ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1786.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1786/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Petra Hübnera, v právní věci žalobkyně A. G., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Bytovému podniku v P. v likvidaci, zastoupenému advokátem, 2/ Městské části P., zastoupené advokátem, 3/ městu P., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 75/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002, č. j. 15 Co 252/2002-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002, č. j. 15 Co 252/2002-167, byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 12. 2001, č. j. 9 C 75/92-124. Žalobkyni nebylo vyhověno, žádala-li po žalovaných vydání nemovitostí – domu čp. 764 s pozemkem parc. č. 1190 (zastavěná plocha) a jedné poloviny spoluvlastnického podílu k domu čp. 443 a pozemku parc. č. 1191 (zastavěná plocha), vše zapsáno pro k. ú. Ž. a obec P. u Katastrálního úřadu P.
Odvolací soud vyšel z prokázaného přijetí finančních náhrad žalobkyní, ke kterému došlo na základě „Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek“ (dále jen „dohoda“) z 29. 1. 1982. Žalobkyně přijala náhradu ve výši 15.734,87 USD za dům čp. 764 a náhradu ve výši 5.293,- USD za dům čp. 443. V důsledku přijetí těchto náhrad žalobkyní dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně na případnou restituci podle nyní platných předpisů zanikl. Citovaná dohoda mezi oběma státy vstoupila v platnost, vzhledem ke svému právnímu charakteru, řádným způsobem a soud je k jejím právním následkům povinen přihlížet ex offo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítla, že dohoda z 29. 1. 1982 ji nemůže zbavit nynějších restitučních nároků, konkrétně nároku uplatňovaného nyní podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Náhrada, kterou žalobkyně podle dohody obdržela, je zcela neekvivalentní vůči hodnotě státem dříve neprávem jí odňatých nemovitostí. Žalobkyni by se mělo dostat stejné satisfakce jako ostatním restituentům. Dovolatelka zde odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 366/98, řešící otázku vynuceného neekvivalentního plnění, na které musela v minulosti přistoupit jedna ze stran kupní smlouvy ve vztahu k prodávaným nemovitostem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili všichni tři žalovaní. Ve svých podáních, ve kterých se vesměs rozebírají jak právní povaha mezivládní dohody ze dne 29. 1. 1982, tak i důsledky této dohody pro posuzovanou věc, navrhli zamítnout či odmítnout dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné dvouměsíční lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Při dalším postupu se však dovolací soud musel zabývat otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Shodné znění výroků rozsudků obou nižších instancí vyloučilo přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; nedošlo ani k předchozímu zrušení prvostupňového rozsudku odvolacím soudem s vyslovením závazného právního názoru, takže dovolání nebylo přípustné ani podle písm. b/ téhož ustanovení. V úvahu tedy připadala pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. pro zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, přičemž by právní otázka určující pro rozhodnutí musela být řešena dovolacím soudem či odvolacími soudy kontradiktorně, neřešena vůbec, nebo řešena v rozporu s hmotným právem.
O žádný z těchto případů však v posuzované věci nešlo.
Nejvyšší soud řešil právní otázku, jak byla nastolena dovolatelkou, již dříve, a opakovaně dospěl vždy ke stejnému právnímu závěru. Došlo-li na základě citované dohody z 29. 1. 1982 k vyplacení náhrady fyzické osobě – státnímu občanu USA (náhrady účelově určené, zde za státem odňaté nemovitosti), znamenalo to zproštění se závazků ze strany státu (českého, předtím československého) vůči příjemcům této náhrady. Přijetí náhrady tedy znamená i nedůvodnost nároku na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp.zn. 28 Cdo 491/2002).
Dovolací soud poznamenává, že jeho právní názor nepostrádá ústavní konformitu. V obdobné věci, v níž skutkový stav (přijetí náhrady za konkrétním účelem) odpovídal zjištěnému stavu v nyní posuzované věci, odmítl Ústavní soud stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, jako zjevně neopodstatněnou. Stalo se tak usnesením ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000.
Neobstojí ani citace nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 366/98, jak jej k podpoře svých námitek uvádí dovolatelka. Citovaný nález řeší v obecné rovině otázku ekvivalence plnění z kupní smlouvy ve vztahu k nápadně nevýhodným podmínkám, nikoli ovšem v situaci, kdy by žalobní nárok byl dotčen aplikací jakékoli mezinárodní dohody s příslušnými následky. Dohoda ze dne 29. 1. 1982 tedy zde působí jako lex specialis, včetně posouzení otázky výše náhrady přijaté dovolatelkou, aniž by se dovolací soud mohl dále zabývat ekvivalencí této náhrady v relaci k dřívější či nynější hodnotě odňatých nemovitostí.
Dovolací soud závěrem shledal, že s ohledem na správnou aplikaci hmotného práva i na konstantní řešení určující právní otázky judikaturou nenastala žádná ze zákonem presumovaných situací, jež by mohly založit podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání ze strany žalobkyně.
Proto bylo dovolání žalobkyně odmítnuto (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Přes odmítnutí dovolání (§146 odst. 3 o. s. ř.) nepřiznal dovolací soud žádnému ze žalovaných náklady dovolacího řízení, spočívající v odměně zástupců za podané vyjádření k dovolání. Dovolací soud považoval ve smyslu §150 o. s. ř. za důvody hodné zvláštního zřetele pro toto rozhodnutí skutečnost, že nepřikročil k meritornímu posouzení dovolání, jakož i ten fakt, že vyjádření protistran nepřinášela oproti jejich tvrzením před nižšími instancemi, jakož i oproti argumentaci soudů obou stupňů, žádné nové podstatné argumenty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu