ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.206.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 206/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalované G., s.r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 58.576,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 1072/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, č.j. 21 Co 28/2002-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 20.1.1998 u Okresního soudu v Kolíně domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 58.576,- Kč s 16% úroky od 6.7.1997, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 27.6.1994 mezi ním a bratrem S. K., jako pronajímateli a žalovanou jako nájemkyní, bylo stanoveno měsíční nájemné pro každého z pronajímatelů ve výši 40.000,- Kč měsíčně, a to převodem na účet každého z pronajímatelů. Od července 1997 však byla namísto sjednané výše nájemného poukazována na účet žalobce částka pouze ve výši 31.632,- Kč. Podle žalobce měsíční dlužná částka tedy činí 8.362,- Kč a žalovaná celkově dluží částku 58. 576,- Kč.
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31.1.2000, č.j. 5 C 1072/98-80, uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 58.576,- Kč s 16% úrokem od 6.7.1997 do zaplacení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce a jeho bratr S. K. jsou podílovými spoluvlastníky ( každý jednou polovinou ) skladového areálu v K., H. 170. Vzal za prokázané, že předmětný areál byl původně pronajat obchodní společnosti P. s.r.o. a z důvodů neplacení nájemného touto firmou došlo mezi touto společností a žalovanou k postoupení pohledávky. Ze smlouvy o převzetí dluhu ze dne 31.10.1995 soud prvního stupně zjistil, že žalovaná přejala dluh obchodní společnosti P. s.r.o. Dále vzal za prokázané, že žalovaná v období od července 1997 do ledna 1998 snížila sjednané měsíční nájemné ve výši 40 000,- Kč o částku 8 368,- s tím, že pronajatý objekt může užívat jen omezeně. Dovodil, že žalovaná neprokázala svá tvrzení pro uplatnění slevy na nájemném ve smyslu §8 zákona č. 116/1990 Sb.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31.10.2000, č.j. 21 Co 428/2000-111, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Vyslovil, že právní poměr spoluvlastníků předmětného areálu k žalované je nutno posuzovat podle ustanovení §139 odst. 1 o.z. tak, že právní úkony jednoho z nich, týkající se společné pronajaté věci, zakládaly solidární práva a závazky obou spoluvlastníků. Jestliže tedy bratr žalobce S. K. pro špatný stav střechy objektu udělil žalované souhlas ke snížení stanoveného nájemného, tak je tímto právním úkonem vázán i žalobce. Uložil soudu prvního stupně posoudit, na jaké období a měsíčně v jaké finanční výši uznal právo žalované na poměrnou slevu z nájemného. Rovněž přikázal doplnění dokazování za účelem zjištění, zda žalobce v měsících červenci 1997 až v lednu 1998 uzamkl část pronajatých prostor, zda v nich měl v nich uskladněny své věci a tím vyloučil žalovanou společnost z užívání těchto prostor.
Dalším rozsudkem ze dne 12.9.2001, č.j. 5 C 1072/98-131, soud prvního stupně žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy o pronájmu skladového areálu ze dne 27.6.1994 uzavřené mezi žalobcem, jeho bratrem a žalovanou bylo dohodnuto placení ročního nájemného ve výši 960 000,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 40 000,- na účet každého z bratrů. Vzal za prokázané, že nebytové prostory v období od července 1997 do ledna 1998 užívala žalovaná omezeně, neboť žalobce neplnil řádně své povinnosti. Dále vzal za prokázané, že bratr žalobce S. K. udělil ústní souhlas žalované se slevou z nájmu v částce 8 000,- Kč měsíčně, a to pro špatný stav střechy objektu, kdy došlo k zatečení vody do předmětného objektu. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že objekt byl žalobcem uzamčen, měl v něm uskladněny své věci a přístup do objektu neměl ani bratr žalobce. Věc posoudil podle §139 odst. 1 o.z. a dospěl k závěru, že sleva poskytnutá jedním ze spoluvlastníků ( pronajímatelů ) zakládala solidární práva a závazky i pro druhého spoluvlastníka, v důsledku toho byl žalobce právním úkonem svého bratra vázán.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2002, č.j. 21 Co 28/2002-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil listinnými důkazy. Vzal za prokázáno, že žalovaná společnost smlouvou ze dne 31. 10. 1995 vstoupila do právního vztahu nájemce předmětného skladového areálu v Kolíně, který je spoluvlastnictvím žalobce a jeho bratra S. K. Stejně tak vzal za prokázané okolnosti spojené se včasným uplatněním nároku na slevu z nájemného žalovanou společností i s poskytnutím této slevy druhým ze spoluvlastníků S. K. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o solidární povaze úkonu jednoho ze spoluvlastníků zavazujícího druhého spoluvlastníka vzhledem k ustanovení §139 odst. 1 o.z. Jde o solidaritu vyplývající ze zákona. Uzavřel, že pokud S. K. poskytl žalované společnosti poměrnou slevu z nájemného, pak tímto právním úkonem byl vázán i žalobce. Dále vyslovil, že kvalita jejich vzájemných vztahů byla pro udělení souhlasu se slevou druhým z nich právě bezvýznamná. Nájemní smlouvu posoudil podle §8 zákona č. 116/1990 Sb. tak, že žalované přísluší právo na poměrnou slevu z nájemného, neboť nemohla část pronajatého objektu užívat.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu dílem spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dílem vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazoval na skutečnost, že soud se nezabýval otázkou odůvodněnosti slevy, když nepřipustil návrh na dokazování znaleckým posudkem. Podle dovolatele nájemní smlouva zavazovala písemnou formou i slevu z nájmu. Dále namítal, že pokud jeden ze spoluvlastníků vysloví písemný nesouhlas se slevou z nájemného na základě písemné nájemní smlouvy, tak souhlas udělen nebyl. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přezkoumal proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Předmět řízení v této věci byl vymezen žalobními tvrzeními, podle nichž žalovaný dlužil na nájemném z nebytových prostor, které uhrazoval v nižší částce, v rozporu s uzavřenou smlouvou o nájmu nebytových prostor. S přihlédnutím k procesní obraně žalovaného pak předmětem řízení bylo rovněž tvrzení, že žalovaný tak činí na základě souhlasu uděleného druhým ze spoluvlastníků (pronajímatelů). Z uvedeného tak plyne, že nejde o spor mezi podílovými spoluvlastníky ve smyslu §139 odst. 2 věty druhé o.z., nýbrž o nárok ze závazkového vztahu znějícího na peněžité plnění ze smlouvy uzavřené mezi podílovými spoluvlastníky jako pronajímateli a mezi nájemcem nebytových prostor.
S přihlédnutím k takto vymezenému předmětu řízení a z něj se nabízející právní kvalifikaci nutno předně přisvědčit závěru odvolacího soudu, pokud ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným aplikoval důsledky plynoucí z ustanovení §139 odst. 1 o.z. Podle citovaného ustanovení z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Tím je vyjádřen důsledek plynoucí ze vztahu solidarity mezi spoluvlastníky navenek, vůči třetím osobám, v daném případě tedy vůči žalovanému jako druhé straně smlouvy o nájmu nebytových prostor. K tomu přistupuje prejudicielní posouzení platnosti úkonu jednoho ze spoluvlastníků z hlediska žalobcem namítané absence písemné formy dohody o slevě poskytnuté nájemci. Smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi účastníky v této věci sice za využití §46 odst. 1 i.f. o.z. stanovila pro případ změny nájemního vztahu požadavek písemné formy (článek XIII. smlouvy). V této věci však obrana žalovaného opírá se nikoliv o tvrzení o změně ceny nájmu na základě nějakých blíže nespecifikovaných shodných projevů vůle účastníků smluvního vztahu, k nimž by tito byli oprávněni v rámci smluvní autonomie. Ve skutečnosti žalovaný tvrdil vznik svého práva na přiznání slevy nájmu, který se opírá o znění §8 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Uvedené ustanovení zakládá výslovně nárok nájemce na poměrnou slevu z nájemného v případech v tomto ustanovení vymezených. I v tomto ohledu je právní odvolacího soudu správné, pokud konstatuje, že jde o nárok zákonný, nepodléhající režimu smlouvy uzavřené mezi účastníky se smluvně založenou náležitostí písemné formy.
Z toho, co bylo výše uvedeno, tak plyne okruh právně významných skutečností, které si měl soud pro své rozhodnutí opatřit. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se řídil zásadami plynoucími z ustanovení §132 a §157 odst. 2 o.s.ř. platnými i pro řízení odvolací (§211 o.s.ř.). Srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovým závěrům právně významným v této věci. Těmi byly otázky platnosti dohody mezi žalovaným a druhým spoluvlastníkem (pronajímatelem) o poskytnutí slevy na nájemném sjednaném původně v nájemní smlouvě ze dne 27.6.1994. Přitom z výše uvedené právní kvalifikace, kterou sdílí i dovolací soud, neplynula nutnost provádění důkazů, na které dovolatel poukazuje. Dovolací důvody podle §241a odst. 3 o.s.ř. tak není v této věci dán. Odvolací soud rovněž použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu