ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1359.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1359/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců 1) MUDr. Z. V. a 2) Ing J. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným A) R. K. a 2) M. K., zastoupených advokátem, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 19 C 105/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001, č.j. 19 Co 101/2001-71, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 2é. 10. 2000, č.j. 19 C 105/2000-36, tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že vyklizení bytu 3 + 1 v I. poschodí domu č.p. 960, N. 8 v P. není vázáno na zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Odvolací soud přitom převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 960 s pozemkem č.parc. 3414 v kat. území D., a to první žalobkyně v rozsahu 1/3 a druhý žalobce v rozsahu 3/3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 11. 1993, ve věci 14 C 389/91, byl schválen smír, podle něhož nájemní vztah žalovaných k shora uvedenému bytu končí dnem, kdy žalovaným bude zajištěn přiměřený náhradní byt a žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů od skončení nájmu. Žalovaní se poté stali na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 4. 10. 1999 s Družstvem T. 713 jako pronajímatelem, nájemci bytu č. 28 o velikosti 2 + 1, I. kategorie v domě v P., T. 713, a to na dobu neurčitou Ve věci návrhu na výkon rozhodnutí rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 dne 23. 11. 1999 tak, že návrh zamítl s odůvodněním, že nelze brát zřetel na změnu poměrů, k níž došlo v době po vydání vykonávaného rozhodnutí. Žalobci sice uzavřeli smlouvu na byt menších rozměrů, avšak jedná se o byt I. kategorie s příslušenstvím v domě, který je vybaven výtahem. Stejně tak vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaní předmětný byt neužívají od počátku roku 1996, v době rozhodování odvolacího soudu v bytě nebylo ani funkční topení, na němž je odřezán přívod vody. Žalovaným vzniklo společné členství v družstvu T. 713, které bylo zapsáno do obchodního rejstříku ku ke dni 5. 8. 1997 poté, co druhá žalovaná 15. 4. 1í8 zaplatila členský podíl ve družstvu ve výši 82.955 Kč a základní členský vklad ve výši 3.000 Kč.
Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud k závěru, že i po novele občanského zákoníku účinné od 1. ledna 1992 je přípustná určovací žaloba podle §80 písm. c) o.s.ř. znějící na výrok, podle něhož vyklizení bytu není vázáno na zajištění bytové náhrady tak, jak byla stanovena původním rozhodnutí.
Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil závěr, podle něhož předpokladem úspěšnosti takovéto žaloby je, že již bylo pravomocně rozhodnuto o skončení nájmu a jde pouze o posouzení, zda v době po vydání rozhodnutí došlo k takové změně poměrů, že vázání vyklizení bytu na poskytnutí bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Podle odvolacího soudu v řízení zahájeném k žalobě podle ustanovení §711 odst. 1 písm. a) o.z. skončilo schválením smíru, v rámci něhož se žalovaní zavázali sporný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů od skončení nájmu. Okamžik skončení nájmu byl tak sjednán ke dni, kdy bude žalovaným zajištěn přiměřený náhradní byt. Právně se tedy jednalo o skončení nájmu dohodou podle §710 odst. 1 o.z., s odkládací podmínkou. Vzhledem k tomu, že byt o velikosti 2+1 v T. ulici č. 713 není bytem přiměřeným, právní účinky schváleného smíru dosud nenastaly a nájemní vztah žalovaných k bytu v P., N. 8, dosud trvá. Žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. proto není opodstatněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodňovali. Tvrdili nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §242 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., když dovolatelé zřejmě uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo v tom, že si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). Odvolací soud v této věci správně aplikoval ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., o nějž se žaloba opírala. Předmětem dovolacího přezkumu vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu je proto posouzení, zda odvolací soud si uvedený předpis rovněž správně vyložil.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v otázce hodnocení povahy soudního smíru, jímž bylo skončeno řízení ve shora označené vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 14 C 389/91. Předmět řízení podle obsahu žaloby byl sice původně vymezen tvrzeními žaloby a tomu odpovídajícím petitem, když žalobci uplatňovali nárok na přivolení souhlasu soudu k své výpovědi žalovaným podle §711 odst. 1 písm. a) o.z. Ke skončení sporu však došlo v závěru řízení formou uzavření smíru ve znění: „Nájemní vztah odpůrců k bytu 3 + 1 v 1. poschodí domu čp. 960, N. 8, P., skončí dnem, kdy odpůrcům bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Odpůrci jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený předat navrhovatelům do 15-ti dnů od skončení nájmu. Stěhování odpůrců bude provedeno na náklady navrhovatel“. Tento smír byl soudem schválen, usnesení o schválení smíru nabylo právní moci dne 18. 11. 1993.
Platné procesní předpisy nevylučují uzavření soudního smíru, pokud to povaha věci nevylučuje. Soud uzavřený smír schválí, ne-li v rozporu s právními předpisy (§99 odst. 1 o.s.ř.). Schválený smír má pak účinky pravomocného rozsudku (§99 odst. 3 věta první o.s.ř.). To má význam z hlediska posuzování věci rozsouzené, jakož i z hlediska vykonatelnosti takového usnesení, které představuje srovnatelný titul pro výkon rozhodnutí, jak plyne z obecného ustanovení §251 o.s.ř.
Přes shora uvedené znaky přibližující usnesení o schválení soudního smíru v nalézacím řízení ze shora uvedených aspektů nelze přehlížet zásadní odlišnost povahy soudního smíru od meritorního rozhodnutí soudu ve věci samé, tedy rozsudku. Soudní smír je svou povahou dohodou účastníků uzavřenou během řízení, které si oni upravují svá práva a povinnosti. To je podstatný rozdíl od rozsudku soudu (v uvažovaných souvislostech rozsudku, jimž by soud přivolil k výpovědi nájmu bytu dané žalobci žalovaným), který naopak nastupuje v případě, kdy k žádné dohodě mezi účastníky ohledně předmětu sporu nedojde. Věc souvisí s výkladem ustanovení §90 odst. 1 o.s.ř., který podmiňuje možnost schválení soudního smíru, pokud to povaha věci připouští. V řízení o přivolení soudu k výpovědi nájmu je proto právě pro povahu onoho autoritativního rozhodnutí soudu (obsahujícího přivolení soudu k výpovědi nájmu) uzavření smíru obsahujícího současně přivolení soudu k výpovědi nájmu, pojmově vyloučena. Proti tomu nic nebránilo soudu ve shora označené právní věci schválit dohodu účastníků, kterou byl nájem ukončen jinak, než výpovědí nájmu, totiž dohodou účastníků. Ta obsahovala výslovný údaj o skončení nájmu v tom, že tento zanikne „dnem, kdy odpůrcům bude zajištěn přiměřený náhradní byt.“ Uvedená formulace tak představuje, jak správně odůvodnil odvolací soud, dohodu účastníků o skončení nájmu podle §710 odst. 1 o.z. s odkládací podmínkou. Tato podmínka dosud podle výsledků řízení splněna nebyla. Tomu odpovídající posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu dosud trvá a podmínky pro řízení podle §80 písm. c) o.s.ř. nejsou proto dány, je třeba považovat za správné.
Podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. proto dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalovaným však v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu