na témže pozemku, to vše v P.. Ohledně sousedního pozemku s domem shledal soud prvního stupně smlouvu neplatnou, protože pronajímatel nebyl jejich vlastníkem. Nájemní vztah byl mezi účastníky založen na dobu do 31. 1. 20026 za měsíční nájemné v částce 40.000 Kč. Poté žalobce smlouvou o podnájmu ze dne 4. 6. 1996 nemovitost pronajal žalovanému, který posléze přestal platit sjednané nájemné, takže žalobce tuto smlouvu v roce 1998 platně vypověděl. Žalovaný poté odmítl pronajaté nemovitosti vyklidit a žalobci předat. Z podacího lístku dovodil, že pronajímatel M. K. dopisem ze dne 20. 12. 1995 požádal Obvodní úřad P. o souhlas k uzavření nájemní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně právně věc posoudil tak, že došlo k uzavření nájemní smlouvy podle §663 a násl. o.z. K uzavření takové smlouvy nebylo třeba předchozího souhlasu příslušného úřadu. Smlouva nemohla být neplatná ani pro absence výslovného uvedení účelu nájmu, když nepodléhala režimu zákona č. 116/1990 Sb. Neshledal důvodným ani námitku žalovaného, že smlouva je neplatná podle §39 o.z. pro rozpor s dobrými mravy.Skutečnost, že M. K. si vzal na zakoupení nemovitostí úvěr ve výši 25 milionů korun a pronajal je za 40.000 Kč měsíčně (ač cena podnájmu byla ve vztahu k žalovanému dohodnuta na 220.000 Kč měsíčně) ještě neznamená, že tím tehdejší pronajímatel sledoval povinnost vyhnout se závazku splatit úvěr. Bylo totiž na něm, jakým způsobem zaplacení úvěru zajistí. Dospěl proto k závěru, že žalovaný nemovitosti užívá bez právního důvodu. Žalovaný v odvolání namítal nesprávnost právního posouzení a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce nebyl ve věci aktivně legitimován, neboť nájemní smlouva, kterou uzavřel s M. K. nebyla platná. Kvalifikace nájemní smlouvy podle §663 a násl. o.z. provedená soudem prvního stupně je nepřípadná, v tomto směru odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle něhož i v takových předmětech nájmu byl souhlas správního orgánu nutný. Ostatně soud prvního stupně nepřipustil důkaz výslechem svědka K. k této otázce, ač z výsledků dokazování nevyplynulo, že by tvrzené podání z 20. 12. 1995 bylo vůbec Obvodnímu úřadu P. doručeno. V této souvislosti namítal, že už podle živnostensko-právního schválení z 3.8.1953, byly předmětné nemovitosti vymezeny jako provozovna ke skladování předmětů a především zásob potravin V. p. z. n.p. a ke garážování jeho vozidel. Pokud nebyly k dispozici jiné doklady stavebního úřadu o tom, k jakému účelu byly budovy na pozemku povoleny užívat, bylo třeba vycházet z tohoto živnostensko-právního schválení, když tímto způsobem byly sklady a garáže užívány až do současnosti. Navíc po roce 1989 sloužily i k přímému prodeji. Šlo tudíž o nebytové prostory sloužící k provozování obchodu a služeb. Žalovaný rovněž trval na neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. M. K. měl v době jejího uzavření splácet úvěrové splátky ve výši 560.000 Kč, přitom nemovitosti pronajal za 50.000 Kč. Jednal proto s úmyslem vyhnout se plnění závazků ze smlouvy o úvěru. Ani tomu odpovídající žalovaným navržené důkazy soud prvního stupně nepřipustil a neprovedl. Konečně namítal neplatnost smlouvy proto, že ohledně dalšího pozemku a domu na něm stojícího (z něhož je jediný průjezd na předmětné nemovitosti) byla smlouva shledána neplatnou, protože M. K. nebyl vlastníkem uvedených nemovitostí. Tímto důsledkem se měl soud prvního stupně zabývat z úřední povinnosti. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2001, č.j. 21 Co 438/2001-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Výrokem svého rozsudku připustil dovolání pro otázku, zda nutnost předchozího souhlasu pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/19999 Sb., se vztahovala pouze na místnosti určené bezprostředně k prodeji či poskytování služeb nebo k místnostem, jejichž užívání sloužilo k zajištění možnosti provozovat obchod a služby (velkoobchodní sklady, garáže). Návrh na připuštění dovolání k dalším otázkám navrženým žalovaným, odvolací soud zamítl. Vyslovil se v této souvislosti tak, že: 1) otázka potřebnosti předchozího souhlasu obvodního úřadu k nájemní smlouvě týkající se předmětných nemovitostí nemá s ohledem na právní posouzení nebytových prostor nacházejících se v nemovitostech právní význam, 2) z výsledků řízení nevyplynulo, že by předmětná nájemní smlouva směřovala k cíli vyhnout se splacení úvěru, či uměle snížit cenu nemovitostí, nemá proto v daném případě pro rozhodnutí význam ani otázka, zda by v opačném případě šlo o platný právní úkon, 3) otázka oddělitelnosti části právního úkonu od jeho zbytku za situace, kdy jediný přístup k pronajatým nemovitostem je přes nemovitosti dotčené neplatností smlouvy, není otázkou zásadního právního významu, neboť je řešitelná běžným výkladem. Odvolací soud přitom založil své rozhodnutí na zjištěních převzatých z řízení před soudem prvního stupně a z doplnění dokazování, podle nichž ohledně účelu užívání předmětných nemovitostí existuje v archivech stavebního úřadu poslední dostupné rozhodnutí z 3. 8. 1953, o povolení užívat uvedené stavby jako skladištní prostory a garáže. Z obsahu rozhodnutí nevyplývá, že by šlo o povolení provozování obchodu či služeb. Dále zjistil, že přijetí zásilky tvrzené žalobcem ze dne 20.12.1995 neplyne ani z knihy podání úřadu Městské části P. Posledně zmíněnou okolnost však nepovažoval odvolací soud pro své rozhodnutí za významnou. Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl odvolací soud předně k závěru, že v předmětných nemovitostech se nacházely nebytové prostory, a to jednak garáže, jednak velkoobchodního skladiště určeného především ke skladování potravin. Vzhledem k vývoji názorů na nutnost aplikace zákona č. 116/1990 Sb. (v tomto směru odkazoval odvolací soud postupně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1175/96, překonané podle jeho názoru pozdějšími rozhodnutím 20 Cdon 255/99 a 2 Cdon 1502/97) však vyslovil závěr, že i v případech, kdy předmětem nájmu jsou nemovitosti, v nichž se nachází výlučně nebytové prostory, bylo zapotřebí předběžného souhlasu obecního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. V této věci však předmětem nájmu nebyl určen k provozování obchodu a služeb. Jazykovým a historickým výkladem dospěl k závěru, že garáže a sklady nesloužily bezprostředně k provozování obchodu a služeb, neboť z nich teprve bylo zboží rozváženo do jednotlivých prodejen. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, podle níž v chování M. K. mělo být spatřováno jednání v rozporu s dobrými mravy proto, že účelem smlouvy bylo zmaření úhrady úvěrů M. K. vůči K. b. cestou umělého snížení ceny nemovitostí. Odvolatel netvrdil, že by předmětné nemovitosti byly jediným majetkem jmenovaného a příjem z jejich pronájmu jediným jeho zdroje k zaplacení úvěru. Ostatně úvěr byl zajištěn zástavním právem váznoucím na těchto nemovitostech. Konečně nedospěl odvolací soud k závěru ani o neplatnosti nájemní smlouvy z důvodů uplatněných žalovaným, podle něhož při částečné neplatnosti nájemní smlouvy ohledně nemovitostí, přes které je přístup na pronajaté zbývající nemovitosti, činí tato okolnost celou smlouvu neplatnou. Odvolací soud vyslovil, že jak pozemek, tak stavby na něm stojící, jsou způsobilé být samostatně předmětem nájemního vztahu. Na tom nic nemění skutečnost, že přistup na ně je pouze přes cizí pozemek. Je vždy věcí nájemce, aby s touto okolností počítal a přístup na pozemek si zajistil. Ostatně žalovaný jako odvolatel ani netvrdil, že by při realizaci výkonu jeho práva docházelo fakticky k nějakým problémům. Otázka dělitelnosti platného a neplatného předmětu smlouvy se pak může promítnout i v otázce výše nájemného. To sice bylo podle nájemní smlouvy sjednáno souhrnnou částkou za všechny nemovitosti jako celek, je však zřejmé, že z praktického hospodářského hlediska byly podstatné právě nemovitosti předmětné. Pokud následně došlo ke zjištění, že část nemovitosti nepatřila tehdejšímu pronajimateli a ohledně nich je smlouva neplatná, mohl nájemce žádat o snížení ceny nájemného. Protože však výše nájemného není podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu nemovitostí ve smyslu §681 odst. 1 o.z., nečiní tato částečná neplatnost smlouvy tuto neplatnou jako celek. Odvolací soud proto dospěl k shodnému závěru jako soud prvního stupně o tom, že žalobci svědčí aktivní legitimace k podání žaloby o vyklizení podle §126 o.z., když žalovanému nesvědčí platný právní důvod k jejich užívání. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil, dovolání připustil pro výše naznačenou otázku, kterou považoval za otázku zásadního právního významu a ve zbytku návrh na připuštění dovolání z důvodů uplatněných žalovaným zamítl. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozoval jak z ustanovení §239 odst. 1,2 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tak z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tvrdil dále, že rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.) a konečně namítal, že v řízení došlo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.). Podle dovolatele platnost předmětné podnájemní smlouvy ze dne 4.6.1996 se odvíjela od platnosti původní nájemní smlouvy, kterou žalobce jako nájemce uzavřel s tehdejším vlastníkem předmětu nájmu M. K. jako pronajimatelem dne 30. 1. 1996. S tím souvisela i otázka aktivní legitimace žalobce k podání žaloby na vyklizení. Nesouhlasil v tomto směru s restriktivním výkladem zaujatým odvolacím soudem a dovozoval, že provozování obchodu zahrnovalo i činnost jako je garážování a skladování. Stejně tak namítal nesprávnost postupu odvolacího soudu v otázce zjištění povahy stavebně technického určení předmětných nemovitostí, jak byla patrna z výsledků provedeného dokazování. Opětovně namítal za využití už dříve uvedených argumentů, neplatnost nájemní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, když jednání M. K. objektivně směřovalo k snížení hodnoty nemovitostí zatížených zástavním právem ve prospěch K. b. k zajištění bankovního úvěru, který byl tímto peněžním ústavem M. K. poskytnut. Nesprávnost postupu odvolacího soudu spatřoval konečně ve způsobu zjišťování skutečností významných pro posouzení věci, kterými odvolací soud mu odňal možnost přezkumu v další instanci. Konečně nesouhlasil s právním posouzením odvolacího soudu, pokud je o otázku smlouvy o nájmu, která se původně měla týkat i obytné budovy čp.‚ 444 a pozemku č. parc. 333/1 jí zastavěného. Tyto pozemky nemohly být platně předmětem nájemní smlouvy, neboť nebyly ve vlastnictví pronajimatele, přitom přístup do ostatních zbývajících pronajatých nemovitostí byl možný právě přes shora zmíněné pozemky. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jeno.s.ř.“). Přípustnost dovolání v této věci plyne z ustanovení §238 odst. 1, písm. b) o.s.ř., kdy rozsudkem odvolacího soudu byl sice potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který však rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomuto důsledku je nepodstatná okolnost, zda vůbec a v jakém rozsahu odvolací soud vyslovil navíc přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku. Dovolacímu přezkumu je tak ve smyslu §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. tak podléhá posouzení správnosti jak právních závěrů zaujatých odvolacím soudem, tak posouzení otázek skutkového zjištění, případně (ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.) i posouzení otázek, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly dovolatelem uplatněny. Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z citovaných předpisů a z rozsahu podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Předmět řízení v této věci byl vymezen tvrzeními žaloby, podle nichž žalobce uzavřel jako nájemce, se souhlasem vlastníka, se žalovaným dne 4. 6. 1996 smlouvy o podnájmu nemovitostí v Č. ulici čp. 444, v P., a to k jedné třípodlažní budově (sklad a kanceláře) a jedné jednopodlažní budovy (garáže) včetně dovru a pozemkové parcely č. 333/2, na které uvedené budovy stojí, to vše zapsané na LV č. 124 pro kat. území N. u Katastrálního úřadu P. Obrana žalovaného nesla se k tvrzení, podle něhož je neplatnou už původní smlouva nájemní uzavřená dne 30. 1. 1996 mezi žalobcem a původním vlastníkem nemovitostí. Proto žalobce nebyl oprávněn nemovitosti dále pronajímat. Přitom se z výsledků řízení nabízí závěr, že vlastníkem parcely č. 333/2 o výměře 1680 m2 byl M. K., ten podle nájemní smlouvy z 30. 1. 1996 uzavřené se žalobcem, pronajal jemu pozemky č. parc.e 331/1 a 333/2, včetně staveb na těchto pozemcích (dům č.p. 444, provozní objekt a řadová garáže). Stalo se tak přesto, že M. K. nebyl nikdy vlastníkem parc. č. 333/1 s domem čp. 444. Posledně uvedená okolnost se naznačuje z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 11. 1997, který nabyl právní moci dne 14. 2. 1998. V ní byla žaloba proti M. K. podána dne 23. 1. 1995. Okolnost zahájeného soudního řízení byla žalobci zřejmě známa, jak plyne z dodatku k nájemní smlouvě ze dne 27. 1. 1997. Pro posouzení úspěšnosti žaloby na vyklizení je na straně žalobce dovolávajícího se ochranu podle §126 o.z. bylo prvořadě zapotřebí prokázat existenci aktivní legitimace na jeho straně. Splnění tohoto požadavku tvrdil žalobce s odkazem na nájemní smlouvu uzavřenou s vlastníkem nemovitostí M. K. dne 30.1.1996 jako tehdejším vlastníkem předmětu nájmu. Následně pak uzavřel žalobce smlouvu o podnájmu se žalovaným, pro porušení podmínek podnájemní smlouvy se dovolával uložení povinnosti směřující na vyklizení předmětu nájmu. Z uvedeného odůvodnění právního důvodu, o nějž se žaloba v této věci opírá, tak plyne samozřejmý požadavek, aby soud učinil správný prejudicielní závěr o existence a platnosti právního titulu, z něhož byl žalobce oprávněn k podání žaloby na vyklizení. Platnost tohoto úkonu však vzhledem k povaze věci (podnájemní smlouvy) se odvíjí primárně od platnosti samotné smlouvy o nájmu. (V této souvislosti je zatím bez významu její kvalifikace podle obecného ustanovení §663 a násl. o.z., případně podle speciální úpravy plynoucí ze zákona č. 116/1990 Sb.). Pak ovšem nelze ponechat stranou posouzení námitek žalovaného o neplatnosti původní nájemní smlouvy uzavřené mezi M. K. a žalobcem. Z výsledků řízení před soudy obou stupňů vyplynul na jedné straně závěr, že podle znění nájemní smlouvy byl předmět nájmu vymezen rovněž k nemovitostem (obytné budovy čp. ‚444 a pozemku č. parc. 333/1 jí zastavěného), jichž M. K. jako pronajimatel nebyl nikdy nebyl. Stejně tak se z obsahu spisu podává, že přístup k zbývajícím nemovitostem je možný jen přes pozemek, který ze shora uvedených důvodů nemohl být předmětem nájemní smlouvy uzavřené mezi M. K. a žalobcem. Ostatně tento závěr soudy obou stupňů respektovaly s důsledkem částečné neplatnosti uvedené nájemní smlouvy, pokud jde o nemovitosti pronajaté nevlastníkem. Toto právní posouzení nepovažuje dovolací soud za přiléhavé. Věc souvisí s problematikou neplatnosti právního úkonu pro nemožnost plnění, jak se podává z ustanovení §37 odst. 2 o.z. To upravuje tzv. počáteční nemožnost právního úkonu, tedy úkonu, jehož předmět plnění už v době vzniku tohoto právního úkonu, byl nemožný. Počáteční nemožnost předmětu plnění činí právní úkon absolutně neplatným. To, zda o počáteční nemožnosti subjekty právního úkony věděly či nikoliv, je právně bezvýznamné. Počáteční nemožnost předmětu plnění může být buď právní, anebo fyzická. Pro oblast nájemních vztahů dovodila soudní praxe, že na základě neplatné nájemní smlouvy nelze platně uzavřít ani smlouvy podnájemní a založit tak podnájemní právní vztah. Počáteční fyzická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že předmět plnění je – objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný. Je-li fyzická nemožnost úplná, je právní úkon neplatný v plném rozsahu. Při částečné fyzické nemožnosti předmětu plnění se neplatnost právního úkonu týká jen postižené části. Rozhodující je pak posouzení, zda se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu, přičemž jde o vadu právního úkonu, kterou lze oddělit od jeho ostatního obsahu, pak bude neplatnou od počátku jen tato část právního úkonu. Předmětem nájemní smlouvy je závazek pronajímatele přenechat za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně užíval (srov. obecnou definici v §663 o.z.). Pojmovým znakem je tedy počáteční právní i faktická možnost užívání pronajaté věci. Je-li předmětem nájemní smlouvy více nepřímých předmětů nájmu (jednotlivé pozemky či budovy), přičemž v době uzavírání nájemní smlouvy vycházejí účastníci ze skutečnosti, že využívání jednoho z předmětu nájmu je právně (podle smlouvy) i fakticky (ve skutečnosti) myslitelné jen současném využívání dalších, zbývajících předmětů nájmu (v této věci přístup a příjezd přes pozemky, které nebyly v dispozici pronajímatele), jedná se svou povahou o právní nemožnost plnění. Ta má za následek neplatnost celé nájemní smlouvy. Pojmově je totiž vyloučeno, aby se předmětem nájemní smlouvy stalo užívání předmětu nájmu, k němuž nájemci nesvědčí právní titul přístupu a příjezdu při existenci vlastnického či obdobného práva jiného, od účastníků odlišného, subjektu (vlastníka pozemku či staveb). Ustanovení §41 o.z. o oddělitelnosti předmětu právního úkonu se pak neuplatní. O takový případ se podle výsledků dosavadního řízení jednalo v této věci. V důsledku toho nutno dovodit, že smlouva o nájmu uzavřená mezi M. K. a žalobcem je absolutně neplatná podle ustanovení §37 odst. 2 o.z. v plném rozsahu. Na jejím základě uzavřená podnájemní smlouva mezi žalobcem a žalovaným nemohla být proto rovněž platně uzavřena. Na straně žalobce tak není dána aktivní legitimace k žalobě na vyklizení směřující proti žalovanému. Už z tohoto důvodu nebyly proto podmínky pro vyhovění žaloby. Vzhledem k uvedenému závěru nemohl dovolací soud dospět k spolehlivému závěru o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Je-li v dovolání uplatněno více dovolacích důvodů, přičemž dovolací soud dospěje k závěru o opodstatněnosti alespoň jednoho z nich s důsledky závěru o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, nezabývá se dovolací soud v souladu se zásadou ekonomie řízení již obsahem dalších v dovolání uplatněných důvodů. Dovolací soud proto za použití §243b odst. 1 o.s.ř. přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (případně pro odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 18. prosince 2003 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2003
Spisová značka:28 Cdo 1316/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1316.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§37 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19