ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.916.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 916/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. Ing. D. M. a 2. J. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4.2.2002, sp. zn. 30 Co 531/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 685/95 (žalobců A. J. Ř. a B. L. Ř., zastoupených advokátem, proti žalovaným Ing. D. M. a J. M., zastoupených advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 16.6.1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 61/VI v P. – P. Tato nemovitost propadla ve prospěch státu na základě rozsudku soudu vydaného v trestním řízení soudním, vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 88/87, později zrušeného usnesením téhož soudu z 18.9.1990, sp. zn. Rt 591/90. Uvedená nemovitost byla prodána žalovaným kupní smlouvou prodávajícím bývalým Městským národním výborem v P., jež byla registrována bývalým Státním notářstvím v Nymburce dne 19.5.1988, a to za kupní cenu 194.870 Kč, když skutečná cena nemovitosti činila podle znaleckého posudku 355.666 Kč, takže nabyvatelé byli při této koupi zvýhodněni. Žalobci také poukazovali na to, že nemovitost nebyla nabídnuta (ve smyslu tehdy platné vyhlášky č. 90/1984 Sb.) tehdejšímu uživateli nemovitosti J. Ř. – otci žalobce J. Ř. Žalobci vyzvali žalované k vydání nemovitosti dne 9.3.1995, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitost nabyli, aniž by tu došlo k rozporu s tehdy platnými předpisy anebo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů. Žalovaní se přihlásili do výběrového řízení u bývalého Městského národního výboru v P. a byli vybráni k tomu určenou komisí jako uchazeči splňující stanovené podmínky pro koupi nemovitosti. J. Ř., otec žalobce J. Ř., nebyl uživatelem nemovitosti, jehož právo by bránilo prodeji nemovitosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 9.3.1999, čj. 6 C 685/95-220, byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 61 s pozemky parc. č. 64 a parc. č. 7/6 v P. – P. Byl zamítnut návrh žalobců na vydání předběžného opatření o uložení zákazu žalovaným nakládat s uvedenými nemovitostmi. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným 3.865 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobě žalobců nebylo možné vyhovět, protože na základě učiněných zjištění je u uplatněného nároku žalobců dáno více formálních nedostatků.
Soud prvního stupně poukazoval zejména na to, že ve výzvě žalobců k vydání nemovitosti z 9.3.1995 i v žalobě podané u soudu 16.6.1995 bylo vyžadováno vydání nemovitosti čp. 61/VI v P. – P., ale ani v této výzvě a ani v podané žalobě žalobců není obsažena konkretizace požadované nemovitosti, zejména pozemků a ani vedlejších staveb na nich, jež je nutno charakterizovat jako stavby samostatné (např. garáž a dílna postavené na pozemku parc. č. 7/6 – zahradě). Podle názoru soudu prvního stupně nepřipadá tu v úvahu jakýkoli rozšiřující výklad uplatněného nároku žalobců, neboť takovým výkladem nelze do výzvy vtělit údaje, které v ní nejsou obsaženy; nárok žalobců na vydání pozemků a vedlejších staveb tu v důsledku řádného neuplatnění nároku tedy v celém rozsahu vůbec nevznikl. Není tu možné požadovat, podle názoru soudu prvního stupně, uzavření dohody o vydání pozemků a vedlejších staveb a nelze tu provést oddělení té části dohody, odpovídající obsahu výzvy k vydání nemovitosti, a vyhovět žalobnímu návrhu na uložení povinností uzavřít dohodu jen částečně; proto soudu prvního stupně nezbylo, jak uváděl, než celou žalobu žalobců zamítnout.
Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní získali kupní smlouvou z roku 1988, uzavřenou s bývalým Městským národním výborem v P., nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů. Žalovaní požádali o odkoupení nemovitosti, jejich žádost byla řádně projednána a bylo o ní rozhodnuto radou bývalého Městského národního výboru v P. a prodej byl uskutečněn za úředně stanovenou cenu. Nebylo tu rozhodné, že dům nebyl nabídnut ke koupi otce žalobce J. Ř., když on neměl k užívání nemovitosti žádný právní důvod; spoluvlastníky nemovitostí tu byli jen žalobci a nemovitosti nemusely být otci žalobce J. Ř. nabídnuty ke koupi podle ustanovení vyhlášky č. 90/1984 Sb.
Ohledně ocenění žalobci uváděných nemovitostí podle znaleckých posudků soud prvního stupně připouštěl, že „žalovaní do určité míry (přibližně ohledně ceny 1/3 staveb) nabyli nemovitost v rozporu s právními předpisy, ale na druhou stranu se nepodařilo prokázat, že takto stanovená kupní cena byla v daném případě vyčíslena úmyslně ve vztahu k žalovaným“. Žádné další skutečnosti, nasvědčující poskytnutí jiných výhod žalovaným nebyly v řízení zjištěny.
Proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 11.10.2000, sp. zn. 30 Co 380, 381/2000. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku každému ze žalobců jednu ideální polovinu domu čp. 61 s příslušenstvím (prádelnou, přístřeškem, skladem a dílnou i kolnou, garáží, oplocením, studnou a venkovními úpravami), zapsaného na listu vlastnictví č. 970 pro katastrální území P. a obec P. u Katastrálního úřadu v N. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobcům bylo uloženo zaplatit státu na náhradu placených nákladů řízení 7.548,56 Kč společně a nerozdílně; stejná povinnost byla uložena i žalovaným.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo zdůrazněno, že žalobci uváděná stavba čp. 61 v P. – P. a její příslušenství tvoří funkční jednotku, která je tvořena domem čp. 61 a ostatními vedlejšími stavbami, jež jsou určeny k užívání spolu s věcí hlavní.
K dovolání žalovaných rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 26.7.2001, 28 Cdo 77/2001, tak, že bylo zamítnuto dovolání žalovaných Ing. D. M. a J. M. proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byli uznáni povinnými vydat žalobcům J. Ř. a L. Ř. každému jednu polovinu domu čp. 61 v P. s příslušenstvím – prádelnou, přístřeškem, skladem a dílnou, kolnou, garáží, oplocením studnou a venkovními úpravami. V další části byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; odvolacímu soudu bylo uloženo rozhodnout v dalším průběhu řízení i o nákladech dovolacího řízení.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůrazňoval, že pokud jde o nevydání stavební parcely a zahrady, souvisejících s vydávaným domem čp. 61 v katastrálním území P., vyplývalo již z odhadní ceny nemovitostí, že tu došlo k funkční jednotnosti domu, stavební parcely a přilehlé zahrady a v tomto smyslu bylo třeba chápat i obsah výzvy žalobců k vydání nemovitostí i obsah žaloby, podané žalobci u soudu.
Dále dovolací soud poukazoval i na to, že pokud jde o úvahu, zda otec žalobce J. Ř. byl uživatelem sporné nemovitosti, bylo třeba s přihlédnutím k ustanovením dříve platné vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, vycházet především z fakticky existujících vztahů, a to za situace, pokud otec žalobce J. Ř. předmět sporu jednoznačně užíval.
Dovolací soud ještě podotýkal ve svém rozsudku z 26.7.2001, že při nabývání nemovitostí žalovanými v roce 1988 byla tu kupní cena značně nižší, než byla cena, která odpovídala tehdejší cenové vyhlášce (č. 128/1984 Sb.). V souvislosti s kolnou, která je podle žalovaných samostatnou stavbou, uváží odvolací soud v dalším řízení ve věci nově předložené důkazy.
V dalším průběhu řízení vynesl Krajský soud v Praze rozsudek ze 4.2.2002, sp. zn. 30 Co 531/2001, jímž změnil rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 9.3.1999, čj. 6 C 685/95-220 (ve spojení s usnesením z 19.4.1999, čj. 6 C 685/95-225), tak, že žalovaní Ing. D. M. a J. M. jsou povinni vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobcům J. Ř. a L. Ř. každému jednu ideální polovinu stavební parcely č. 64 – zastavěné plochy a pozemkové parcely č. 7/6 – zahrady, zapsaných na listu vlastnictví č. 970 pro obec P., katastrální území P., u Katastrálního úřadu v N. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Usnesením Krajského soudu v Praze z 27.2.2002, sp. zn. 30 Co 531/2001, bylo ještě uloženo žalovaným zaplatit státu – Okresnímu soudu v Nymburce na náhradu nákladů řízení 7.548,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze 4.2.2002 bylo uvedeno, že odvolací soud se již znovu nezabýval posuzováním postavení žalobců jako osob oprávněných, ani způsobem přechodu věcí na stát, postavením žalovaných jako osob povinných, jakož i včasností uplatněného nároku ze strany žalobců, když všechny tyto skutečnosti byly již posouzeny v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Praze z 11.10.2000, sp. zn. 30 Co 380, 381/99; odvolací soud vyslovoval názor, že „úplnost co do skutkového zjištění, jakož i správnost právních závěrů z nich vyvozených byla poměřena i v dovolacím řízení s námitkami žalovaných, a to ve prospěch tvrzení žalobců a důvodnosti jejich žaloby“.
Odvolací soud byl také toho názoru, že v daném případě je splněna podmínka souvislosti stavebního pozemku i přilehlé zahrady s již vydaným domem čp. 61 v P. – P., když nepochybně všechny tyto nemovitosti tvoří funkční jednotku a kdy nepochybně všechny tyto nemovitosti byly vždy užívány společně; proto také výzva žalobců z 9.3.1995 k vydání nemovitostí se musela vztahovat i na pozemky parc. č. 64 a parc. č. 7/6; totéž platí i o projevenou vůli k uplatněnému nároku žalobců v jejich žalobě.
Odvolací soud dále uváděl, že neshledal důvodným námitky žalovaných o samostatném postavení pozemku parc. č. 7/6 v katastrálním území P., který má zvláštní vchod z ulice a může být samostatně užíván; rovněž se nemohla setkat s úspěchem námitka žalovaných o zastavěnosti pozemku parc. č. 7/6 novou stavbou, když již ze znaleckého posudku z 2.1.1987 vyplývalo, že stavba s pultovou střechou na tomto pozemku existuje již od roku 1981, i když tato stavba nebyla ještě tehdy kolaudována; šlo tedy o pozemek prakticky zastavěný.
Protože tedy odvolací soud neshledal správným závěry soudu prvního stupně o neuplatnění nároku žalobců ve výzvě k vydání nemovitostí i v jejich podané žalobě, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §151 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalované v řízení zastupoval, dne 15.3.2002 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Nymburce dne 3.4.2002. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že jejich dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; jako dovolací důvody uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé vytýkali, že odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by vyhověl návrhu žalovaných na doplnění dokazování. Přitom z provedení těchto důkazů bylo možné dovodit správnost tvrzení žalovaných, že stavebníky stavby na pozemku parc. č. 7/6 v katastrálním území P. byli žalovaní a že stavba na tomto pozemku je garáží a není totožnou se stavbou kolny.
Dovolatelé dále vytýkali, že odvolací soud nesprávně dospěl k odlišnému závěru než ve svém rozsudku z 11.10.2000, sp. zn. 30 Co 380, 381/2000, v němž přesvědčivě dovodil, že žalobci ve své žalobě neuvedli pozemky parc. č. 64 a parc. č. 7/6 v katastrálním území P. a zbavili se tak možnosti jejich vydání. Nynější závěry odvolacího soudu o tzv. „funkční jednotce“ v projednávaném případě naproti tomu nemají oporu v provedeném dokazování. Výzva k vydání nemovitostí, ani žaloba podaná žalobci, nesplňovaly potřebné náležitosti právních úkonů co do označení a identifikace předmětu těchto úkonů. Nynějším opačným závěrem odvolacího soudu dochází k nepřípustnému zvýhodnění jedné strany tohoto sporu.
Podle názoru dovolatelů bylo povinností odvolacího soudu umožnit, aby v řízení byla provedena nová skutková zjištění zásadního charakteru, k němuž nedošlo při projednávání věci soudem prvního stupně. Tento postup měl být odvolacím soudem umožněn. Místo toho přikročil odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně bez dalšího doplnění dokazování. Přitom se odvolací soud nezabýval otázkou, prokazovanou tvrzeními žalovaných, že při získání předmětných nemovitostí (pozemků parc. č. 64 a parc. č. 7/6 v P. – P.) byli žalovaní vlastně znevýhodněni, když museli zaplatit vyšší cenu než odpovídala reviznímu znaleckému posudku; nemohla tedy zejména ohledně samostatného pozemku parc. č. 7/6 být plněna podmínka uvedená v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. – tj. nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (zvýhodnění oproti ceně stanovené podle tehdy platných cenových předpisů).
Podle názoru dovolatelů má „zásadní význam a značnou vypovídací schopnost pro posouzení tohoto sporu i skutečnost, že žalobci se v době svého pobytu v zahraničí vůbec nepostarali o otce žalobce J. Ř., a to ani v době, kdy již mohli do České republiky přijet, a nedostavili se ani na otcův pohřeb; naproti tomu žalovaní poskytovali otci žalobce J. Ř. potřebnou péči.
Dovolatelé vytýkali také rozsudku odvolacího soudu, že jím nebyla odstraněna vada rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že nebyla uvedena obec, v níž jsou nemovitosti, které mají žalovaní vydat, takže toto rozhodnutí není v podstatě vykonatelné. Jde tu ostatně o stavbu na pozemku parc. č. 7/6 v obci P., katastrální území P., která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter, takže ji podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze vydat.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů. Jestliže odvolací soud v daném případě v závěru odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je tu „dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu“, bylo tu správně poukázáno na ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V ustanoveních občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. – bylo v §240 odst. 1 tohoto právního předpisu stanoveno, že účastník řízení může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Jestliže tedy v daném případě bylo dovolání dovolatelů podáno u Okresního soudu v Nymburce dne 3.4.2002, když rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 15.3.2002, stalo se tak ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že rozsudek odvolacího soudu, napadnutý jejich dovoláním, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
V daném případě z obsahu spisu sp. zn. 6 C 685/95 Okresního soudu v Nymburce, ani z obsahu dovolání dovolatelů nelze přesvědčivě dovodit, že by odvolací soud vzal při svém rozhodování za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Výtky dovolatelů směřují proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (které však nepochybně soudu náleží ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu) a podle závěrů z citované judikatury soudů ani případné vady či omyly v hodnocení důkazů nebyly a nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako dovolací důvod k podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud v daném případě byl také vázán ve smyslu ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) právním názorem dovolacího soudu, obsaženým v rozsudku z 26.7.2001 (28 Cdo 77/2001 Nejvyššího soudu), vydaném o dovolání uplatněném v této konkrétní právní věci; od této zákonem stanovené vázanosti se odvolací soud v pokračujícím odvolacím řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu neodchýlil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str. 13/45/), že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu) ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jestliže soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo jestliže si soud použitý právní předpis nesprávně vyloží.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i podle ustanovení §8 odst. 1,3 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si tato ustanovení odvolací soud také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami k vydání věcí oprávněné osobě (oprávněným osobám) i fyzické osoby, které nebyly věci od státu, jenž získal oprávnění s nimi nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami jsou osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Rozpor nabytí věci s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Tehdy platnými právními předpisy jsou i cenové předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků a porostů a o náhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.) (srov. k tomu ze stanoviska uveřejněného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 50).
Právní úprava v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo za takových okolností porušením tehdy (v rozhodném období) platné právní úpravy; postavení povinné osoby se však váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání nemovitých věcí (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 27.5.1999, III. ÚS 301/98, uveřejněný pod č. 79 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch osob, které k pozemku nabyly právo osobního užívání. Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze interpretovat izolovaně, ale v kontextu s ustanoveními dalšími tohoto zákona, zejména s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu z 2.6.1999, I.ÚS 118/98, uveřejněný pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydávají oprávněným osobám stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter. Pozemek, na němž je stavba umístěna, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. V případech uvedených v §8 odst. 1 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., pokud jí nebyla věc vydána.
O zásadní přestavbě (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (srov. ze stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 120, odst. 6, a na str. 121 , odst. 1 a 2).
Vyzve-li oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věci tak, že v situaci, kdy tato „věc“ představuje funkční a nezaměnitelnou jednotku, označí nemovitosti, na něž uplatňuje nárok např. s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom takovou výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného nároku, projevila vůli k vydání všech těchto funkční jednotku tvořících nemovitostí (viz nález Ústavního soudu z 31.3.1999, IV. ÚS 508/98, uveřejněný pod č. 49 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při srovnání citovaného znění uvedených ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů i nálezů Ústavního soudu ČR s právními závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Neshledal proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, nesprávným, jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelů podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalobců, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu