ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.812.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 812/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2003 dovolání obviněného J. V., rozeného G., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 7 To 325/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 172/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. V., rozeného G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 2 T 172/2002, byl obviněný J. V., rozený G. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil podle zjištění okresního soudu tím, že dne 16. 3. 2002 kolem 20.15 hodin na autobusové zastávce v obci T., okres B.-v., vyzval k nastoupení a ke svezení do osobního automobilu tov. zn. Mazda 626, které řídil, P. K. s tím, že ji zaveze do obce P., toto však neudělal a za obcí T. sjel ze silnice na polní cestu vedoucí směrem k obci S., okres B.-v., v automobilu uzamkl všechny dveře centrálním zamykáním a vyzval P. K., aby mu sála jeho pohlavní úd, a když tak poškozená nechtěla dobrovolně učinit, pohrozil jí použitím zbraně, uchopil ji za vlasy, z kalhot vytáhl svůj pohlavní úd a přitlačil její hlavu k pohlavnímu údu, přičemž poškozená ze strachu před použitím zbraně mu pohlavní úd sála až do vyvrcholení do svých úst.
Za uvedený trestný čin byl obviněný J. V., rozený G. odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku obviněný J. V., rozený G. podal odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 7 To 325/2002, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Podle tzv. dodejek a doručenky, založených v trestním spisu, bylo shora uvedené usnesení odvolacího soudu doručeno dne 23. 9. 2002 Okresnímu státnímu zastupitelství Brno-venkov, dne 25. 9. 2002 obhájci obviněného, JUDr. J. S., a až dne 20. 6. 2003, na základě pokynu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 6 Tdo 633/2003, obviněnému J. V., rozenému G.
Dne 26. 11. 2002 ovšem napadl obviněný J. V., rozený G. prostřednictvím svého obhájce shora citované rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu Brno-venkov dovoláním (doplněným podáním ze dne 12. 12. 2002), které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky nejprve dne 28. 5. 2003 a posléze 15. 7. 2003.
Obviněný J. V., rozený G. napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora uvedené usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ve výroku o vině i trestu a opřel jej o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nesprávném hmotně právním posouzení a také na nesprávném posouzení stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání.
Dovolatel především namítl, že v daném případě se nejednalo o donucení pod pohrůžkou násilí k pohlavnímu styku obdobnému souloži, naopak poškozená ho obvinila nepravdivě. Rovněž závěry o stupni společenské nebezpečnosti svého jednání považuje obviněný za nedůvodné, neboť nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že orální styk je pro ženu více stresující, než samotná nedobrovolná soulož. Že tento způsob znásilnění je méně společensky nebezpečný, potvrzuje podle mínění obviněného i fakt, že do roku 2002 nebyl jako trestný čin znásilnění posuzován. Také závažnost údajných pohrůžek je podle obviněného nanejvýš pochybná a soud prvního stupně navíc řádně neodůvodnil, proč pochybuje o možnostech nápravy dovolatele, když nebyl vyžádán na jeho osobu posudek z oboru soudní psychologie a znalec z oboru soudní psychiatrie u něho žádnou deviaci neshledal.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, a aby ve věci sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 1 NZo 562/2003, vyslovila názor, že ze základních obecných hledisek lze dovolání sice označit za přípustné, v daném případě je však třeba zcela souhlasit se závěrem zejména soudu prvního stupně, který byl potvrzen rozhodnutím soudu druhé instance, že nebezpečnost jednání obviněného koresponduje s atributy uvedenými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Dovolání obviněného J. V., rozeného G. označila státní zástupkyně za této situace za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně vyslovila státní zástupkyně souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jíž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 8. 8. 2002, přičemž opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. V., rozenému G. dne 20. 6. 2003 a jeho obhájci, JUDr. J. S., dne 25. 9. 2002, z čehož je patrno zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného J. V., rozeného G. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal dovolání obviněného J. V., rozeného G. přípustným, a proto se mohl zabývat otázkou, zda dovolání obviněného z jím uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Podle §265b odst. 1 tr. řádu lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu.
Pokud jde o obviněným namítaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze jej aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání tudíž vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Trestní řád ostatně z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Dovolatel vytkl napadenému rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu jednak vady skutkové, jejichž existenci spatřuje především v nesprávnosti skutkových zjištění, které však s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn posoudit, a dále uplatnil námitky vztahující se k ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., jehož případná chybná aplikace soudy by skutečně mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a s tím souvisejícím nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k dovolateli. V tomto ohledu lze tedy část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění soudu prvního stupně, vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. rozsudku nalézacího soudu, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil. Ze skutkové věty vyplývá, že nalézací soud spatřoval trestné jednání obviněného v tom, že za časových a místních okolností, specifikovaných v rozsudečném výroku, v osobním automobilu tov. zn. Mazda 626, uzamkl všechny dveře centrálním zamykáním a vyzval poškozenou P. K., aby mu sála jeho pohlavní úd, a když tak poškozená nechtěla dobrovolně učinit, pohrozil jí použitím zbraně, uchopil ji za vlasy, z kalhot vytáhl svůj pohlavní úd a přitlačil její hlavu k pohlavnímu údu, přičemž poškozená ze strachu před použitím zbraně mu pohlavní úd sála až do vyvrcholení do svých úst. Z tzv. právní věty je přitom patrno, že nalézací soud spatřoval trestné jednání obviněného v tom, že pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k pohlavnímu styku obdobnému souloži.
S těmito skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil, přičemž závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat formální, ale i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., nemá Nejvyšší soud České republiky důvod zpochybňovat.
Trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný trestně stíhán a pravomocně odsouzen, spáchá podle novely trestního zákona, účinné od 1. 5. 2001, ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Dovolatel přitom v zásadě nijak nezpochybnil závěr soudů obou stupňů, že tzv. felace, kterou s ním poškozená P. K. kritického dne uskutečnila, je z pohledu formálních znaků základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění „jiným obdobným pohlavním stykem“. Vyslovil však pochybnost spíše obecného rázu o tom, zda podobné vynucené počínání vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, aby se z materiální hlediska jednalo o trestný čin, přičemž zdůraznil, že před účinností shora vzpomenuté novely zákonodárce podobné počínání nekriminalizoval. A zpochybnil také existenci, popřípadě závažnost pohrůžek, kterých měl vůči poškozené P. K. použít.
Problematika existence, resp. bezpečného prokázání uvedených pohrůžek je pochopitelně opět otázkou skutkových zjištění soudů obou stupňů, kterou se Nejvyšší soud v řízení o dovolání není oprávněn zabývat. Naproti tomu výhrady obviněného k naplnění či nenaplnění stránky materiální jsou výhradou převážně právní, kterou dovolatel uplatnil zcela legitimně, byť podle zjištění dovolacího soudu zjevně neopodstatněně.
Ze zákonné dikce ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. je totiž zcela jasně patrno, že zákonodárce postavil naprosto na roveň naplnění formálního znaku objektivní stránky skutkové podstaty donucením jiného ke „klasické“ souloži s donucením jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku. A okolnost, že zákonodárce považoval za potřebné mimo jiné právě o tento kvalifikační znak rozšířit vymezení stávající skutkové podstaty trestného činu znásilnění, naopak svědčí o tom, že zásadně považoval podobná vynucená, sexuálně motivovaná jednání, za přinejmenším obdobně či dokonce stejně závažná jako vynucenou soulož.
V konkrétním případě pak závisí závěr soudu o naplnění či nenaplnění materiálních podmínek trestnosti podle §3 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák. na jeho konkrétních zjištěních o stupni nebezpečnosti činu pro společnost zejména z hlediska významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V této souvislosti musí soud kromě jiného hodnotit rovněž škodlivý dopad podobného jednání na psychiku poškozené osoby.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jednání obviněného J. V., rozeného G., popsané ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 2 T 172/2002, s nímž se ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. 7 To 325/2002, ztotožnil i Krajský soud v Brně, vykazuje jak formální, tak i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně svá skutková zjištění i právní závěry přesně a logicky rozvedl v odůvodnění rozhodnutí, kde se přesvědčivě vypořádal i s otázkou zavinění obviněného i vzniklou psychickou újmou poškozené, které ostatně obviněný namítal již v rámci odvolacího řízení a s nimiž se soud odvolací již vypořádal. Dovolací soud se tedy plně ztotožnil se závěry okresního i krajského soudu a shledal výrok o vině rozsudku nalézacího soudu správným.
Z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. V., roz. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž rozhodnutí o tom učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. července 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k