ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1404.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1404/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2003 o dovolání obviněného R. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 5 To 488/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné ? pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 58/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 102 T 58/2003, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák., trestným činem šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 4 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §231 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a devíti měsíců a podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný R. J. společně s obviněným L. Ch. zavázán společně a nerozdílně zaplatit náhradu škodu poškozené O., a. s., S. m., odštěpný závod, G. 3, O., škodu ve výši 3.202,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Okresní pojišťovna, P. č. 4, K., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podal obviněný R. J. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 5 To 488/2003, tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. řádu.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 5 To 488/2003, napadl obviněný R. J. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce z důvodu uvedeného v §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání obviněného směřovalo proti výroku o vině trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák [bod 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně]. Obviněný namítal, že zjištěný skutkový stav neumožňuje závěr, že by smrt poškozené J. W., která je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, zavinil. Je přesvědčen, že nebyla učiněna žádná skutková zjištění, která by umožnila soudu prvního stupně dojít k závěru, že poškozenou nejen že uzavřel spoutanou do úložného prostoru válendy, čemuž by odpovídala právní kvalifikace podle §231 odst. 1 tr. zák., ale především, že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že v krátké době poškozená veškerý vzduch vydýchá, a to s přihlédnutím k tomu, že obviněný vložil mezi víko válendy a hranu úložného prostoru další předmět, že se poškozená pokusí z tohoto prostoru vyprostit, a že vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že může dojít ke stlačení trupu poškozené a v důsledku toho k její smrti. Z těchto všech důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 20003, sp. zn. 5 To 488/2003, a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 102 T 58/2003, v plném rozsahu zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Karviné ? pobočka v Havířově, k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že je nutné odmítnout představu obviněného, že ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu §231 odst. 1, 4 tr. zák. nebylo prokázáno jeho nedbalostní zavinění. Ze samotné povahy jednání obviněného vůči poškozené je zcela nepochybné, že jeho zavinění je dáno v podobě vědomé nedbalosti, hraničící již s eventuálním úmyslem. Nelze také podle názoru nejvyšší státní zástupkyně akceptovat názor obviněného, že snaha oběti o osvobození, v jejímž důsledku došlo ke zhoršení jejího postavení, je skutečností přerušující příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a smrtí poškozené. Stále totiž trvala situace, do níž se poškozená dostala v důsledku jednání obviněného, přičemž bez tohoto jednání obviněného, který omezil svobodu poškozené, by k smrti poškozené nikdy nedošlo. Snaha oběti se osvobodit na tomto závěru nemohla nic změnit. Nejvyšší státní zástupkyně je rovněž přesvědčena, že neobstojí námitka obviněného, že by jeho jednání nemělo být posouzeno podle §41 odst. 1 tr. zák., když ustanovení §231 odst. 4 tr. zák. mělo být obviněným naplněno z nedbalosti, neboť zákonná definice úmyslného trestného činu, jak je uvedena v §41 odst. 2 tr. zák., se vztahuje na ty delikty, jejichž základní skutková podstata má povahu úmyslného trestného činu, přičemž její kvalifikované podoby mohou být naplněny nejen jednáním úmyslným, ale i nedbalostním. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud přitom není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost soudu prvního stupně a provádět procesní úkony směřující ke skutkovému zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat výhradně vad hmotně právní. Nelze však již namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Námitky obviněného, jak již bylo výše uvedeno, směřovaly proti výroku o vině trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák [bod 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně], který podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spáchal tak, že dne 4. 6. 2002 kolem 17:30 hodin v H., okres K., na pokoji číslo 917A v hotelovém domu I., na ulici U h. č. 130, spoutal spolu s obviněným L. Ch. poškozenou J. W. na rukou za zády a na nohou. Svázanou ji uzavřeli do úložného prostoru válendy, jejíž horní plochu zatížili další válendou. Toto učinili v úmyslu zabránit jí v útěku a v oznámení na policii, že na pokoji vyráběli psychotropní látku metamfetamin (pervitin). Z pokoje odešli, a když se ve večerních hodinách vrátili, byla poškozená J. W. v hlubokém bezvědomí. I když se ji snažili oživit, zemřela. Bezprostřední příčinou její smrti byl otok mozku, který nastal v příčinné souvislosti s dušením, znemožněním dýchacích pohybů při stlačení trupu válendou v době, kdy se poškozená snažila ze stísněného úložného prostoru válendy vyprostit. Obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 11 T 164/97, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznici s ostrahou a trest vykonal dne 26. 2. 1999.
Obviněný v dovolání uplatnil také výhrady vztahující se k subjektivní stránce trestného činu. Charakter těchto námitek má však povahu námitek proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení provedených důkazů. Obviněný totiž prosazuje takové hodnocení důkazů, které by vyústilo v závěr, že smrt poškozené nezavinil ani z nedbalosti. O tom, že jde o námitku skutkové povahy, svědčí jeho námitka, že zjištěný skutkový stav neumožňuje závěr, že smrt poškozené J. W. zavinil, neboť nebyly provedeny důkazy, které by jeho nedbalost prokázaly. Pokud by bylo podáno dovolání jen z tohoto důvodu, bylo by odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Obviněný však uplatnil i výhrady týkající se příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozené a výhrady vztahující se ke kvalifikaci jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., což jsou námitky týkající se hmotně právního posouzení, které by mohly naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud by byly důvodné.
K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí, že příčinná souvislost se nepřerušuje, ani když k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v případě smrti poškozené nepřistoupila žádná skutečnost, která by spolupůsobila při její smrti, protože příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozené nemohla být přerušena tím, že poškozená se snažila osvobodit, v důsledku čehož došlo ke zhoršení jejího postavení, neboť to byl obviněný, který spolu s dalším pachatelem uzavřel poškozenou do válendy. Stále totiž trvala situace, do nichž se poškozená dostala v důsledku jednání obviněného, přičemž bez tohoto jednání, které omezilo svobodu poškozené, by k smrti poškozené nikdy nedošlo. Pokud by obviněný spolu s obviněným L. Ch. nespoutal obviněnou na rukou i nohou a neuzavřeli ji spoutanou dokonce s rukama za zády do malého prostoru válendy, kterou zatížili a kdyby ji neponechali dlouhou dobu bez pomoci, nedošlo by k dušení a k znemožnění dýchacích pohybů při stlačení trupu válendou v době, kdy se snažila ze stísněného úložného prostoru válendy vyprostit. Nejsou proto pochybnosti o tom, že jednání obviněného R. J. bylo z hlediska způsobení následku jedinou a natolik významnou příčinou, a proto smrt poškozené byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Trestní odpovědnost pachatele za způsobený následek závisí také na tom, zda pachatelovo zavinění zahrnuje následek i příčinný průběh k němu vedoucí či nikoli. Při nedbalosti je třeba, aby pachatel alespoň měl a mohl si představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Z povahy jednání obviněného R. J. vůči poškozené, při němž obviněný jako spolupachatel spoutal poškozenou na rukou za zády, uzavřel ji do malého prostoru válendy, kterou zatížili další válendou, při nedostatečném zajištění přísunu vzduchu (pouze vložení papírového tácku) a při ponechání poškozené v této situaci po dobu několika hodin, lze dovodit závěr, že zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti zahrnuje smrt poškozené i příčinný průběh vedoucí k její smrti.
Obviněný R. J. byl před spácháním trestného činu omezování osobní svobody podle §238 odst. 1, 4 tr. zák. potrestán pro úmyslný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., u kterého činí sazba dva roky až osm let. Nyní spáchaný trestný čin je trestným činem v základní skutkové podstatě úmyslným, přičemž trestní sazba jeho kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §238 odst. 1, 4 tr. zák. bez ohledu na to, zda je čin spáchán úmyslně či z nedbalosti, činí tři roky až deset let. Není proto pochyb, že obviněný byl již odsouzen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin a znovu takový čin spáchal. Za zvlášť závažný úmyslný trestný čin podle §41 odst. 2 tr. zák. je považován mimo jiné i úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osmi let. Pokud soud prvního stupně posoudil za těchto podmínek jednání obviněného R. J. jako jednání, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., je tento závěr v souladu s trestním zákonem.
Ze skutkového stavu uvedeného ve výroku rozsudku i z jeho odůvodnění, se kterým se ztotožnil i odvolací soud vyplývá, že obviněný jako spolupachatel omezil svobodu poškozené tím, že ji svázali na rukou i nohou a uzavřeli ji do úložného prostoru válendy, přičemž válendu zatížili další válendou. Tím jí bez oprávnění bránili užívat osobní svobody. Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku svého jednání. Závěr o tom, zda je dáno zavinění obviněného a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr se však musí být založen na skutkových zjištěních. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný popírá zavinění, jak to bylo v případě obviněného R. J., vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejenom z doznání obviněného. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem jeho vůle. U obviněného R. J. to bylo právě jeho jednání, ze kterého mohl učinit soud prvního stupně správný závěr, že smrt poškozené zavinil svojí nedbalostí. Takto popsanému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný R. J. uplatnil námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutím soudy prvního i druhého stupně. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal