Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2003, sp. zn. 3 Tdo 1025/2003 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1025.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1025.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1025/2003 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2003 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné H. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To 121/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 20/98, a rozhodl takto: Dovolání Nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné H. Š. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá . Odůvodnění: Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 40 T 20/98 bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu a §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu v rámci předběžného projednání obžaloby zastaveno trestní stíhání obviněné H. Š., stíhané pro trestný čin zkrácení daně, poplatků a podobné dávky dle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, neboť trestnost činu zanikla. Obviněná se uvedeného trestného činu měla dopustit tím, že společně s V. Š. jako jednatelé firmy T. Š. s.r.o. B., za účelem zkrácení daně zahrnuli do účetnictví této firmy z roku 1993, 1994, 1995, jen část účetních dokladů dokumentujících tržby z prodejen situovaných v podchodu pod hlavním vlakovým nádražím a na stánku v B., čímž způsobili zkrácení celkových tržeb za účetní rok 1993 ve výši 373.786,-Kč, za účetní rok 1994 ve výši 1.505.204,-Kč a za účetní rok 1995 ve výši 176.090,-Kč, tedy v příjmu právnických osob v částce 799.970,-Kč a daň z přidané hodnoty v částce 431.939,- Kč, celkově způsobili škodu Č. s., zastoupenému FÚ B. škodu ve výši 1.270.649,-Kč. Uvedené usnesení nenabylo bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal státní zástupce stížnost, kterou se zabýval v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2002 Vrchní soud v Olomouci. Ten svým usnesením sp. zn. 4 To 121/2002 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost státního zástupce zamítl. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně podala ve lhůtě podle §265e tr. řádu v neprospěch obviněné dovolání nejvyšší státní zástupkyně. V dovolání se odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. řádu s tím, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstata námitek nejvyšší státní zástupkyně, stejně jako podstata námitek státního zástupce již v rámci stížnosti k Vrchnímu soudu v Olomouci, spočívá ve zpochybnění závěrů obou soudů ohledně naplnění podmínek účinné lítosti ve smyslu ustanovení §66 písm. a), b) tr. zákona. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání vyslovuje názor, že jednak dodatečné splnění povinnosti, kterou pachatelka porušila, jež nastalo v tomto konkrétním případě, není samo o sobě dostatečným důvodem pro zánik nebezpečnosti činu pro společnost (odvolává se při tom na R 21/1979-II) a jednak že ani dodatečně učiněná opatření poškozeného zaměřená proti opakovanému spáchání trestné činnosti, v tomto případě spočívající v nově stanovené daňové povinnosti obchodní společnosti, vůči níž může finanční úřad daňový nedoplatek vymáhat, neznamenají změnu situace ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 tr. zákona (při tom argumentuje B 3/1985-28). Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání tvrdí, že k zamezení, resp. napravení škodlivého následku aktivním jednáním obviněné H. Š. nedošlo, neboť ta oznámila krácení daně poté, co byla odvolána z funkce jednatelky společnosti, ale zejména za situace, kdy krácení daně trvalo po dobu delší dvou let v pravidelných čtvrtletních intervalech a obviněná se na tomto jednání aktivně zúčastnila. Dále vyslovuje názor, že v daném případě nelze konstatovat ani naplnění podmínek uvedených v ustanovení §66 písm. b) tr. zákona, vyžadujících ze strany pachatele oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu v době, kdy škodlivému následku mohlo být ještě zabráněno, neboť oznámení bylo obviněnou učiněno u finančního úřadu, tedy nikoliv u orgánu příslušného ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. V tomto ohledu se nepřiklání k výkladu tohoto ustanovení učiněného napadeným rozhodnutím soudu. Rovněž konstatuje, že z hlediska požadavku zákona učinit oznámení o trestném činu v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno, není možno ani tuto podmínku v posuzovaném případě považovat za splněnou, neboť škodlivý následek, tedy zkrácení daně, jednoznačně nastal okamžikem předložení nepravdivého daňového přiznání. S ohledem na svoje námitky tedy dochází k závěru, že v předmětné trestní věci bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. řádu. Proto v petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se prostřednictvím svého obhájce vyjádřila obviněná H. Š. s tím, že důvody dovolání považuje za neopodstatněné a vyslovuje názor, že Nejvyšší soud České republiky by toto dovolání měl odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému pod písm. c) o zastavení trestního stíhání. Nejvyšší státní zástupkyně je osobou oprávněnou k podání dovolání v neprospěch obviněné. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu). V této věci Nejvyšší soud shledal, že obsah podaného dovolání je s uplatněnými dovolacími důvody v souladu, přičemž podstatou dovolání je odlišný názor dovolatele na otázku zániku trestnosti činu obviněné H. Š., resp. na právní posouzení této okolnosti /uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu/ a v návaznosti na to námitka proti posouzení, zda zákonná podmínka zániku trestnosti byla či nebyla naplněna ve smyslu §172 odst. l písm. f) tr. řádu /uplatněná v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu/. Pokud jde o posouzení opodstatněnosti námitek uplatněných v dovolání, dospěl Nejvyšší soud po jejich přezkoumání k závěru, že posuzované dovolání je zjevně neopodstatněné. Z přiloženého trestního spisu totiž zjistil, že soudy obou stupňů se v dostatečné míře a podrobně věnovaly námitkám státních zástupců týkajících se okolností zániku trestnosti činu obviněné H. Š. z důvodu účinné lítosti, a to jak z hlediska učiněných skutkových zjištění, tak i pokud jde o právní posouzení této věci. Nejvyšší státní zástupkyně k již dříve uplatňovaným námitkám státních zástupců nyní ve svém dovolání doplňuje již uplatněnou argumentaci, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §65 odst. 1 tr. zákona v tom, že v daném případě nešlo ani o změnu situace, ani nebyly splněny podmínky týkající se osoby pachatele. Tomuto názoru ani argumentům na jeho podporu však v posuzovaném případě nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Je skutečností, že změnou situace se podle dosavadní soudní praxe rozumí zejména (tedy nikoli vždy a pouze) podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných (tedy odlišných od výslovně uvedených) okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. Existenci těchto podmínek je bezpochyby v souladu s citovaným ustanovením nutno posuzovat vždy individuálně ve vztahu ke každému konkrétnímu případu a posuzovat tedy vždy konkrétní nebezpečnost činu pro společnost. Obdobný individuální přístup je nutno dle názoru Nejvyššího soudu uplatňovat i ve vztahu k hodnocení změny chování osoby pachatele z hlediska možnosti opětovného spáchání trestného činu a jeho postoji k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem ohrozil nebo porušil. V daném případě jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postupovaly důsledně a podmínky zániku trestnosti ve smyslu §65 odst. 1 tr. zákona správně posoudily. Nelze přisvědčit názoru dovolatele ohledně absence zákonných podmínek dle §65 odst. 1 tr. zákona, a to ani přesto, že se dovolatel odkazuje na dva judikáty, které navíc nejsou s posuzovaným případem zcela analogické. Nejvyšší soud se zabýval i otázkou, do jaké míry je či není pro právní posouzení tohoto konkrétního případu relevantní opakující se námitka, že nebyla naplněna podmínka dle §66 písm. b) tr. zákona, tedy že obviněná učinila své oznámení u jiného orgánu, než který je v tomto ustanovení výslovně uveden. V daném případě je zjevné, že v rámci svých zjištění oba soudy tuto skutečnost správně konstatovaly, nicméně při jejím právním posouzení i v kontextu s ostatními relevantními okolnostmi této formální vadě nepřiznaly takový význam, aby na jejím základě byl vysloven závěr, že nedošlo k zániku trestnosti. Nejvyšší soud považuje tento postup za správný a zcela adekvátní jak skutkovým zjištěním, tak celkovému právnímu posouzení. Podle názoru Nejvyššího soudu lze v projednávané věci analogicky postupovat jako v případě ustanovení §147 tr. zákona, kde platí zvláštní ustanovení o účinné lítosti (147a tr. zákona), jež stanoví, že trestnost neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. S ohledem na to, že Nejvyšší soud neshledal vady v právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nepovažuje za opodstatněné i námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Protože neopodstatněnost námitek uplatněných v dovolání je vzhledem k posuzovanému případu zjevná, rozhodl o odmítnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné H. Š. dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako o dovolání zjevně neopodstatněném. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu). V Brně dne 10. prosince 2003 Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2003
Spisová značka:3 Tdo 1025/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1025.2003.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19