ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1384.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1384/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2003 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 To 160/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 241/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 3 T 241/2000, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Proti rozsudku podali obviněný a poškozený F. S. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 To 160/2002, tak, že k odvolání poškozeného rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu, že obviněný je povinen podle §228 odst. 1 tr. řádu uhradit poškozenému F. S. škodu ve výši 188.000,- Kč. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 To 160/2002, napadl obviněný dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu. Pokud jde o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný zpochybňuje, že by mezi ním a poškozeným F. S. vznikl soukromoprávní vztah a zda vůbec mohlo dojít ke spáchání trestného činu zpronevěry. V této souvislosti hodnotí výpovědi poškozeného F. S., svědkyně L. S., smlouvu o půjčce ze dne 8. 6. 1994 a další důkazy podrobně rozvedené v odůvodnění dovolání. Navrhuje výslech pracovníků firmy A. S., spol. s r. o., k odstranění rozdílných časových údajů, které jsou uvedeny v potvrzení firmy A. S., spol. s r. o., a v předmětné kupní smlouvě. Výslech svědků by mohl mít podle jeho mínění velký vliv na posouzení věrohodnosti poškozeného. Rovněž poukazuje na rozpory mezi výpovědí poškozeného a dalšími důkazy provedenými u hlavního líčení. Domáhá se doplnění dokazování vyžádáním zpráv od České správy sociálního pojištění, pobočka v T. a od Živnostenského úřadu v T. ohledně podnikání a závazků poškozeného. Dále vytýká soudu prvního stupně, že za situace, kdy stály proti sobě jeho výpověď a výpověď poškozeného, soud uvěřil výpovědi poškozeného. Obviněný opakuje svoji obhajobu, že předmětný automobil byl v jeho vlastnictví. Trvá na tom, že všechny úkony, týkající se prodeje automobilu byly učiněny mezi obviněným a firmou A. S., spol. s r. o. Popřel, že by měl vůči poškozenému nějaký dluh, v důsledku kterého by došlo mezi obviněným a poškozeným k uzavření smlouvy o jeho započtení a k jeho úhradě předáním automobilu. Obviněný je přesvědčen, pokud by soudy obou stupňů řádně zhodnotily listinné důkazy vystavené firmou A. L., spol. s r. o., ze dne 20. 12. 1999 spolu s ostatními důkazy, nemohly by dojít k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Dovolací důvod opírající se o ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný blíže neodůvodnil.
Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 3 T 241/2000, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 To 160/2002, Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo, aby Nejvyšší soud obviněného zprostil obžaloby a poškozeného odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ne všechny námitky obviněného odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podstatná část jeho námitek má povahu námitek, které se týkají skutkových zjištění. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že poškozený dodané vozidlo v souladu s nezpochybněným obsahem kupní smlouvy převzal tím, že v něm jel, a proto byl jeho vlastníkem. Pokud se poškozený za daného stavu věci a v rámci svého dispozičního oprávnění rozhodl vyhovět žádosti obviněného o zapůjčení vozidla, tak tímto způsobem založil vztah obviněného k cizí věci ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Jestliže obviněný za těchto skutkových okolností automobil prodal, pak naložil s předmětným automobilem v rozporu se skutečným právním vztahem k tomuto automobilu, a proto ho zpronevěřil. Proto nelze podle názoru nejvyšší státní zástupkyně akceptovat ty jeho námitky, které směřují k závěru o nesprávném právním posouzení skutku. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, jejíž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut mezi důvody dovolání.Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a není určeno ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudu druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. V. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný sice uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale charakter konkrétních výše uvedených námitek uplatněných obviněným, má povahu námitek proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Obviněný totiž prosazuje takové hodnocení důkazů, které by vyústilo v závěr, že vlastníkem vozidla nebyl poškozený, takže nešlo z jeho strany o zpronevěru. Je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o které se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Skutkový stav vyjádřený ve výroku rozsudku i v jeho odůvodnění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, zahrnuje skutečnost, že obviněný si zapůjčil osobní automobil, který patřil poškozenému, takže převzal cizí věc, která mu byla svěřena, přičemž byli domluveni, že po určité době automobil vrátí, což však obviněný nesplnil a vozidlo bez vědomí poškozeného prodal. Přisvojil si tedy toto vozidlo tím, že s ním nakládal v rozporu s účelem svěření. Takto zjištěný a v rozsudku uvedený skutkový stav odpovídá jeho správné právní kvalifikaci jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod však obviněný odůvodnil tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tedy v podstatě jako dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován v nesprávném hodnocení provedených důkazů, a tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu není náležitě odůvodněn a ve věci obviněného nebyl naplněn, neboť v napadeném rozhodnutí žádný výrok nechybí a rozhodnutí ani neobsahuje neúplný výrok.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal