ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.2013.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2013/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce D. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ JUDr. J. Š., správci konkursní podstaty úpadce M. s. r. o., v likvidaci, a 2/ U. T., a. s., o určení neexistence zástavního práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 262/2000, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2002, č. j. 9 Cmo 142/2002-169, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2002, č. j. 9 Cmo 142/2002-169, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2001, č. j. 48 Cm 262/2000- 127, určil, že neexistuje zástavní právo, zřízené zástavní smlouvou uzavřenou mezi společností M. s. r. o., nyní v likvidaci, se sídlem v B., N. č. 591, IČ …, a společností E., a. s., nyní v likvidaci, se sídlem v D., P. č. 541, IČ …, ze dne 18. prosince 1992 pod č. 436490/92 a registrovanou rozhodnutím Státního notářství Praha - západ ze dne 21. prosince 1992 pod sp. zn. III R 3593/92, k nemovitostem vyjmenovaným v uvedeném výroku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo především z úvah, že odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od samého počátku a hledí se na ni, jako by neexistovala. Vzhledem k platnému odstoupení od kupní smlouvy bylo proto třeba posoudit zástavní smlouvu podle §151d občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"), neboť M., s. r. o. (tak) dala do zástavy cizí věc. Žalobce nikdy nedal souhlas k zastavení předmětných nemovitostí. Odevzdáním věci zástavnímu věřiteli podle uvedeného ustanovení se u nemovitostí rozumí zápis zástavního práva do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že zástavní věřitel (zde právní předchůdce druhého žalovaného) nejednal v dobré víře, protože byl seznámen s obsahem kupní smlouvy. Za situace, kdy nebyla zaplacena celá kupní cena, o čemž zástavní věřitel věděl, nemohl jednat v dobré víře, že je M. s. r. o. oprávněna předmětné nemovitosti zastavit. Proto soud prvního stupně dospěl ke konečnému závěru, že předmětná zástavní smlouva je podle ustanovení §39 o. z. neplatná pro rozpor s ustanovením §151d odst. 1 o. z., takže zástavní právo k uvedeným nemovitostem neexistuje.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2002, č. j. 9 Cmo 142/2002-169, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Připomněl též, že skutkové okolnosti případu nejsou mezi účastníky sporné, takže vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně - především ze zjištění, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy, a že druhý žalovaný je právním nástupcem původního zástavního věřitele E., a. s. Odvolací soud dále mimo jiné souhlasil se závěrem, že odstoupením od kupní smlouvy byla tato smlouva zrušena s ohledem na ustanovení §48 odst. 2 o. z. s účinky ex tunc, takže v právních vztazích účastníků smlouvy nastal právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Žalobce tak nikdy nepřestal být vlastníkem zastavených nemovitostí. Proto v důsledku toho společnost M., s. r. o. dala zástavní smlouvou do zástavy cizí věc, neboť v době uzavření této smlouvy jí nesvědčilo vlastnické právo k zastavovaným pozemkům.
Odvolací soud se dále zabýval aplikací ustanovení §151d odst. 1 o. z. ve znění účinném v době uzavírání zástavní smlouvy, a to zejména tím, zda předpoklady zmíněného ustanovení jsou použitelné i na nemovitou věc. Při tomto zkoumání si byl výslovně vědom toho, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99 zaujal v obdobné věci právní názor, že zmíněné ustanovení se vztahuje i na věci nemovité, a že odevzdáním věci nemovité zástavnímu věřiteli je nutno rozumět zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud dále připomněl, že současná právní úprava obsažená v ustanovení §161 o. z. se v případech, kdy dá někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka, vztahuje toliko na věci movité.
Při výkladu dříve platného ustanovení §151d odst. 1 o. z. pak odvolací soud dospěl k závěru, že není žádný právní důvod, proč by mělo být odevzdání věci nemovité zástavnímu věřiteli ztotožňováno s registrací zástavní smlouvy provedenou tehdejším státním notářstvím. Připomněl, že není žádného zákonného důvodu, proč by při uzavírání zástavní smlouvy měl zástavce odevzdat nemovitost zástavnímu věřiteli, tj. proč by měl zástavnímu věřiteli umožnit např. držet nemovitost. Ze systematického hlediska odvolací soud dospěl k závěru, že podle §151d odst. 1 o. z. bylo možno odevzdat zástavnímu věřiteli pouze věc movitou. Je proto vyloučen vznik zástavního práva postupem podle zmíněného ustanovení, dal-li nevlastník do zástavy věc nemovitou bez souhlasu jejího vlastníka. Proto již odvolací soud nehodnotil, zda zástavní věřitel byl při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, protože se jednalo o okolnost irelevantní, když zástavní právo v daném případě nevzniklo.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 15. července 2002 (téhož dne bylo doručeno druhému žalovanému).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dne 14. srpna 2002 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu pak vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především nesouhlasí s názorem, že byla-li odstoupením od smlouvy zrušena smlouva s účinky od počátku (§48 odst. 2 o. z.), nastává v právních vztazích účastníků stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě nedošlo, a to i tehdy, když původní kupující v mezidobí uzavřel novou smlouvu o převodu věci na další subjekt. Za nesprávný považuje i právní názor odvolacího soudu, že ustanovení §151d o. z., které platilo v době zřízení zástavního práva, se vztahovalo jen na movité věci, a že registraci smlouvy státním notářstvím nelze považovat za odevzdání věci.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce a navrhl odmítnutí, resp. zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání druhého žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 o. s. ř., stalo se tak v průběhu dvouměsíční lhůty stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání se opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovolací soud dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání pak fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Ze znění ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadají zmíněná ustanovení, neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Dovolací soud se proto dále zabýval výtkami dovolatelem v jeho dovolání výslovně uvedenými.
Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to stanoveno v občanském zákoníku nebo účastníky dohodnuto (§48 odst. 1 o.z.). Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§48 odst. 2 o. z.).
Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli, a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§151d odst. 1 věta první o. z. ve znění účinném do 31. prosince 2000).
V případě první z výtek dovolatele se v posuzovaném případě dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, týkajícím se následků odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 o. z. Takto odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Následný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§7 odst. 1 zákona č. 165/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tento závěr platí i v případě, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy, nabyvatel nemovitost převedl na další osobu, a tato osoba nabyla nemovitost v dobré víře (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000). Tento závěr je pak ostatně i plně v souladu se stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, přičemž dovolací soud tento názor akceptuje.
Odlišná je však situace, pokud se odvolací soud zabýval výkladem ustanovení §151d odst. 1 o. z. Ač - jak již bylo konstatováno - si odvolací soud byl vědom, že daná problematika byla vyložena např. již zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, zaujal při výkladu tohoto ustanovení odlišný právní názor. Odvolací soud zde nedocenil skutečnost, že tehdejší úprava obsažená ve zmíněném ustanovení skutečně nevylučovala, aby byla vztažena též na věci nemovité (to na rozdíl od aktuální úpravy obsažené v ustanovení §161 o. z.). Přitom zmíněné rozhodnutí, od jehož závěrů se odvolací soud při vlastním rozhodování odchýlil, danou otázku zcela jasně a přehledně vysvětlovalo se závěrem, že za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 o. z. (ve znění účinném před prvním lednem 2001) vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda je zástavou movitá věc nebo nemovitost, přičemž odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (obdobně lze srovnat mimo jiné např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000). Odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti podle ustanovení §48 odst. 2 o. z. proto nezpůsobovalo současný zánik zástavního práva k nemovitosti zřízeného v mezidobí jejím nabyvatelem.
Za tohoto stavu je třeba mít zato, že pokud odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, že ustanovení §151d odst. 1 o. z. se nevztahovalo na zastavení věcí nemovitých, již nevážil (jak sám ve svém rozhodnutí výslovně uvedl), zda byly v souzené věci naplněny ostatní předpoklady tohoto ustanovení, nemohl věc posoudit správně.
S ohledem na uvedenou skutečnost je proto patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze nelze pokládat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu