ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.271.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 271/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. C., zastoupeného advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 7 C 858/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.6.2001, č.j. 12 Co 320/99-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2001, č.j. 12 Co 320/99-61, jakož rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne19. 1. 1999, č.j. 7C 858/97-30, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1.10.1997 u Okresního soudu v Třebíči, domáhala se žalobkyně vyklizení a předání části nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby. Tvrdila, že je dcerou původních rovnodílných spoluvlastníků nemovitosti, které na základě kupní smlouvy ze dne 19.4.1978 převedli na Československý stát - Okresní průmyslový podnik v T. Na základě dohody o vydání věci ze dne 2.12.1991 podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. byly předmětné nemovitosti vydány zpět manželům C. do jejich spoluvlastnictví, kteří je, včetně předmětné části pozemku, převedli na základě darovací smlouvy ze dne 19.12.1991 do vlastnictví žalobkyně. Později však zjistila, že na základě hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem ze dne 2.2.1990 byla předmětná část pozemku převedena s účinností od 1.3.1990 do práva hospodaření Městského národního výboru v T. Ten pak smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 5.3.1990 převedl uvedenou oddělenou část pozemku do vlastnictví žalovaného. Podle žalobkyně výše uvedené smlouvy jsou absolutně neplatné pro obcházení účelu vyhlášky č. 119/88 Sb. (§14 odst. 6 – 9) a hospodářského zákoníku tehdy platného (§24 ve vztahu k §66). Trpí rovněž neplatností z hlediska ustanovení §39 občanského zákoníku tehdy platného, a to jednak pro rozpor s výše uvedenými ustanoveními vyhlášky č. 119/1988 Sb., jednak proto, že MěstNV v T. nebyl vlastníkem převáděné části pozemku, nýbrž k ní mohl mít pouze právo hospodaření. Kromě toho jako rozpočtová organizace potřebovala k převodu souhlas tehdejšího ONV v T. podle §32 citované vyhlášky.
Žalovaný namítal, že uvedenou parcelu nabyl podle řádné kupní smlouvy uzavřené s MěstNV T., který žádného schválení ONV k převodu nepotřeboval. Zvolený postup odpovídal ustanovení §14 odst. 8 písm. d) vyhlášky č. 119/1998 Sb.
Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.1.1999, č.j. 7 C 858/97-30, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě geometrického plánu č. 1000924-047 ze dne 24.1.1992 byla od pozemku p.č. 95/1 o výměře 531 m2 oddělena část pozemku, tzv. dílec ,,a“ o výměře 108 m2 a následně sloučena s pozemkem p.č. 95/2 s původní výměrou 262 m2. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela se svými rodiči dne 19.12.1991 darovací smlouvu, na základě níž se stala vlastnicí pozemku zmenšeného o dílec ,,a“. Rovněž vzal za prokázané, že Okresní podnik místního hospodářství, státní podnik v likvidaci, vydal rodičům žalobkyně podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. na základě dohody o vydání nemovitostí ze dne 7.11.1991 předmětné nemovitosti – dům č.p. 54 se stavební plochou p.č. 95/1 pouze o výměře 423 m2, tedy pozemku zmenšeného o dílec ,,a“. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala své vlastnictví k předmětné části pozemku, není tedy ve věci aktivně legitimována.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.6.2001 , č.j. 12 Co 320/99-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že z darovací smlouvy ze dne 19.12.1991 je patrno, že se převádí pozemek o výměře 423 m2, tedy v podobě, v jaké se nacházel poté, co z něj byla oddělena jeho část o výměře 108 m2 na základě geometrického plánu č. 1000924-047 ze dne 24.1.1990. Rovněž v této podobě byl vydán předmětný pozemek právním předchůdcům žalobkyně na základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené dne 7.11.1991. Dovodil, že označení nemovitostí respektuje skutečnost, jak byly nemovitosti vedeny v evidenci nemovitostí v době uzavírání dohody o jejich vydání. To stejné platí i ve vztahu k darovací smlouvě, kdy také označení nemovitostí korespondovalo se stavem, jak vyplýval z tehdejší evidence nemovitostí. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně vzhledem k tomu, že žalobkyně není vlastnicí předmětného pozemku. Odvolací soud neshledal návrh žalobkyně na připuštění dovolání za důvodný s odůvodněním, že nastiňovaný okruh právních problémů týkajících se platnosti právních úkonů, od nichž žalovaný odvozuje svá vlastnická práva ke spornému pozemku, nebyl vzhledem k výše popsaným důvodům významným z hlediska rozhodování soudů obou stupňů o zde uplatněném nároku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného hodnocení provedených důkazů a nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř. Vytýkala soudům obou stupňů, že se nedostatečně zabývaly otázkou neplatnosti smluv, které měly být podkladem pro sloučení předmětné části nemovitosti. Namítala, že nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 19.12.1991 předmětnou nemovitost ve stejném rozsahu jako dárci, neboť v této smlouvě neprojevili vůli, aby jej ona nabyla ve zmenšené podobě. Podle dovolatelky pokud nenabyla vlastnické právo k předmětné části pozemku na základě výše uvedené darovací smlouvy, nabyla jej alespoň k ideální ½ dědictvím po své matce podle ustanovení §460 o.z. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že není osobou aktivně legitimovanou v této věci. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.( dále jen ,,o. s. ř. ”).
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatelka ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ( §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelkou podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu.
V této věci z obsahu spisu vyplývá, že zástupce žalobkyně před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil protokolární návrh ( č.l. 58 ), aby odvolací soud připustil pro případ potvrzení svého rozsudku přípustnost dovolání, “protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu”, spočívající v posouzení neplatnosti hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem ze dne 2.2.1990 ( §14 odst. 8 vyhl. č. 119/88 Sb. a §24 hospodářského zákoníku ); neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 5.3.1990 pro rozpor s objektivním právem ( §39 o.z.) a rovněž posouzení otázky, že ani případné uvedení výměry pozemků za daných okolností nezakládá takový výklad, že by se právní předchůdci žalobkyně nějaké části svých práv vzdávali. Rovněž požadoval posouzení i dalších otázek řešených odvolacím soudem, pokud mohou být považovány za zásadního právního významu.
Využije-li účastník svého práva podat návrh na založení přípustnosti dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu, není povinen označit konkrétně důvody, pro které by mělo být dovolání připuštěno. Je tomu tak proto, že účastníku nemůže být před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu známo, na kterých právních otázkách odvolací soud své rozhodnutí založí. Podá-li účastník dovolání za situace, kdy odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku nepřipustil, je dovolacímu přezkumu podrobena správnost všech závěrů, o která odvolací soud své rozhodnutí opřel.
V této věci dospívá dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek, které mají povahu zásadního právního významu, a to jak ve vztahu k výkladu dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. a jeho poměru k dřívějšímu zákona o evidenci nemovitostí, jakož i v dovolání vytýkaných porušení shora uvedených ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb., ve znění platném v době uzavření hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem ze dne 2. 2. 1999.
Přezkoumal proto dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
V řízení o ochranu vlastnického práva stíhá žalobce povinnost tvrdit a ovšemže prokázat skutečnosti, z nichž vyplývá jeho vlastnické právo k předmětu vydání. Obrana žalovaného může spočívat v tvrzení (a posléze prokázání), že mu k předmětu vydání přísluší platný právní titul. Námitky žalobce mohou pak obdobně směřovat k popření takového tvrzení. Obecně lze přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že je prvořadě namístě zaměřit dokazování na existenci platného titulu, z něhož žalobkyně dovozuje ochranu svého vlastnického práva k spornému pozemku s důsledky případného závěru o nedostatku věcné legitimace na její straně.
Pokud se však tvrzení žaloby i námitky žalovaného koncentrují do platnosti právních úkonů týkajících se předmětu sporu, nemůže se soud už s ohledem na zásadu rovnosti účastníků omezit jen na zkoumání správnosti, úplnosti a prokázání tvrzení žaloby, nýbrž musí stejnou pozornost věnovat důvodnosti obrany žalovaného. To platí v typicky v případě, kdy tvrzení o platnosti titulu tvrzeného žalobcem vnitřně souvisí s jeho tvrzením o neplatnosti titulu, jehož se v rámci obrany domáhá žalovaný.
Naznačená procesní situace se nabízí v tomto sporu. V něm žalobkyně (už od podání žaloby) tvrdí své vlastnické právo k původní parcele p.č. 95/1 v katastrálním území Třebíč. v neztenčeném rozsahu, přičemž zpochybňuje platnost postupu, jímž povinná osoba připustila reálné oddělení části pozemku p.č. 95/1 označeného jako díl „a“ o výměře 108 m2 s následným převodem práva hospodaření na tehdejší MěstNV v T., které posléze úkonem nazvaným kupní smlouvou převedl vlastnické právo na žalovaného. K témuž okruhu tvrzení (a dokazování) nesly se námitky žalovaného, který tvrdil perfekci onoho reálného oddělení části pozemkové parcely a následné nabytí na základě kupní smlouvy od někdejšího MěstNV v T.
Za tohoto stavu bylo namístě, aby soud rozhodující ve věci opatřil si náležitá skutková zjištění a z nich vyplývající přiléhavé právní posouzení v prejudicielní otázce, zda a nakolik bylo lze považovat úkony povinné osoby za platné z hlediska předpisů, které se na ni vztahovaly. Stejně tak bylo namístě zvážit, zda a jaké důsledky by případný závěr o neplatnosti tohoto postupu měl pro výklad obsahu a důsledků dohody o vydání věci, kterou uzavřeli právní předchůdci žalobkyně a tehdejší povinná osoba, to je Okresního podniku místního hospodářství v T.
Pro posouzení prvého okruhu otázek je třeba zdůraznit genezi někdejšího odnětí majetku právním předchůdcům žalobkyně, totiž jejím rodičům, a sice na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19. 4. 1978. Předmětem převodu majetku na stát byla nepochybně parcela č. 95/1 v původní výměře neztenčené výměře. V souvislosti s uplatněním nároků původních vlastníků podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je právně významné, že tito požadovali navrácení nemovitostí od povinné osobě ve stejném rozsahu, jak byl dříve popsán ve zmíněné smlouvy ze dne 19. 4. 1978. Následnou dohodou o vydání věci ze dne 7. 11. 1991 došlo k vydání původně prodaných nemovitostí se strany povinné osoby. Z hlediska posouzení obsahu zmíněné dohody je právně významné, že v souladu s ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., vtěleného do této dohody, zavázali se původní vlastníci vrátit celou kupní cenu ve výši 88.182 Kč. Z dohody o vydání přitom neplyne, že by - vzdor posledně zmíněné okolnosti – totiž závazku oprávněných osob vrátit celou kupní cenu – byly předmětem vydání jiné nemovitosti, zejména pozemky v zmenšené výměře, než které dříve právní předchůdci žalobkyně převedli na stát.
K náležitostem platné dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., patřilo jistě vymezení předmětu vydání v souladu s obecnými ustanoveními občanského zákoníku, tedy zejména z hlediska určitosti a srozumitelnosti tohoto úkonu. Z žádného ustanovení citovaného zákona, ani občanského zákoníku, však nelze dovodit, že by esenciální náležitostí předmětu vydání u nemovitostí byl údaj o výměře pozemků, které byly předmětem vydání. Věc souvisí s tehdy platnou úpravou plynoucí ze zákona č. 22/1964 Sb., ve znění v té době platném. Na rozdíl od dnes platné právní úpravy nezakládal citovaný zákon závaznost údajů v evidenci nemovitostí, závaznost těchto údajů z něj plynoucí se vztahovala pouze pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském původním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi. Význam údajů v evidenci nemovitostí byl formulován pouze tak, že tyto jsou podkladem též pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech. Dovolatelce lze proto v této souvislosti přisvědčit, že tento důsledek se vztahoval jen na listiny, jejichž obsah byl účastníkům znám. Údaj v dohodě o vydání věci uvedený v odstavci IX. dohody odpovídající dnešní tzv. vkladové doložce, nemá sám o sobě vliv na platnost a výklad dohody o vydání věci. I při absenci takového údaje by totiž dohoda o vydání byla platná a způsobilá k tomu, aby byla předložena k řízení o registraci a následnému vyznačení nastalých změn v tehdejší evidenci nemovitostí.
Z uvedeného se tak nabízí předběžný závěr, podle něhož úmysl původních vlastníků směřoval k uplatnění nároku na vrácení nemovitostí v rozsahu, jak byl původně vymezen v kupní smlouvě ze dne 19. 4. 1978.
S posouzením důsledků uvedené dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. úzce souvisí protiargument žalovaného, podle něhož v mezidobí do nabytí účinnosti citovaného zákona a uzavření zmíněné dohody, nabyl platně do svého vlastnictví sporný díl pozemku „a“ oddělený od pozemku parc. č. 95/1 geometrickým plánkem ze dne 24. 1. 1990. Toto oddělení bylo dle tvrzení žalovaného realizováno postupně uzavřením hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem, kterým někdejší Okresní podnik místního hospodářství, s.p. v T., jako organizací předávající převedl na tehdejší Městský národní výbor T. jako přejímající organizaci. K platnosti takového převodu bylo ovšem třeba splnění podmínek uvedených v §14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1988 Sb., v tehdy platném znění. Výčet přípustných převodů vlastnictví (resp. práva hospodaření) uvedený v citovaném ustanovení je podle jeho znění taxativní. Z obsahu hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem se však zatím nenaznačuje splnění podmínek některého z přípustných důvodů převodu zmíněného pozemku podle uvedeného ustanovení. Soudy obou stupňů ostatně – vzhledem k odlišnému právnímu posouzení – tyto otázky ani nezkoumaly, což se vztahuje i k dalším náležitostem platně uzavřené hospodářské smlouvy z hlediska případného souhlasu nadřízeného orgánu účastníků uvedené hospodářské smlouvy. V této souvislosti lze přisvědčit dovolatelce, že rozpor s uvedenou vyhláškou by představoval neplatnost hospodářské smlouvy ve smyslu §24 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění (vyhlášeným pod č. 80/1989 Sb.). Dovolatelkou (už v řízení před soudy obou stupňů) tvrzená neplatnost by pak svědčila pro závěr, že předmětem vydání podle dohody ze dne 7.11. 1991 byl pozemek parc. č. 95/1 v původní, nezměněné výměře.
Posouzení toho, zda oprávněné osoby následně platně převedly darovací smlouvou ze dne 19. 12. 1991 předmětné nemovitosti v plném rozsahu na žalobkyni, případně zda žalobkyni v důsledku dědictví přirostl spoluvlastnický podíl k dílu „a“ zmíněného pozemku a ve zbývajícím rozsahu jej nabyl otec žalobkyně z téhož právního titulu, vyžaduje řízení dalšího doplnění dokazování. Z hlediska dovolacího přezkumu jde proto o posouzení předčasné, a proto nepřípustné. Z důvodů úplnosti připomíná v této souvislosti dovolací soud, že přezkumu této otázky nebrání okolnost registrace darovací smlouvy podle předpisů platných v době jejího uzavření a registrace. Tento důsledek ostatně platí i ve vztahu k shora zmíněné smlouvě ze dne 8. 3. 1990 registrované pod č. Reg. R 409/90, jejíž platnost tvrdí žalovaný pokud jde o způsob nabytí sporného dílu „a“ pozemku parc. č. 95/1 v kat. území T.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak plyne, že dovolací soud nemohl dospět k spolehlivému závěru o správnosti právních závěrů zaujatých odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku. Za použití §243b odst. 2 věty první o.s.ř. zrušil proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení soud bude třeba provést dokazování zaměřené na okolnosti významné pro právní posouzení shora vymezených otázek, případně dokazování v rozsahu, který účastníci navrhnou.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, jakož i pro soud odvolací, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu