ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.174.2003.1
sp. zn. 4 Tz 174/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 10. prosince 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. V., proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 70/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 70/91, a řízením, jež mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., §147 odst. 1 tr. ř., §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného L. V.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 91/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 91/91.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením bývalého Vyššího vojenského obvodového soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 70/91, rozhodl tento soud tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obviněného L. V. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 91/91, jako nedůvodnou.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl citovaným usnesením podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tak, že zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 386/57, ve výroku o trestu. Podle §14 odst. 3 citovaného zákona zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poté bývalý Vojenský obvodový soud Brno ve věci rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 91/91, tak, že podle čl. V z důvodů části II. čl. III. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960 zastavil trestní stíhání obviněného L. V. pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 11. 1957 po nástupu vojenské základní služby k vojenskému útvaru R., odmítl z náboženských důvodů obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
Obviněný L. V. učinil prohlášení, jež bylo tomuto soudu doručeno dne 10. 3. 1992, že ve smyslu ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, žádá, aby v řízení bylo pokračováno. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté rozhodl rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 91/91 tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 386/57, kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., z důvodů §227 tr. ř. neuložil trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 4. 1992.
Proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 70/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. V. Uvádí v ní, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění.
Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu je jednoznačně patrno, že tento soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byl vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy k trestné činnosti došlo. Přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu realizovat v situaci, kdy se dostala do konfliktu s danými občanskými povinnostmi. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv, jímž je právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Vzhledem k této argumentaci podle ministra spravedlnosti bývalý Vyšší vojenský soud Tábor pochybil, když pominul, že soud prvního stupně v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině nezměněn.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v namítaném rozsahu, k němuž došlo v neprospěch obviněného, aby toto rozhodnutí podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen rehabilitační zákon), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 386/57, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti trestu. Tento závěr je zřejmý z odůvodnění napadeného usnesení ze dne 28. 11. 1991, kde se konstatuje, že výrok o vině z výše citovaného rozsudku je správný, bývalý Vojenský obvodový soud Brno provedl úplná a správná skutková zjištění, jimž se nedá nic vytknout, a tomu odpovídá i adekvátní právní posouzení skutku coby trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Obdobný závěr přejal bývalý Vojenský obvodový soud i do svého rozsudku ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 2 Rtv 91/91, když nenabyl pochybností o správnosti výroku o vině, pokud jej ponechal beze změn. Je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud neměl k dispozici původní spis bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, sp. zn. 2 T 386/57, když vzhledem dle sdělení Vojenského ústředního archivu v P. ze dne 4. 3. 2003 je zřejmé, že spis byl v souvislosti s povodněmi v P. v srpnu 2002 zatopen. Z odůvodnění napadeného usnesení je však zřejmé, že se obviněný měl skutku dopustit tím, že „dne 4. 11. 1957 po nástupu vojenské základní služby u VÚ R. odmítl z náboženských důvodů obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu“.
Ústava 9. května ve znění zákona č. 150/1948 Sb. zaručovala v čl. 15 odst. 1 právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, na druhé straně tyto deklarované svobody nepřípustně omezila v odst. 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemohly být nikomu na újmu, ale zároveň nemohly být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovalo i ustanovení čl. 34 odst. 2 Ústavy pokud byla každému občanu stanovena povinnost konat vojenskou službu. Nadto v době, kdy se obviněný měl trestné činnosti dopustit, tehdejší právní řád neumožňoval žádnou alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Závazný právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu ČR, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, který již Nejvyšší soud interpretoval ve svých rozhodnutích, stanoví, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání je reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se zásady plynoucí z víry a náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze naplňoval ústavou zaručené právo svobody svědomí a náboženského přesvědčení. Zcela jednoznačně je pak tato zásada obsažena v nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02.
K tomuto obecnému závěru v posuzované věci přistupuje ještě další zjištění, že totiž odsouzení, které je předmětem řízení, předchází jiné dřívější odsouzení z roku 1952, kdy bývalý Nižší vojenský soud Plzeň rozsudkem ze dne 19. 11. 1952, sp. zn. Vt 37/52 uznal obviněného Z. B. vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., za což mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců a trest ztráty občanských práv na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci téhož dne. V nyní posuzované trestní věci pak jde o odsouzení druhé, takže mělo být zkoumáno, zda nebyla porušena zásada ne bis in idem, což však stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona nezmiňuje.
Při existenci výše uvedených závěrů a argumentace pochybil odvolací soud, pokud řádně v intencích ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. nepřezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející. Důsledkem tohoto vadného procesního postupu bylo posléze i rozhodnutí učiněné podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jímž byla stížnost obviněného L. V. zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší soud poté podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Příbram ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 70/91, a řízením, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, také v ustanoveních §147 odst. 1 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jakož i v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění tehdy účinném v neprospěch obviněného L. V. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí výslovně ve výroku tohoto rozsudku citovaná, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tímto soudem je podle zákona č. 284/1993 Sb. po zrušení vojenských soudů Městský soud v Brně.
Nejvyšší soud nemohl v tomto ohledu akceptovat návrh obhájce, aby ve věci rozhodl sám a obviněného zprostil od obžaloby. Procesní postup podle §271 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, může-li Nejvyšší soud učinit rozhodnutí na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatuje-li Nejvyšší soud, že právě v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, byl zákon porušen mj. v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., což znamená, že byla provedena nedostatečná skutková zjištění soudem prvního stupně, nemůže současně při existenci této vady sám ve věci rozhodovat. Další překážkou bránící tomuto postupu je skutečnost, že není k dispozici spis bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, sp. zn. 2 T 386/57, ale ani věrohodná kopie rozsudku. Konečně pak řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízení návrhovým, jehož náležitosti a průběh jsou upraveny ustanoveními §267 odst. 1, odst. 2 tr. ř., přičemž ministr spravedlnosti také navrhnul procesní postup podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. věc vrátit soudu prvního stupně. Pro Městský soud v Brně, jemuž věc byla přikázána, z toho plyne povinnost vyžádat znovu od Vojenského archivu v P. zachované písemnosti o odsouzení obviněného v této trestní věci a na základě těchto, případně dalších důkazů, ve veřejném zasedání nově rozhodnout o návrhu obviněného L. V. na zahájení rehabilitačního řízení podle 119/1990 Sb., přičemž při svém rozhodování bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku Nejvyšší soud vyslovil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná