ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1306.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1306/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2003 dovolání podané obviněnou Ing. S. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 3 To 53/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 120/2001, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. takto:
I.Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 3 To 53/2003, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 12 T 120/2001, se z r u š u j í.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 12 T 120/2001,byla obviněná Ing. S. R. uznána vinnou trestným činem útisku podle §237 tr. zák., který podle rozsudku spáchala tím, že „v období nejméně od konce roku 1997 až do srpna 1998 jako spolumajitelka a generální ředitelka družstva S. se sídlem v B., M. H., na stavební akci tohoto družstva v K., v městě A., po obstarání registrace cestovních dokladů v systému O. a v případě Ing. V. poté, co obdržela náhradní doklad za jeho odcizený cestovní pas, úmyslně neoprávněně zadržovala cestovní doklady osobám vykonávajícím pro uvedené družstvo na území K. práce, přičemž Ing. F. V., L. S., J. L., M. H., J. J. a M. N. bránila ve vycestování z K. zpět do ČR s odůvodněním, že cestovní doklady obdrží zpět až poté, co si odpracují své závazky vůči družstvu, a to i přes jejich četné žádosti o vydání cestovních dokladů za účelem návratu do ČR, a tak je proti jejich vůli donutila zůstat na území K. tím, že jim neoprávněně zadržovala cestovní doklady, bez kterých nebylo možno vycestovat zpět do ČR.“ Za to byla odsouzena podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu 30.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná Ing. S. R., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 3 To 53/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 4. 2003 /§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř./.
Citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla obviněná Ing. S.R. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., jímž napadla výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka především vyjádřila názor, že z důvodu její nepřítomnosti u řízení před soudem prvního stupně byla zkrácena práva obhajoby, neboť se nemohla k průběhu tohoto řízení vyjádřit a toto řízení bylo ukončeno bez výslechu svědků, kteří se k jednání nedostavili, přičemž v její nepřítomnosti byl vynesen rozsudek. Upozornila přitom na skutečnost, že se vždy řádně omluvila. Ve dvou případech byla vážně nemocná a dvakrát se omluvila z důvodu naplánované zahraniční cesty, kterou nebylo možné odložit (tyto skutečnosti podrobně rozvedla). Poslední nařízené jednání, při němž byl vynesen rozsudek, se uskutečnilo dne 13. 11. 2002 poté, kdy dne 25. 10. 2002 oznámila, že obdržela vízovou doložku a souhlas k udělení víza do 17. 1. 2003 do K. z důvodu nezbytné služební cesty. Přes tuto skutečnost soud rozhodoval v její nepřítomnosti. Nemohla se tak k předmětné věci vyjádřit, nemohla reagovat na výpovědi svědků ani navrhovat důkazy. Dále dovolatelka uvedla, že soud nesprávně zhodnotil svědecké výpovědi a porušil zásady trestního řízení v její neprospěch, „protože o žádný útisk se nejednalo a nemohlo jednat.“ Celý případ byl podle jejího názoru nesprávně posouzen po hmotně právní stránce, když mohl být posuzován jen jako neoprávněné zadržení cestovních dokladů zaměstnancem její firmy, přičemž o útisk nešlo. V návaznosti na to vyložila, že nemohla úmyslně ani neoprávněně zadržovat cestovní doklady osobám vykonávajícím pro shora jmenované družstvo práce na území K., a dodala, že pokud se týká vycestování, mohl tak kdokoliv učinit, kdyby se obrátil na velvyslanectví (České republiky), kde by záležitost s cestovními doklady byla vyřešena.
S ohledem na výše uvedené důvody v petitu dovolání dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K dovolání obviněné se písemně vyjádřila ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné nebyly nijak vázány na to, zda se omluvila, ani na to, co bylo důvodem její nepřítomnosti. Městský soud v Brně tudíž nemohl nijak porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněné, třebaže svou nepřítomnost předem omluvila, když v případech těchto omluv je pochybné, zda šlo o omluvy řádné, neboť nebyly nijak dokladované. Postup Městského soudu v Brně byl zásahem do práva obviněné na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), šlo však o zásah akceptovatelný, protože k němu soud měl zákonný podklad a protože soudní řízení nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že dovolatelka neuplatnila žádné námitky, které by obsahově odpovídaly tomu, co zákon předpokládá jako nesprávné právní posouzení skutku. Námitky, které dovolatelka spojovala s předmětným dovolacím důvodem v celém rozsahu, směřovaly jen proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněná Ing. S. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Dovolání má také obsahové náležitosti ve smyslu ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Dovolatelka namítá, že bylo zkráceno její právo na obhajobu, neboť soud prvního stupně konal hlavní líčení v její nepřítomnosti, přestože se (dovolatelka) řádně omluvila a uvedla skutečnosti, které její účasti u hlavního líčení bránily. V důsledku toho se nemohla k předmětné věci vyjádřit, nemohla reagovat na výpovědi svědků ani navrhovat důkazy. Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za relevantní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z (relevantních) důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Při úvaze o tom, zda byly tyto (formální i materiální) podmínky pro konání hlavního líčení splněny a zda je na místě akceptovat omluvu a žádost obviněného o odročení hlavního líčení, musí soud mít na zřeteli i ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. a v souvislosti s ním ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces (podle tohoto ustanovení má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti). Musí tedy pečlivě vážit okolnosti konkrétního případu a určit a následně respektovat ústavně akceptovatelné meze průběhu řízení (musí vymezit a dodržet „mantinely“ spravedlivého řízení).
Zákon přitom nevymezuje konkrétní důvody pro odročení hlavního líčení, tzn., že nestanoví, jaká obviněným tvrzená skutečnost (tj. namítaná překážka jeho účasti) je důvodem, pro který by mělo být hlavní líčení odročeno. Je tedy na soudu, aby sám individuálně, v každém konkrétním případě posoudil podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a v souvislosti s tím vymezil skutečnosti odůvodňující odročení hlavního líčení. Takové rozhodování však není předmětem libovůle soudu, neboť vedle nutnosti posoudit splnění podmínek ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. při něm v každém případě musí být šetřena práva obviněného vymezená též Listinou, jak bylo uvedeno výše (základním kritériem je dodržení ústavně zaručených práv obviněného - fair procesu).
V obecné rovině je ovšem třeba výslovně zdůraznit, že služební cesta není bez dalšího (jsou-li splněny zákonné podmínky a dodržena kriteria spravedlivého procesu) důvodem, pro který by nebylo možno konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Musí totiž platit, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost přizpůsobil postupu soudu.
V posuzovaném případě ze spisu vyplývá, že nalézací soud
první hlavní líčení, jež nařídil na 22. 5. 2002, odročil za situace, kdy obviněná pouze omluvila svoji nepřítomnost z důvodu zahraniční služební cesty, aniž by žádala o odročení hlavního líčení a tvrzenou skutečnost jakkoli doložila. Tím sám určil, které podmínky hodlal považovat za relevantní pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné (nepřímo tak rovněž naznačil, že předpoklady ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. nejsou bezezbytku splněny). Další dvě hlavní líčení odročil (resp. odložil) z důvodu nemoci obviněné. Posléze, v souvislosti s odročením hlavního líčení na 13. 11. 2002 obviněnou přípisem doručeným jí (společně s předvoláním k předmětnému hlavnímu líčení) dne 18. 10. 2002 mj. sice upozornil, že je její povinností přizpůsobit své služební cesty tak, aby nebyly důvodem neúčasti u hlavního líčení s tím, že služební cesta nebude považována za řádnou omluvu (zmínil přitom možnost dovození vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř.), současně ji však vyzval k oznámení jejích služebních cest (pokud je povinna v souvislosti s výkonem svého zaměstnání je absolvovat) soudu s dvouměsíčním předstihem tak, „aby mohlo být nařízeno hlavní líčení v době, kdy se bude (obviněná) zdržovat v České republice.“ Fakticky tak potvrdil naznačená kriteria pro konání hlavního líčení a obviněnou utvrdil v názoru, že řízení bude přizpůsobeno jejím možnostem hlavního líčení se účastnit. Obviněná pak dopisem došlým soudu prvního stupně dne 25. 10. 2002 požádala o odročení hlavního líčení z důvodu zahraniční služební cesty, přičemž vyložila nutnost odcestování, a oznámila, že přípis soudu obdržela v době, kdy již měla na Ministerstvu zahraničních věcí K. „odsouhlasenou vízovou padděržku“ a souhlas k udělení víza k vycestování do K. pro období od 17. 10. 2002 do 17. 1. 2003, a sdělila období, v němž se bude zdržovat v České republice. Nalézací soud však v rozporu s „mantinely“ řízení, jež sám popsaným způsobem určil, konal dne 13. 11. 2002 hlavní líčení v její nepřítomnosti. Jednal tudíž v kolizi s požadavkem fair procesu, jehož hranice si - pokud jde o přítomnost obviněné – sám stanovil, čehož konečným důsledkem bylo denegatio iustitiae ve vztahu k obviněné. Na tom nic nemění jeho názor (deklarovaný ve shora uvedeném rozsudku), že pro konání hlavního líčení byly splněny podmínky §202 odst. 2 tr. ř. s tím, že sdělení obviněné ničím nedoložené není řádnou omluvou. Takový názor by totiž byl opodstatněný pouze tehdy, jestliže by nebyl v kolizi s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces. Nehledě na to, nalézací soud odlišně než v případě prvního hlavního líčení vyhodnotil podmínky pro konání hlavního líčení, přestože nedošlo k podstatné změně rozhodných okolností.
Odvolací soud popsané pochybení nezjistil a nenapravil. Stejně jako soud prvního stupně nepostupoval správně, neboť nevzal v úvahu a nezvážil všechny nezbytné předpoklady, za jejichž splnění by bylo možno v posuzovaném případě konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné. Přitom se dopustil nepřesnosti, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí v souvislosti se závěrem o správnosti postupu nalézacího soudu tvrdí, že obviněná žádala o udělení víza do K. dne 10. 10. 2002, tedy v době, kdy věděla o odročeném hlavním líčení ze dne 30. 9. 2002, přičemž již tehdy byla upozorněna na to, že soud nebude její omluvu z důvodu služební cesty akceptovat. Toto tvrzení nemá ve spisovém materiálu oporu, neboť z dodejky je zřejmé, že předvolání k hlavnímu líčení včetně výše zmíněného přípisu bylo obviněné doručeno dne 18. 10. 2002.
Za popsaných okolností je námitka dovolatelky, že byla porušena ustanovení o její přítomnosti v hlavním líčení u soudu prvního stupně, důvodná. Vzhledem k těmto okolnostem, pro něž nemohla obě shora specifikovaná rozhodnutí obstát, se Nejvyšší soud již nezabýval (a zabývat ani nemohl) otázkou existence (opodstatněnosti) dalšího uplatněného dovolacího důvodu, a to důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.) z podnětu dovolání obviněné Ing. S. R. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Veselý