ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.868.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 868/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání R. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 55 Co 308/2002 (v právní věci žalobce R. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 49.052,- Kč a o příslušenství z částky 86.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 29/2001), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2002, č. j. 28 C 29/2001-41, byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 49.052,- Kč a příslušenství z částky 86.000,- Kč. Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Mezi účastníky bylo sporným zaplacení nájemného ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor, kterou uzavřel žalobce jako nájemce se žalovaným dne 14. 2. 2000. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou, zatímco nájemní smlouvu měl žalobce s vlastníkem nemovitosti (Č. p., a. s.) sjednánu na dobu určitou od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2001. Platbu za podnájem si účastníci sjednali ve výši 120.000,- Kč měsíčně (plus daň z přidané hodnoty) a pro případ prodlení s platbou došlo ke sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení. Přes ujednání o době neurčité skončilo užívání prostor žalovaným na základě podnájemního vztahu, jak bylo v řízení prokázáno, záznamem o předání klíčů žalobci dne 21. 7. 2000. Za měsíc červenec 2000 zaplatil žalovaný žalobci částku 40.000,- Kč, částka 44.000,- Kč byla již v tomto řízení pravomocně žalobci přiznána a žalobce měl zato, že žalovaný mu stále dluží ještě 42.000,- Kč. Kromě toho požadoval žalobce zaplacení smluvní pokuty, vypočtené v celkové výši 7.052,- Kč (celkem tedy 49.052,- Kč z obou těchto nároků). Navíc bylo žalováno na zaplacení příslušenství z částky 86.000,- Kč, přičemž podstatu a výši tohoto nároku soud prvního stupně v odůvodnění blíže nevysvětlil.
Při zamítnutí žaloby se prvostupňový soud řídil právním názorem, vysloveným odvolacím soudem v předchozím zrušovacím usnesení v téže věci ze dne 28. 1. 2002. Odvolací soud dovodil neplatnost smlouvy o podnájmu, neboť zákon č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor“) neumožňuje v ustanovení §6 odst. 1 přenechat nebytový prostor do podnájmu na dobu neurčitou. Právní vztah mezi účastníky se tedy řídil ustanovením §451 odst. 2 občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, získaném plněním z neplatného právního úkonu. Žalobci proto náleželo jen takové plnění, které odpovídalo době skutečného užívání nebytových prostor v červenci roku 2000, tj. době od 1. 7. do 21. 7. včetně. Vzhledem k bezesmluvnímu plnění nemohla žalobci náležet nejen částka 42.000,- požadovaná jako dluh na nájemném, ale ani smluvní pokuta ve výši 7.052,- Kč.
K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, č. j. 55 Co 308/2002-57, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby do částky 49.052,- Kč potvrdil a ohledně zbylého příslušenství z částky 86.000,- Kč napadený rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Posledně zmíněný výrok rozsudku soudu prvního stupně o příslušenství z částky 86.000,- Kč považoval odvolací soud za nepřezkoumatelný. Především se však vyjádřil k potvrzujícímu výroku rozsudku tak, že přisvědčil skutkovým zjištěním i právnímu posouzení věci první instancí. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce napadl právní názor, který již byl ve věci samotným odvolacím soudem dříve vysloven. Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor vyžaduje v §6 odst. 1, aby ve smlouvě o podnájmu došlo k časovému vymezení doby určité, na kterou může být smlouva sjednána. Takové vymezení mohlo být provedeno i tak, že by se účastníci shodli na trvání podnájmu po dobu trvání nájemního vztahu (sjednaného na dobu určitou). Jestliže ujednání smluvních stran přesto znělo na dobu neurčitou, pak porušilo akcesorickou povahu podnájemního vztahu vůči vztahu nájemnímu a též ustanovení §6 odst. 1 smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Odvolací námitka žalobce o žádoucí aplikaci článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (odkaz na autonomii vůle účastníků) nemohla uspět, neboť již zmíněné ustanovení zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor je kogentní.
Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl v něm, že výklad ustanovení §6 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor odvolacím soudem je v rozporu s textem zákona i úmyslem zákonodárce. Nelze dovodit, že by zákon vylučoval sjednání smlouvy o podnájmu nebytových prostor na dobu neurčitou. Pokud odvolací soud takto uvažoval, je jeho výklad právně puristický a odporující logice věci. Dovolatel byl přesvědčen, že při extenzívní interpretaci §6 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor lze uzavřít smlouvu na dobu neurčitou. Další námitka dovolatele směřovala k již zmíněnému článku Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (zakotvení zásady autonomie vůle subjektů práva). Dovolatel spatřoval v soudním výkladu §6 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor porušení tohoto ústavního principu. Ten podle dovolatele umožnil sjednání doby neurčité ve smlouvě o podnájmu a neprotiřečil ani akcesorické povaze podnájemního vztahu vůči vztahu nájemnímu. Ujednání v rámci podnájmu o době jeho trvání stejně nemůže odporovat té době, která byla sjednána pro nájemní vztah (zásada, že „nikdo nemůže na jiného přenést více práv, než sám má“) a nemůže být neplatné jen pro nesoulad s dobou trvání nájmu. Žalobce navrhl, aby vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala subjektivně oprávněná osoba a že se tak stalo včas a prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo přípustné, neboť vzhledem k předchozímu právnímu názoru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně, vázán tímto právním názorem, jinak než v dřívějším rozsudku (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). V dovolání byl označen způsobilý dovolací důvod, podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor je nájemce oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu určitou do podnájmu jen se souhlasem pronajimatele.
Omezení doby trvání podnájemního vztahu k nebytovým prostorám na dobu určitou je nepochybně podstatnou (nezbytnou) náležitostí tohoto druhu smlouvy o podnájmu. Podmínkou platnosti smlouvy je souhlas pronajímatele, což v posuzované věci bylo splněno.
Při interpretaci ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona neobstojí názor, že znění předpisu umožňuje uzavřít smlouvu o podnájmu na dobu neurčitou. Nesprávnost tohoto názoru je patrna již ze samotného gramatického výkladu tohoto ustanovení. Ani případným logickým výkladem nelze dospět ke zpochybnění doby určité jako nezbytné náležitosti smlouvy. Argumentace dovolatele by tu vedla k nepřijatelným závěrům, že stanovením doby určité jako časového rámce trvání smlouvy upravil zákonodárce jen určitý výsek smluvních vztahů, či dokonce že souhlas pronajímatele je podmínkou uzavření smlouvy na dobu určitou, nikoli však již smlouvy sjednané na dobu neurčitou. Tyto závěry jsou zjevně neudržitelné a dovolací soud nemá důvodu, proč by neměl přisvědčit interpretaci §6 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor odvolacím soudem.
Dovolatel dále citoval ústavní kautelu, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nikoli tedy odst. 2 tohoto článku, jak uvedl dovolatel). Tato záruka dává zajisté subjektům práva možnost k uplatnění vlastní svobodné vůle ve smluvních vztazích, ovšem s příslušnými zákonnými omezeními. Takovým omezením je právě ustanovení §6 odst. 1 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, pokud jde o dobu sjednání podnájemního vztahu. Ustanovení limitující tuto dobu na určitou je kogentní, tedy pro smluvní strany závazné a jejich vůlí nezměnitelné, a je podstatnou náležitostí smlouvy. Zákon omezuje dobu trvání smlouvy o podnájmu proto, aby zajistil akcesoritu podnájmu vůči nájemnímu vztahu. Dovolací soud tu sdílí názor, že ujednání účastníků by splňovalo zákonnou podmínku doby určité i tehdy, pokud by (při existenci nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou) obsahovalo text o omezení doby podnájmu trváním nájemního vztahu. Ani takovou možnost však účastníci nevyužili; sjednali-li podnájem nebytových prostor na dobu neurčitou, nutno kvalifikovat jejich ujednání jako contra legem a neplatné, s důsledkem neplatnosti celé smlouvy o podnájmu pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku).
Dovolací soud v této souvislosti zvažoval i eventualitu pouze částečné neplatnosti smlouvy ohledně části (článek 2. 2. 1.) o době trvání podnájmu. Dospěl však k závěru, že ustanovení §41 občanského zákoníku o částečné neplatnosti právního úkonu nelze v posuzované věci použít. Nehledě na teorií odmítanou částečnou neplatnost právního úkonu tehdy, má-li být jeho neplatnou částí esentiale smlouvy, nelze dovodit částečnost neplatnost posuzované smlouvy o podnájmu ani vzhledem k okolnostem spojeným s jejím sjednáním. Účastníci si sjednali podnájem na dobu neurčitou takřka v závěru období, v němž trval nájemní vztah mezi žalobcem a vlastníkem nemovitosti. Jejich ujednáním mohlo být, pokud by podnájemce na sjednanou dobu neurčitou poukazoval, narušeno pokojné užívání majetku vlastníkem nemovitosti. Ani skutečnost, že podnájemní vztah skončil velmi brzy po sjednání smlouvy, nehovoří pro aplikaci ustanovení §41 občanského zákoníku o částečné neplatnosti právního úkonu, která by za jiných okolností mohla připadat v úvahu s cílem podpořit právní jistotu kontrahentů (dosud trvajícího smluvního vztahu).
Dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by v řízení před soudy obou stupňů došlo k vadám zakládajícím zmatečnost rozhodnutí či k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, v tomto řízení mu však nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. června 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu