ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.81.2003.1
sp. zn. 4 Tz 81/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. června 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch obviněných J. K. a JUDr. J. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Na shora uvedené obviněné podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 u Obvodního soudu pro Prahu 7 obžalobu pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se obviněný J. K. měl dopustit tím, že dne 25. 7. 1966 ve funkci náměstka ministra vnitra ČSSR písemně požádal tehdejšího 1. náměstka generálního prokurátora ČSSR JUDr. J. D., aby trestní stíhání německého nacistického válečného zločince Ing. W. T., stíhaného v nepřítomnosti usnesením vyšetřovatele tehdejší Správy vyšetřování StB MV ČSSR ze dne 8. 2. 1966 pro spolupachatelství a organizátorství trestného činu vraždy podle §9 odst. 2 tr. zák. a §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 tr. zák., bylo zastaveno a dokumentace případu nebyla předávána k trestnímu stíhání justičních orgánů SRN z účelového důvodu, neboť obviněný Ing. W. T. byl agentem 2. Správy StB, JUDr. J. D. pak tím, že dne 18. 9. 1966 ve funkci 1. náměstka generálního prokurátora ČSSR písemně informoval tehdejšího náměstka ministra vnitra J. K., že na základě jeho písemného podnětu ze dne 25. 7. 1966 bylo trestní stíhání německého nacistického válečného zločince Ing. W. T. usnesením generálního prokurátora ze dne 17. 9. 1966 přerušeno podle ustanovení §173 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž vyšetřovací spis byl vrácen Správě vyšetřování StB a tím bylo znemožněno předání dokumentace případu k trestnímu stíhání justičních orgánů SRN z účelového důvodu, neboť obviněný Ing. W. T. byl agentem 2. Správy StB.
Obvodní soud pro Prahu 7 projednal uvedenou obžalobu v hlavním líčení a dne 10. 10. 2001 o ní rozhodl podle §223 odst. 1 tr. ř. usnesením čj. 24 T 1/2001-285 tak, že trestní stíhání obviněných J. K. a JUDr. J. D. pro shora uvedené skutky se z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavuje. Toto rozhodnutí odůvodnil obvodní soud tak, že v souladu s ustanovením §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, promlčecí doba v dané věci sice započala běžet až dnem 30. prosince 1989, avšak skončila dnem 30. 12. 1999, protože obvinění bylo oběma jmenovaným sděleno vyšetřovatelem ÚDV VZK Policie ČR až dne 15. 2. 2000. Obvodní soud současně vysvětlil proč v dané věci nelze aplikovat zák. č. 327/1999 Sb., jímž bylo změněno ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. v tom smyslu, že místo dosavadních deseti let promlčecí doba u trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, je napříště dvanáct let. Dospěl totiž k závěru, že jiný postup by byl v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Vycházeje z těchto zásad usoudil, že příznivější než zákon platný v době spáchání trestných činů se pro obviněné může jevit jen trestný zákon ve znění zákona č. 175/1990 Sb., který však rovněž na trestné činy, ohrožené trestní sazbou odnětí svobody nejméně deset let, stanovil promlčecí dobu deset let.
Toto usnesení však nenabylo ihned právní moci, protože proti němu podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 v zákonné lhůtě stížnost. Současně v souladu s daným poučením podle §11 odst. 2 tr. ř. obviněný JUDr. J. D. v určené mu lhůtě prohlásil, že na projednání věci trvá.
Stížnost státní zástupkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. prosince 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl, když v podstatě akceptoval právní názor vyslovený v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím nabylo usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného J. K. právní moci.
Po zmíněném prohlášení obviněného JUDr. J. D. se věcí znovu zabýval Obvodní soud pro Prahu 7, který jej po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, čj. 24 T 1/2001-357, podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. Odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 podané proti tomuto rozsudku v neprospěch obviněného JUDr. J. D. Městský soud v Praze s usnesením ze dne 19. 2. 2003, čj. 9 To 31/2003-374, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, kterým byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10. 2001, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněných J. K. a JUDr. J. D., podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v jejich neprospěch. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvádí, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud akceptovaly ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ze kterého dovodily, že promlčecí doba začala běžet až dnem 30. 12. 1989, pochybily však, když dospěly k závěru, že trestní stíhání obviněných se promlčelo dnem 29. 12. 1999, tedy po uplynutí deseti let, neboť zákonem č. 327/1999 Sb., účinným dnem 28. 12. 1999, byla jednak promlčecí doba, stanovená v §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. změněna z desetileté na dvanáctiletou a novým ustanovením §67a písm. d) tr. zák. byla vymezena další kategorie nepromlčitelných trestných činů. Ministr spravedlnosti nesouhlasí s názorem obou soudů, že by bylo v rozporu s principem zákazu retroaktivity tuto novelu trestního zákona aplikovat z důvodu zhoršení podmínky trestnosti pro obviněné, neboť Listina základních práv a svobod neupravuje otázku, po jakou dobu lze trestné činy stíhat. Z tohoto principu vychází ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. a vychází z něj i zákon č. 327/1999 Sb. Ministr spravedlnosti dále poukazuje na skutečnost, že ustanovení §67a písm. d) tr. zák. vztahující se na trestné činy spáchané v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, by při výkladu, jenž byl v napadeném rozhodnutí aplikován, postrádalo smysl, neboť z jeho podstaty vyplývá, že se vztahuje na trestné činy spáchané před účinností zákona č. 327/1999 Sb. (před dnem 28. 12. 1999). Obdobnou povahu jako zákon č. 327/1999 Sb., měl podle stěžovatele již zákon č. 148/1969 Sb., kterým bylo tehdy s účinností od 1. 1. 1970 do trestního zákona vloženo ustanovení §67a tr. zák., uvádějící pod písm. a) až c) kategorie nepromlčitelných trestných činů, přičemž zákon 327/1999 Sb., toto ustanovení doplnil o další kategorii, vymezenou v ustanovení písm. d). K promlčení trestného činu, pro který byla na oba obviněné podána obžaloba, podle názoru ministra spravedlnosti tedy nemohlo dojít a pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obou obviněných odporuje zákonu. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 tr .ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a jemu předcházejícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10. 2001, čj. 24 T 1/2001-285, rovněž v ustanovení §223 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovením §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §67 odst. 1 písm. b) tr. zák., resp. §67a písm. d) tr. zák., a to ve prospěch obviněných J. K. a JUDr. J. D.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnila a navrhla jí především z judikatorních důvodů vyhovět.
Nejdříve se Nejvyšší soud zabýval přípustností podané stížností pro porušení zákona a shledal, že ohledně obviněného JUDr. J. D. přípustná není. Jak bylo výše uvedeno, u tohoto obviněného se po vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10. 2001, čj. 24 T 1/2001-285, potvrzeného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, na základě jeho prohlášení podle §11 odst. 2 tr. ř. pokračovalo v trestním stíhání, které pak skončilo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2002, čj. 24 T 1/2001-357, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, čj. 9 To 31/2003?374, zproštěním obžaloby. Prohlášením obviněného JUDr. J. D. podle §11 odst. 2 tr. ř. sice v úvodu tohoto odstavce citovaná usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze nepřestala existovat, avšak výrok o zastavení trestního stíhání jmenovaného ztratil jakýkoli jiný účinek než ten, který je uveden v ustanovení §227 tr. ř. V projednávaném případě bylo trestní stíhání jmenovaného dovedeno do myslitelného procesního konce, tj. do pravomocného zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek, pro který byl stíhán, spáchal obžalovaný. Za této situace otázka, zda byl či nebyl původní názor obvodního soudu o promlčení trestního stíhání správný, ztratila právně relevantní význam, a proto usnesení městského soudu, jímž zamítl stížnost proti usnesení obvodního soudu o zastavení trestního stíhání, již nelze úspěšně napadnout stížností pro porušení zákona. Z toho důvodu Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, v neprospěch JUDr. J. D. podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou.
Pokud jde o obviněného J. K. přezkoumal Nejvyšší soud podle §267 odst. 3, věty první, tr. ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že napadenému rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, čj. 44 To 1450/2001, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10. 2001, čj. 24 T 1/2001-285, nelze porušení zákona vytýkat.
Obvodní soud při plném respektování nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaném pod č. 14/1994 Sb., v němž bylo zaujato stanovisko k ústavnosti §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, dospěl v dané věci k závěru, že trestní stíhání obviněného J. K. je podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné, protože je promlčeno. To proto, že proti jmenovanému do 29. 12. 1999, kdy uplynulo 10 let od doby vymezené v §5 zák. č. 198/1993 Sb., nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Odmítl tudíž akceptovat tvrzení obžaloby, že v důsledku zák. č. 327/1999 Sb., jímž bylo s účinností od 28. 12. 1999 změněno ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. (místo dřívějších 10 let nově stanovena promlčecí lhůta 12 let), se trestní stíhání obviněného J. K. nepromlčelo. Své rozhodnutí v této otázce postavil na závěru, že použití tr. zák. ve znění účinném od 28. 12. 1999 není pro obviněného příznivější, a proto by jeho použití bylo v rozporu s kategorickým zněním ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., podle něhož trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Obvodní soud přitom vydedukoval a zdůvodnil, že pro obviněného K. je nejpříznivější použití trestního zákona ve znění zákona č. 175/1990 Sb. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil. K tomu pak považuje za vhodné dodat, že podle výše cit. nálezu Ústavního soudu: \"Nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního stíhání je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto předpokladu nemůže být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto právního institutu. Teprve dlouhodobé vzájemné působení dvou prvků: vůle a snahy státu pachatele potrestat a trvalého rizika pachatele, že může být potrestán, zakládá smysl promlčení. Pokud stát určité trestné činy a určité pachatele stíhat nechce, je promlčení zbytečné: v těchto případech běh promlčecí lhůty ve skutečnosti neexistuje a promlčení samo o sobě je fiktivní. Psané právo je zbaveno možností své aplikace. Aby promlčení trestného činu mohlo nastat, musel by probíhat proces jeho promlčování, tj. doba, během níž stát usiluje o trestní stíhání. Promlčení je dovršeno teprve tehdy, jestliže kontinuální úsilí státu o postižení trestného činu na konci promlčecí lhůty zůstane marným. Tento předpoklad v letech 1948 až 1989 ve sféře politicky chráněných deliktů nemohl být splněn. Stav hromadných a státem chráněných nezákonností nebyl ani výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a poklesků jednotlivců, jež by mohly skýtat ještě jakousi šanci případného trestního stíhání, ale výsledkem cílevědomého a kolektivního chování aparátu politické a státní moci jako celku, které trestní stíhání a priori vylučovalo. Ochrana pachatelů se tím stávala tak všestranná, jak všestranný byl mocenský systém\".
Výše uvedené závěry pak nepochybně nelze vztáhnout na dobu po 28. 12. 1989, kdy již evidentně existovala snaha státu potrestat i pachatele takových trestných činů. To ostatně jednoznačně plyne z další části cit. nálezu, kde je uvedeno: \"Z vymezení trestných činů v §5 zákona č. 198/1993 Sb. plyne, že trestní stíhání na základě tohoto ustanovení je vyloučeno: 1. u trestných činů, jejichž promlčecí lhůta od počátku promlčecí doby, tj. od 30. 12. 1989, již uplynula; 2. u těch trestných činů, u kterých tehdejší režim výjimečně pokládal za účelné projevit snahu porušení zákonnosti svými vykonavateli potrestat. Pro tyto výjimečné případy platí mezinárodněprávně uznávaná zásada \"ne bis in idem\", i když pravomocné rozsudky tehdejšího režimu byly mimořádně mírné; 3. u těch trestných činů, u kterých nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu, ale z důvodů jiných než právě těchto politických\".
V projednávaném případě bylo trestní stíhání obviněného J. K. zahájeno sdělením obvinění dne 15. 2. 2000, přičemž 10 let od výše uvedeného počátku běhu promlčecí lhůty uplynulo dnem 30. 12. 1999, 12 let pak dnem 30. 12. 2001. Zbývá tudíž dořešit, zda trestnost činu, kladeného obviněnému J. K. za vinu, zanikla uplynutím deseti či dvanácti let. Posledně uvedená lhůta se v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. objevila po změně trestního zákona provedené zákonem č. 327/1999 Sb. Po celou předchozí existenci trestního zákona č. 140/1960 Sb. činila promlčecí doba trestných činů, na něž stanovil zákon trest odnětí svobody nejméně deset let, deset let. Je tedy evidentní, že použití trestního zákona jako celku ve znění zákona č. 327/1999 Sb. není pro tohoto obviněného příznivější, ale naopak. Za této situace je proto nutno řídit se stěžejní zásadou §16 odst. 1 tr. zák., že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle tr. zákona účinného v době údajného spáchání trestného činu, tj. ve znění účinném do 31. 12. 1966, činila trestní sazba u trestného činu podle §158 odst. 2 tři až deset let odnětí svobody a podle §67 odst. 1 písm. b) trestnost tohoto činu zanikla uplynutím deseti let. Podle trestního zákona ve znění zák. č. 327/1999 Sb. a násl. činí trestní sazba u trestného činu podle §158 odst. 2 tři až deset let odnětí svobody a podle §67 odst. 1 písm. b) zaniká jeho trestnost uplynutím dvanácti let. Je tedy zřejmé, že při respektování zásady §16 odst. 1 tr. zák. lze trestnost činu kladeného obviněnému J. K. za vinu, posuzovat jen podle zákona účinného v době spáchání trestného činu a eventuálně ještě podle znění krátce po tom následujících, nikoli však již podle trestního zákona ve znění zákona č. 327/1999 Sb. Z čehož vyplývá, že obvodní soud, pokud zastavil trestní stíhání jmenovaného z důvodu promlčení trestního stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 tr. ř., rozhodl správně. V důsledku toho bylo správné i rozhodnutí, jež bylo napadeno stížností pro porušení zákona a tu proto musel Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout jako nedůvodnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2003
JUDr. Juraj M a l i k
předseda senátu