ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1797.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1797/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. Ch., zastoupenému advokátem, o vyklizení domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 193/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2001, č.j. 18 Co 104/2001-106, 18 Co 105/2001, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 15.6.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit rodinný dům blíže popsaný v petitu žaloby, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí, které nabyla v roce 1992 na základě darovací smlouvy od svého otce a babičky před uzavřením manželství s žalovaným dne 22.1.1993. Manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 28.4.1998. Podle žalobkyně žalovaný nereagoval na výzvu k vyklizení předmětného domu ze dne 28.5.1998, užívá jej tedy bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 10.12.1998, č.j. 24 C 193/98-20. K odvolaní žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11.6.1999, č.j. 18 Co 183/99-47, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přikázal soudu prvního stupně došetřit okolnosti nesoucí se k ustanovení §3 odst. 1 o.z.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 31.10.2000, č.j. 24 C 193/98-83 žalobě v odstavci I. vyhověl. Současně v odstavci II. zastavil řízení o návrhu žalobkyně na vydání předběžného opatření ze dne 15.2.1999. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného domu ode dne účinnosti darovací smlouvy, tj. od 3.11.1992. Vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 22.1.1993 a pravomocně rozvedeno dnem 28.4.1998. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaný předmětný dům nadále užívá společně se žalobkyní a od jara 1998 jej užívá výlučně sám, neboť žalobkyně se odstěhovala z předmětného domu do garsoniéry, která je stavebně oddělena od tohoto domu. Dále ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 24 C 63/99 zjistil, že investice žalovaného do předmětné nemovitosti byly vypořádány na základě dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ze dne 4.4.2000. Finanční poměry žalovaného soud prvního stupně považoval za dostačující pro umožnění zakoupit si náhradní byt. Dovodil, že žalobkyně své vlastnické právo k nemovitosti nevykonává v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 o.z. Dospěl k závěru, že vyklizení předmětné nemovitosti žalovaným bez vázanosti této povinnosti na zajištění náhradního bydlení není v rozporu s §3 o.z.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.4.2001, č. j. 18 Co 104/2001-106, 18 Co 105/2001, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Věc posoudil podle §126 odst. 1 o.z. s tím, že podle §3 odst. 1 o.z. nejsou důvody pro omezení vlastnického práva žalobkyně. Pro úplnost dodal, že žalobkyně prokázala svoji věcnou aktivní legitimaci v daném sporu. Uzavřel, že žalovanému rozvodem manželství odpadl právní důvod bydlení v předmětném domě. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný má dostatek finančních prostředků, které mu umožňují zajistit si náhradní bydlení.
Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., a to k otázce zásadního právního významu, spočívající v posouzení, zda při výkonu vlastnického práva může soud vlastníka, domáhajícího se vyklizení svého domu, užívaného žalovaným bez právního důvodu, omezit za použití analogie či §3 odst. 1 o.z. tak, že by žalovanému bylo uloženo vyklidit dům až po zajištění bytové náhrady. Poukazoval na nejednotnost při rozhodování otázek bytových náhrad v případě žalob na vyklizení. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.1999, sp. zn. 26 Cdo 2175/98 a ze dne 27.11.2000, sp. zn. 22 Cdo 1737/98.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání odůvodňoval s odkazem na znění otázky zásadního právního významu formulované ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Poukazoval na nejednotnost současné literatury řešící projednávanou věc. Podle dovolatele je nutno společné bydlení účastníků, právní vztahy v předmětném domě po rozvodu manželství posuzovat ve smyslu §853 o.z. Namítal, že mu přísluší bytová náhrada, a to vzhledem k okolnostem jeho přistěhování do České republiky a do domu žalobkyně včetně okolností jeho investování do rekonstrukce předmětného domu. Odkazoval též na další důvody, uvedené v odvolání, svědčící pro poskytnutí bytové náhrady. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a současně navrhl odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1, když byla založena výrokem odvolacího soudu. Dovolacímu soudu v takovém případě nepřísluší zkoumání, zda otázka, pro kterou bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno, je skutečně otázkou zásadního právního významu. Podá-li účastník dovolání, jež bylo připuštěno postupem podle §239 odst. 1 o.s.ř., může uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a to pouze v rámci otázky zásadního právního významu vymezeného výrokem rozsudku odvolacího soudu. Ustanovení §241 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. se zde proto uplatní pouze v té míře, pokud jde o přezkum výroků rozsudku odvolacího soudu dovolatelem napadených a pokud jde o důsledky plynoucí z úřední povinnosti soudu přihlédnout k existenci případných vad představujících dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud však - vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, nemůže přihlížet k případným dovolacím námitkám nesoucím se k vadám skutkového zjištění, nebo k tvrzení o nesprávném právním posouzení nad rámec vymezený výrokem odvolacího soudu. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z uvedených závěrů a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
V projednávané věci jde o posouzení otázky, zda při výkonu vlastnického práva může soud žalobkyni, domáhající se vyklizení předmětné nemovitosti, užívané žalovaným bez právního důvodu, omezit za použití analogie či §3 odst. 1 o.z. vázáním povinnosti nemovitost vyklidit až po zajištění bytové náhrady.
Podle §3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních). Toto ustanovení plní – v rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jakou dříve plnily v posuzovaných právních vztazích výše označené základní články VI. a VII. občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991). Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být nadále použitelné.
Podle §126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Právní názor, že aktem aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného), ale lze výkon práva pouze odepřít, byl obsažen již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96, a vyslovil jej i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 15, ročník 1999 – III. díl, pod poř. č. 110.
V uvažovaných souvislostech však nelze přehlédnout právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod poř. č. 5 (dále též jen \"citovaný judikát\" nebo \"judikát R 5/2001\"), na který v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal odvolací soud. Právě v něm byla řešena právní otázka, zda vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady musí být dáno pouze výslovnou právní úpravou (popř. je lze dovodit z analogické aplikace této pozitivní úpravy), nebo zda může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale žalobě o vyklizení bytu lze přesto vyhovět (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z.) – výjimečně – za předpokladu přiznání bytové náhrady.
Citovaný judikát vychází z toho, že bytová náhrada je v hmotném právu upravena v rámci institutu nájmu bytu podle §685 násl. o.z. především v ustanovení §712 o.z.; smysl uvedeného institutu vyplývá zejména z §712 odst. 6 o.z. vyslovujícího zásadu, že má-li nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna.
Jak se dále v judikátu R 5/2001 uvádí, soudní praxe, vycházející z občanského zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992 dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, ale i analogickou aplikací této pozitivní úpravy, a může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto lze žalobě o vyklizení bytu vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod poř. č. 39 - dále jen \"R 39/86\").
Judikát R 5/2001 spočívá na právním názoru, že sice prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 o.z. nelze \"založit právo\", že ale důsledkem jeho aplikace (stejně jako důsledkem aplikace dřívějších článků VI. a VII.) není konstituování \"nového\" práva, ale omezení práva existujícího. Rozhodnutí, jímž byla povinnost vyklidit byt s odkazem na tyto články vázána na zajištění bytové náhrady, bylo soudní praxí pojímáno – a ani ve vztahu k §3 odst. 1 o.z. není důvod k chápání jinému – nikoli tak, že žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale že žalobci bylo odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí. Zároveň zdůrazňuje, že má-li být omezen výkon práva vlastnického (jako je tomu v souzeném případě), nelze pominout, že tento výkon je v nájemních vztazích omezen již ze zákona samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, ale na druhé straně právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, ročník 1995, II. díl, pod poř. č. 87).
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. V této souvislosti judikát R 5/2001 poukazuje jednak na již zmíněné rozhodnutí R 39/86, v němž byla vyslovena zásada, že závěr o výjimečném vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu a pod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila, jednak i na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod poř. č. 36, že úvaha soudu (v rovině §3 odst. 1 o.z.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu.
Jestliže tedy v projednávané věci žalovanému k předmětnému domu nesvědčí žádný právní důvod, nelze mu přiznat právo v bytě bydlet ani na základě ustanovení §3 odst. 1 o. z. Právě takový důsledek by totiž mělo rozhodnutí, jímž by soud ve shodě s požadavkem žalované žalobu o vyklizení bytu zamítl. Přiznáním práva bydlení, které žalovaný dříve neměl, by soud ochranu vlastnického práva žalobkyně pouze neomezil, nýbrž zcela odepřel.
Jestliže oproti tomu soudní praxe v obdobných vztazích vhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele na základě ustanovení §3 odst. 1 o. z. připouští odepření práva na vyklizení bez náhrady ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí (viz rozhodnutí pod č. 5/2001 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek), neodnímá tím samotné právo na vyklizení, nýbrž spojuje jeho realizaci se splněním určité podmínky. Důsledkem takové aplikace citovaného ustanovení pak není založení nového subjektivního práva tomu, kdo má byt vyklidit, ale omezení existujícího práva žalobce, jež vyplývá z ustanovení §126 odst. 1 o. z., totiž práva na vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil dovolacímu přezkumu připuštěnou právní otázku podle těch zákonných ustanovení, která se projednávané právní věci týkala a uvedená ustanovení rovněž správně vyložil. Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o. s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat v mezích dovolacího přezkumu za správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu