ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1401.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1401/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. prosince 2003 o dovolání obviněného S. A. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 9 To 215/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 30/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 24 T 30/2003, byl obviněný S. A. M. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Trestný čin obviněný spáchal tím, že dne 12. 10. 2002 kolem 10:50 hodin v P., v ulici M. H., u stadionu AC S., v restauraci M., požádal jako tzv. \"výpalné\" po I. B. částku 50.000 USD a když byl odmítnut, se slovy \"tak tě zabiju\", poškozeného napadl nožem s kombinovaným boxerem o délce čepele cca 14 cm, snažil se jej bodnout do břicha, ale poškozený ránu vykryl, a proto jej obviněný následně udeřil boxerem do obličeje a způsobil mu frakturu horních kůstek, tržnou ránu rtu a pohmožděniny v obličeji a se slovy \"zabiju tvoji ženu a dítě\" z místa činu utekl.
Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 podal obviněný odvolání proti výroku o vině i výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 9 To 215/2003, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. Č. dovolání opírající se o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť podle jeho názoru v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný namítl, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny žádné skutečnosti, které lze podřadit pod zákonný znak trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy. Tím podle dovolatele došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný dále namítal, že okolnost, že skutek spáchal se zbraní, stupeň nebezpečnosti trestného činu podstatně nezvyšuje, neboť má za to, že na vůli poškozeného působil v rozhodující míře strach o rodinu, a nikoli strach ze zbraně. Jde tedy podle něj o nesprávné právní posouzení skutku, jestliže soud při posuzování skutku přihlédl k použití nože jako k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, ačkoli by podle obviněného byl stupeň nebezpečnosti trestného činu v zásadě stejný bez ohledu na to, zda byl čin spáchán se zbraní či nikoli. Dovolatel se domnívá, že je třeba posoudit, zda mezi jednáním obviněného (použití fyzické síly) a následkem (nucením, aby poškozený něco konal) existuje příčinná souvislost, zda je zahrnuta zaviněním, jakož i k jakému následku směřovala vůle obviněného při použití fyzické síly vůči poškozenému. Dále obviněný podotkl, že soud neučinil žádná zjištění, zda obviněný svým jednáním zamýšlel psychicky působit na (vůli) poškozeného, aby splnil předchozí žádost, nebo zda k použití síly došlo z jiného důvodu. Podle názoru obviněného stejně jako nelze ze slov \"tak tě zabiju\" vyvodit úmysl usmrtit poškozeného nebo mu způsobit těžkou újmu na zdraví, nelze z následné údajné výhrůžky \"zabiju tvoji ženu a dítě\" vyvozovat pohrůžku násilí. Z rozsudku nelze podle obviněného zjistit, z čeho soud učinil závěr o úmyslu obviněného použitím fyzické síly nutit poškozeného, aby něco konal. Tyto skutečnosti, podle obviněného, svědčí o tom, že při potyčce s poškozeným nejednal v úmyslu ho k něčemu nutit, a nejsou podle něj naplněny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a skutek byl proto nesprávně právně posouzen.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 24 T 30/2003, zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného S. A. M. uvedla, že obviněný neuvádí žádné konkrétní procesní podmínky stanovené zákonem, jež by nebyly při rozhodování odvolacího soudu splněny. Podle ní část námitek obviněného byla uplatněna také v řízení odvolacím a Městský soud v Praze se jimi v dostatečné míře zabýval a náležitě vypořádal. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že vylíčení skutku, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, popisuje jednání obviněného dostatečně podrobně a uvádí všechny potřebné skutečnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Podle jejího názoru se obviněný nemohl dopustit jednání jinak než úmyslně a jeho vůle donutit poškozeného k placení \"výpalného\" je zřejmá i z povahy pohrůžky, s níž opustil místo činu. Hrozba zabitím ženy a dítěte je podle ní natolik konkrétní, že ve spojitosti s bezprostředně předtím vykonaným násilím na poškozeném nepochybně vyjadřuje trvající záměr obviněného přimět poškozeného k vyplacení požadované finanční částky.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu, bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný dovolání opírá o zákonný důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný se domnívá, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Obviněný v odůvodnění dovolání uplatnil právní námitky týkající se zákonných znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., když namítal absenci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, popřel existenci pohrůžky způsobení jiné těžké újmy a vznesl námitky ohledně objektivní a subjektivní stránky zmíněného trestného činu.
Podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spáchá trestný čin vydírání ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin se zbraní. Pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tyto vyjadřují tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, přistupují k základní skutkové podstatě a zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Použití zbraně při spáchání trestného činu podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně správně posoudil použití zbraně jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to nejen při naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, ale i z hlediska materiální stránky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání namítal existenci zákonného znaku trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že obviněný poškozeného za pomoci nože fyzicky napadl, domáhal se vyplacení tzv. výpalného a vyhrožoval mu zabitím a dále zabitím jeho ženy a dítěte. Při posuzování jiné těžké újmy, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný znal bydliště poškozeného a hovořil s jeho dcerou. Hrozba obviněného zabitím ženy a dítěte byla tedy pro poškozeného natolik konkrétní, že ve spojitosti s bezprostředně vykonaným násilím vyvolala jeho důvodné obavy a poškozený ji jako pohrůžku těžké újmy pociťoval.
Obviněný v dovolání vznesl také námitky týkající se objektivní a subjektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a zpochybnil skutková zjištění soudu ohledně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem. Popřel, že by zamýšlel svým jednáním působit na psychiku poškozeného. Nejvyšší soud shledal, že charakter těchto námitek má povahu námitek proti skutkovým zjištěním. Dovolatel se domáhá, aby soud jiným hodnocením skutečností, popsaných ve výroku rozsudku, dospěl k závěru o neexistenci úmyslu obviněného násilím poškozeného donutit, aby něco konal. Těmito námitkami uplatněnými již v rámci odvolacího řízení se zabýval a vypořádal soud druhého stupně ve svém rozhodnutí. Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného, aby něco konal, opomenul nebo trpěl a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby obviněný dosáhl toho, co svým jednáním sledoval. Pokud se týká zavinění, je vyžadována forma úmyslu. Z popsaného jednání vyplývá, že obviněný se svého jednání dopustil úmyslně, přičemž jeho vůle donutit poškozeného k placení tzv. výpalného je zřejmá z násilného jednání obviněného a z povahy pohrůžek. Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů při hodnocení skutkových zjištění nepochybily, když dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného S. A. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek