ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1198.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1198/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2003 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 5 To 400/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 44/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 3 T 44/98, byl obviněný M. P. pod bodem 1/ výroku rozsudku uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v době od 2. 3. 1993, kdy vykonával funkci kancléře V. S. ř. m. r. v P., používal ke služebním účelům motorové osobní vozidlo zn. BMW 3201 tmavozelené barvy, a když s ním byl ukončen pracovní poměr ke dni 31. 12. 1996 přehlásil bez souhlasu vlastníka toto vozidlo na Dopravním inspektorátu v P. a vozidlo nechal přepsat na svou manželku H. P., ač výlučným vlastníkem vozidla je V. S. ř. m. r. a přes výzvy vozidlo nechtěl vydat, takže muselo být odebráno a způsobil tímto jednáním poškozenému V. S. ř. m. r. škodu ve výši 350 500,- Kč.“ Pod bodem 2/ výroku rozsudku byl uznán vinným dalším trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „v době svého pracovního poměru od 2. 3. 1993 u V. S. ř. m. r. se sídlem v P., si nechal pro služební účely vystavit platební kartu CCS, kterou byl oprávněn používat pro služební účely do 31. 12. 1996, kdy skončil jeho pracovní poměr u poškozeného, kartu neodevzdal a nejméně od 6. 2. 1997 do 25. 2. 1997 čerpal na služební kartu poškozeného pohonné hmoty, motorový olej a náhradní díly u různých čerpacích stanic, čímž způsobil poškozenému V. S. ř. m. rytířů škodu ve výši 28 559,2 Kč.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §248 odst. 2 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností na dobu čtyř let. Výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený – V. S. Ř. M. R. - odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 5 To 400/2002, tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 11. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obsáhlém odůvodnění svého dovolání obviněný provedl podrobný rozbor jednotlivých důkazů provedených ve věci a poukázal na to, že pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně, nebyla v řízení před oběma soudy vyvrácena jeho obhajoba, že se inkriminované trestné činnosti nedopustil. Podle přesvědčení dovolatele se soud dostatečně nevypořádal s výpověďmi svědků potvrzujících jeho obhajobu, což platí i ohledně listinných důkazů, které obviněný (dovolatel) z vlastní iniciativy předložil a jež byly založeny do spisu. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně vyslovil dovolatel přesvědčení, že i v tomto případě k prokázání jeho viny chybí jakýkoliv důkaz o tom, že by vůbec na předmětnou kartu CCS v rozhodné době čerpal. Podobně jako u prvého z obou skutků nelze podle dovolatele akceptovat tvrzení soudu o uceleném řetězci nezvratných důkazů svědčících o jeho vině, když soud neopřel své rozhodnutí o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nýbrž o pouhou pravděpodobnost. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že pokud i po vyčerpání všech dosažitelných důkazů nadále existují důvodné pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, jmenovitě pro úmysl přivodit následek předpokládaný zákonem, musí soud zvolit tu variantu, která je pro obviněného příznivější. V daném případě proto mělo být rozhodnuto ve prospěch dovolatele a měl být obžaloby zproštěn, přičemž opačné rozhodnutí znamenalo porušení zásady in dubio pro reo vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. Dovolatel dále soudům obou stupňů vytkl, že neřešily jako předběžnou otázku ve smyslu §9 tr. ř. možnost výslechu poškozeného pana T. , který s odkazem na §10 odst. 1 tr. ř. odmítl ve věci podat svědeckou výpověď. Podle názoru dovolatele orgány činné v přípravném řízení a následně ani soudy nevzaly v úvahu, že ve smyslu §97 tr. ř. je každý povinen dostavit se na předvolání a vypovídat jako svědek. Přesto pan T. jako svědek předvolán nikdy nebyl, když teprve v rámci tohoto úkonu mohl uplatnit odepření své svědecké výpovědi z důvodů uvedených v §10 odst. 1 tr. ř. K tomu pak měla být vyřešena předběžná otázka, zda V. s. s. m. r. je signatářem Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, výsadách a imunitách ze dne 18. 4. 1961, která vstoupila v platnost 25. 4. 1964 (vyhl. č. 157/1964 Sb.), jaký je statut tohoto velvyslanectví v ČR, a zejména, zda Česká republika uznává postavení velvyslance shora uvedeného velvyslanectví jako osoby požívající diplomatických imunit a výsad, tedy osoby, na kterou se vztahuje výjimka z povinnosti svědčit v trestním řízení.
Z výše uvedených okolností je podle dovolatele zřejmé, že jeho jednání nebylo správně kvalifikováno ani v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, poněvadž pokud by byl zjištěný skutkový stav hodnocen ze všech dovolatelem namítaných hledisek, muselo by právní posouzení předmětných skutků nutně vyústit ve zjištění, že tyto skutky nejsou trestnými činy. To podle dovolatele znamená, že napadené rozhodnutí je ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založeno na nesprávném hmotně právním posouzení. V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 400/2002 ze dne 20. 11. 2002 zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku argumentuje důvody, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně i v rámci své dřívější obhajoby, a nevytýká - mimo tvrzení o své nevině - meritornímu rozhodnutí žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Dále poukázal na to, že si dovolatel protiřečí, když na jedné straně nepožaduje po dovolacím soudu přezkoumání skutkových hledisek ani prověření úplnosti a správnosti dokazování, současně však polemizuje se způsobem hodnocení důkazů a celé dovolání staví na skutkových zjištěních získaných takovým hodnocením důkazů, které sám nabízí. Státní zástupce zdůraznil, že otázkám zjištění, zda dovolatel (obviněný) naplnil zákonné znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., věnovaly soudy obou stupňů náležitou pozornost a dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům. Podle názoru státního zástupce netrpí napadené rozhodnutí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, jež nemá povahu dalšího odvolání k vyšší instanci, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v §265b tr. ř. Námitky dovolatele, které byly formálně uplatněny na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle státního zástupce však tento dovolací důvod nenaplňují. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel M. P. opřel shora uvedený dovolací důvod o námitku, že soudy obou stupňů a ve stadiu odvolacího řízení zejména Městský soud v Praze, se dostatečně nevypořádaly s obsahem provedených důkazů, tyto důkazy zčásti hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jeho neprospěch a současně se dopustily i některých procesních pochybení. S tím pak dovolatel spojuje (jako důsledek vytýkaných vad) namítané vadné právní posouzení skutků jako trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., když podle jeho přesvědčení reálně existoval skutkový stav věci, jenž takový právní závěr nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je ovšem zřejmé, že soudy obou stupňů po zhodnocení provedených důkazů vycházely z odlišných skutkových zjištění (jež jsou v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu vyložena a odůvodněna), na kterých následně založily posouzení relevantních hmotně právních otázek. Podle Nejvyššího soudu se tak dovolatel v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. de facto domáhal revize zjištěného skutkového stavu, tzn. že dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoliv na hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod uvedený důvod dovolání nespadají.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst.1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 a III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler